„Již na vaše hříchy nevzpomínám“
Skrze Otcův vykupitelský plán nejsou ti, kteří zakopnou a upadnou, „zavrženi navěky“.
Moje poselství je o otci a o synovi. Alma, otec, byl prorokem; jeho syn Korianton misionářem.
Dva z Almových synů – Šiblon a Korianton, nejmladší syn – byli na misii u Zoramitů. Alma byl velice zklamán selháním svého syna Koriantona, protože nežil podle měřítek misionáře. Korianton opustil svou službu a odešel do země Siron za nevěstkou Isabel (viz Alma 39:3).
„To nebylo žádnou omluvou pro tebe, synu můj. Ty sis měl hleděti služby, která ti byla svěřena.“ (Alma 39:4.)
Alma řekl svému synovi, že ho svedl ďábel (viz Alma 39:11). Necudnost je „ohavnější nade všechny hříchy kromě prolití nevinné krve nebo zapření Ducha Svatého“ (Alma 39:5).
„Kéž by Bůh byl dal, abys nebyl vinen tak velikým zločinem.“ Potom řekl: „Nezabýval bych se tvými zločiny a nedrásal tvou duši, kdyby to nebylo pro tvé dobro.
Ale viz, před Bohem nemůžeš ukrýti své zločiny.“ (Alma 39:7–8.)
Svému synovi striktně poručil, aby přijímal rady svých starších bratrů (viz Alma 39:10).
Řekl mu, že se dopustil veliké nepravosti, protože se kvůli němu odvrátili zájemci: „Když viděli tvé chování, nechtěli věřiti slovům mým.
A nyní, Duch Páně mi praví: Přikaž dětem svým, aby činily dobro, aby nesvedly srdce mnoha lidí ke zkáze; tudíž ti přikazuji, synu můj, v bázni Boží, aby ses zdržel svých nepravostí.“ (Alma 39:11–12.)
Po tomto přísném pokárání se z Almy milujícího otce stal Alma učitel. Věděl, že „kázání slova mělo velikou schopnost vésti lid tak, aby činil to, co je spravedlné – ano, mělo mocnější účinek na mysl lidu nežli meč nebo cokoli jiného“ (Alma 31:5). A tak Alma Koriantona učil.
Nejprve hovořil o Kristu: „Synu můj, chtěl bych ti říci něco o příchodu Krista. Viz, pravím ti, je to ten, který zajisté přijde, aby sňal hříchy světa; ano, přijde, aby lidu svému oznámil radostné zvěsti spasení.“ (Alma 39:15.)
Korianton se tázal, jak mohou vědět o Kristově příchodu tak dlouho předem.
Alma odpověděl: „Což není duše v této době Bohu stejně drahá, jako bude duše v době příchodu jeho?“ (Alma 39:17.)
Korianton si dělal „starosti ohledně vzkříšení mrtvých“ (Alma 40:1).
Alma se již předtím tázal Boha ohledně vzkříšení, a tak Koriantonovi řekl o prvním vzkříšení i o dalších vzkříšeních. „Je určena doba, kdy všichni vyjdou z mrtvých.“ (Alma 40:4.)
Položil otázku „co se děje s dušemi lidí od této doby smrti do doby určené ke vzkříšení“ (Alma 40:7)?
Potom Koriantonovi řekl: „[všichni lidé], ať jsou dobří nebo zlí, jsou dovedeni domů k tomu Bohu, který jim dal život“ (Alma 40:11). „Spravedliví jsou přijati do stavu štěstí“ (Alma 40:12) a zlí jsou „vedeni jako zajatí vůlí ďáblovou“ (Alma 40:13). Spravedliví zůstanou „v ráji, až do doby svého vzkříšení“ (Alma 40:14).
„Nebudete moci říci, až budete uvedeni do onoho strašného stavu: Budu činiti pokání, vrátím se k Bohu svému. Nikoli, to nebudete moci říci; neboť tentýž duch, který ovládá tělo vaše v době, kdy odcházíte z tohoto života, tentýž duch bude míti moc ovládati tělo vaše na onom věčném světě.“ (Alma 34:34.)
Alma svému synovi řekl, „že mezi smrtí a vzkříšením těla je prostor a stav duše ve štěstí, nebo v bídě až do doby, která je určena Bohem, aby mrtví vyšli a byli opětně spojeni, jak duše, tak tělo, a byli přivedeni, aby stanuli před Bohem a aby byli souzeni podle skutků svých“ (Alma 40:21).
„Duše“ – to jest duch – „bude znovuzřízena k tělu a tělo k duši“ (Alma 40:23). „Toto,“ řekl, „je ono znovuzřízení, o němž bylo promlouváno ústy proroků“ (Alma 40:24). Alma řekl, že „někteří překroutili písma a sešli pro tuto věc daleko z cesty“ (Alma 41:1).
