Sion uprostřed Babylonu
Nemusíme přijímat měřítka, zvyky a morálku Babylonu. Můžeme vytvořit Sion uprostřed Babylonu.
Loni v létě jsem měl s manželkou příležitost navštívit San Diego v Kalifornii a vidět tam v divadle Old Globe Theater Shakespearova Macbetha. Viděli jsme dvě představení, protože naše dcera Carolyn v této hře hrála úlohu jedné ze tří čarodějnic. Samozřejmě, že jsme ji rádi viděli na jevišti, a ještě raději jsme byli, když v dramatickém okamžiku pronesla tato slavná slova: „Už mi chutí v palci cuká, / takto přichází něco zlovolného.“ (Jednání 4, scéna 1, řádky 40–41.)
Když jsem to slyšel, pomyslel jsem si, jak užitečné by bylo mít nějaký systém včasného varování, který by nám řekl o tom, že se blíží zlo, a dovolil by nám, abychom se na ně připravili. Zlo k nám přichází, ať již máme systém včasného varování, či nikoli.
Později jsme s manželkou večer jeli krajinou a blížili jsme se k velkému městu. Když jsme přejížděli pahorky a na horizontu jsme spatřili jasná světla, šťouchl jsem do manželky, abych ji vzbudil, a řekl jsem: „Podívej, Babylon!“
Samozřejmě že dnes neexistuje konkrétní město, které by zosobňovalo Babylon. Babylon bylo v dobách dávného Izraele město, které se stalo smyslným, dekadentním a zkaženým. Nejdůležitější budovou ve městě byl chrám falešného boha, o kterém často hovoříme jako o Bélovi nebo Bálovi.
Avšak tato smyslnost, zkaženost, dekadence a uctívání falešných bohů je vidět v mnoha městech, velkých i malých, která jsou rozptýlena po celé zeměkouli. Jak řekl Pán: „Nehledají Pána, aby zjednali spravedlivost jeho, ale každý člověk kráčí po své vlastní cestě a podle obrazu svého vlastního boha, jehož obraz má podobu světa.“ (NaS 1:16.)
Příliš mnoho lidí světa začíná připomínat starý Babylon tím, že kráčejí svou cestou a následují boha, „jehož obraz má podobu světa“.
Jednou z největších výzev, které čelíme, je dokázat žít ve světě, ale nějakým způsobem nebýt ze světa. Musíme vytvořit Sion uprostřed Babylonu.
„Sion uprostřed Babylonu.“ Jak jasné a zářící je toto úsloví, jako světlo, které svítí uprostřed duchovní temnoty! Tato představa je blízká našemu srdci, obzvláště když vidíme, jak se Babylon všude rozšiřuje. Vidíme Babylon v našich městech, vidíme Babylon v našich obcích, vidíme Babylon všude.
A současně s tím, jak se Babylon šíří, musíme uprostřed něho vytvářet Sion. Nemáme dovolit, aby nás pohltila kultura, která nás obklopuje. Zřídkakdy si uvědomujeme, do jaké míry jsme produktem kultury našeho místa a doby.
Za dnů dávného Izraele byl lid Páně ostrovem jednoho pravého Boha, který byl obklopen oceánem modlářství. Vlny tohoto oceánu nepřetržitě narážely na pobřeží Izraele. Zdá se, že se Izrael nedokázal vzdát toho, aby nezhotovoval rytiny a nepoklekal před nimi, a to i přesto, že mu to zakazovalo přikázání, protože byl ovlivňován kulturou onoho místa a doby. Izrael chodil znovu a znovu za cizími bohy a poklekal před nimi – navzdory zákazům Páně a navzdory tomu, co říkali proroci a kněží.
Jak mohl Izrael zapomenout na Pána, který ho vyvedl z Egypta? Byli pod neustálým tlakem toho, co bylo populární v prostředí, ve kterém žili.
Jak zákeřná je kultura, uprostřed níž žijeme! Proniká naším prostředím, a my si myslíme, že jsme rozumní a že se řídíme logikou, zatímco příliš často jsme utvářeni étosem, čemuž Němci říkají zeitgeist, neboli kultura našeho místa a doby.
Protože jsme s manželkou měli příležitost žít v deseti různých zemích, viděli jsme vliv étosu na chování. Zvyky, které jsou dokonale přijatelné v jedné kultuře, jsou považovány za nepřijatelné v kultuře druhé; řeč, která je zdvořilá na určitých místech, je jinde považována za nepřípustnou. Lidé v každé kultuře se pohybují v kukle samolibého sebeklamu, plně přesvědčeni o tom, že věci jsou skutečně takové, jak je vidí oni.
Naše kultura má sklon rozhodovat o tom, jaké jídlo máme rádi, jak se máme oblékat, co utváří zdvořilé chování, jakým sportům se máme věnovat, jaký má být náš hudební vkus, jak je důležité vzdělání a jaký