Dále řekl: „A nyní, synu můj, cítím, že je ještě něco, co znepokojuje tvoji mysl, čemu nerozumíš – což je ohledně spravedlnosti Boží při trestání hříšníka; neboť ty se snažíš domnívati se, že je nespravedlivé, aby byl hříšník vydán stavu bídy.
Nyní viz, synu můj, vysvětlím ti tuto věc.“ (Alma 42:1–2.)
Pověděl Koriantonovi o zahradě Eden a o pádu Adama a Evy: „A nyní, tím vidíš, že naši první rodiče byli odříznuti jak časně, tak duchovně z přítomnosti Páně; a tak vidíme, že se stali poddanými tomu, aby následovali svou vlastní vůli.“ (Alma 42:7.)
„Člověku bylo určeno zemříti.“ (Alma 42:6.)
Potom vysvětlil, proč je smrt naprostou nezbytností: „Kdyby nebylo plánu vykoupení (když ho ponecháme stranou), jakmile by zemřeli, duše jejich by byly bídné, jsouce odříznuty z přítomnosti Páně.“ (Alma 42:11.)
Alma učil Koriantona o spravedlnosti a milosrdenství: „Tudíž, podle spravedlnosti nemohl plán vykoupení býti uskutečněn, jedině za podmínky, že lidé budou činiti pokání.“ (Alma 42:13.)
Vysvětlil, že „plán milosrdenství by nemohl býti uskutečněn, pokud by nebylo učiněno usmíření; tudíž Bůh sám usmiřuje hříchy světa, aby uskutečnil plán milosrdenství, aby uspokojil požadavky spravedlnosti, aby Bůh mohl býti dokonalým, spravedlným Bohem, a také Bohem milosrdným“ (Alma 42:15).
Učil Koriantona o neochvějném měřítku věčného zákona (viz Alma 42:17–25).
Bez obalu vysvětlil, proč je nutná misionářská práce: „Nyní, pokání by nemohlo přijíti k člověku, pokud by nebylo trestu, který je také věčný, jako je život duše, a ten je připojen proti plánu štěstí, který je také tak věčný, jako život duše.“ (Alma 42:16.)
Alma z vlastní zkušenosti znal bolest trestu a radost pokání. Sám kdysi velice rmoutil svého otce, Koriantonova dědečka. Bouřil se a obcházel „usiluje o zničení církve“ (Alma 36:6). Byl sražen andělem nikoli proto, že si to zasloužil, ale kvůli modlitbám svého otce a dalších (viz Mosiáš 27:14).
Alma pocítil agónii a vinu a řekl: „Jak jsem tak byl trýzněn mukami, zatímco jsem byl drásán vzpomínkou na mnohé hříchy své, viz, vzpomněl jsem si také, že jsem slyšel otce svého prorokovati lidu ohledně příchodu jistého Ježíše Krista, Syna Božího, který usmíří hříchy světa.
Nyní, když se mysl moje zmocnila této myšlenky, zvolal jsem v srdci: Ó Ježíši, ty Synu Boží, buď milosrdný ke mně, kterýž jsem v žluči hořkosti a obvinut věčnými řetězy smrti.
A nyní viz, když jsem si toto pomyslel, nemohl jsem si již více vzpomenouti na bolesti své; ano, vzpomínka na hříchy mé mne již nedrásala.
A ó, jaká radost a jaké podivuhodné světlo jsem uzřel; ano, duše má byla naplněna radostí tak nesmírnou, jakou byla bolest má!
Ano, pravím ti, synu můj, že nic nemohlo býti tak pronikavé a trpké, jako byly bolesti mé. Ano, a opět ti pravím, synu můj, že na druhé straně nic nemůže býti tak pronikavé a sladké, jako byla radost má. …
Ano, a od oné doby až do nynějška jsem bez ustání pracoval, abych mohl přiváděti duše ku pokání; abych je mohl přiváděti k tomu, aby okusily onu nesmírnou radost, kterou jsem okusil já; aby mohly také býti zrozeny z Boha a naplněny Duchem Svatým.“ (Alma 36:17–21, 24.)
Alma se Koriantona zeptal: „Domníváš [se], že milosrdenství může oloupiti spravedlnost?“ (Alma 42:25.) Vysvětlil, že díky Kristovu usmíření bude obojí uspokojeno věčným zákonem.
„Pohnut Duchem Svatým“ (NaS 121:43; viz také Alma 39:12) Koriantona ostře pokáral. Potom, po prosté, trpělivé výuce těchto základních zásad evangelia, přišla hojnost lásky.
Prorok Joseph Smith byl skrze zjevení poučen, že „žádná moc nebo vliv nemohou ani nemají býti udržovány působením kněžství, pouze přesvědčováním, shovívavostí, jemností a mírností a láskou nepředstíranou;
Laskavostí a ryzím poznáním, které budou velice rozšiřovati duši bez pokrytectví a beze lsti –
Pokáráním v pravý čas s ostrostí, když jsi pohnut Duchem Svatým; a pak, následně, projevením větší lásky vůči tomu, jehož jsi pokáral, aby tě nepovažoval za nepřítele svého;
Aby mohl věděti, že věrnost tvá je silnější než pouta smrti.“ (NaS 121:41–44.)
Alma řekl: „Ó synu můj, přeji si, abys již nepopíral spravedlnost Boží. Nesnaž se popíráním spravedlnosti Boží kvůli hříchům svým omlouvati ani v tom nejmenším; ale dovol, aby srdce tvé plně ovládla spravedlnost Boží a milosrdenství jeho a shovívavost jeho; a dovol, aby tě to snížilo do prachu pokory.“ (Alma 42:30.)
Koriantonův dědeček, který se také jmenoval Alma, patřil mezi kněze, kteří sloužili zlovolnému králi Noémovi. Slyšel proroka Abinadiho, jak svědčí o Kristu, a obrátil se. Byl odsouzen k smrti, ale unikl zlému soudu, aby učil o Kristu. (Viz Mosiáš 17:1–4.)
Nyní byl naopak Alma otcem prosícím svého syna, Koriantona, aby činil pokání.
Poté, co svého syna přísně pokáral a trpělivě učil nauce evangelia, milující otec Alma řekl: „A nyní, synu můj, přeji si, abys již nedovolil těmto věcem, aby tě trápily, a pouze dovol hříchům svým, aby tě trápily oním trápením, které tě sníží ku pokání.“(Alma 42:29.)
V utrpení a hanbě byl Korianton snížen „do prachu pokory“ (Alma 42:30).
Alma, který byl Koriantonovým otcem i vedoucím kněžství, byl nyní s pokáním Koriantona spokojen. Nadzvedl hrozné břemeno viny, kterou jeho syn nesl, a poslal ho zpátky do misijního pole: „A nyní, ó synu můj, jsi povolán Bohem, abys kázal slovo tomuto lidu. … jdi cestou svou, oznamuj slovo s pravdou a s rozvahou. … A kéž ti Bůh dá podle slov mých.“ (Alma 42:31.)
Korianton se připojil ke svým bratrům, Helamanovi a Šiblonovi, kteří byli mezi vedoucími kněžství. O dvacet let později v zemi severní stále ještě věrně pracoval v evangeliu. (Viz Alma 49:30; 63:10.)
Je to zlovolný, zlovolný svět, ve kterém žijeme a ve kterém si naše děti musejí najít svou cestu. Úskalí pornografie, zmatek v otázkách pohlaví, nemorálnost, zneužívání dětí, drogová závislost a všechno zbývající číhají na každém kroku. Není žádného úniku před jejich vlivem.
Někteří jsou zvědavostí svedeni k pokušení, potom k experimentování a někteří upadnou do závislosti. Ztrácejí naději. Protivník sklízí svou úrodu a svazuje je.
Satan je podvodník, ničitel, ale jeho vítězství je jen dočasné.
Ďáblovi andělé přesvědčují některé, že se narodili do života, ze kterého nemohou uniknout, a jsou nuceni žít v hříchu. Nejzlovolnější ze všech lží je ta, že se nemohou změnit nebo činit pokání a že jim nebude odpuštěno. To nemůže být pravda. Zapomněli na Kristovo usmíření.
„Neboť, vizte, Pán, váš Vykupitel, vytrpěl smrt v těle; pročež on vytrpěl bolest všech lidí, aby všichni lidé mohli činiti pokání a přijíti k němu.“ (NaS 18:11.)
Kristus je Stvořitel, Léčitel. To, co stvořil, může i spravit. Evangelium Ježíše Krista je evangeliem pokání a odpuštění (viz 2. Nefi 1:13; 2. Nefi 9:45; Jákob 3:11; Alma 26:13–14; Moroni 7:17–19).
„Pamatujte, cena duší je veliká v očích Božích.“ (NaS 18:10.)
Zpráva o tomto milujícím otci a svéhlavém synu vyňatá z Knihy Mormonovy – dalšího svědectví o Ježíši Kristu – je vzorem, příkladem.
Každý z nás má milujícího Otce v nebi. Skrze Otcův vykupitelský plán nejsou ti, kteří zakopnou a upadnou, „zavrženi navěky“ (Kniha Mormonova, titulní strana).
„A jak veliká je radost jeho z duše, která činí pokání!“ (NaS 18:13.)
„Pán, [nemůže] pohlížeti na hřích se sebemenší mírou shovívavosti. Nicméně,“ (NaS 1:31–32) řekl: „Ten, kdo činil pokání z hříchů svých, tomu je odpuštěno, a já, Pán, již na ně nevzpomínám.“ (NaS 58:42.)
Mohou být sladší nebo útěšnější slova, více naplněná nadějí, než ona slova z písem? „Já, Pán, již na [jejich hříchy] nevzpomínám.“ (NaS 58:42.) Toto je svědectví o Knize Mormonově a toto je moje svědectví pro vás, ve jménu Ježíše Krista, amen.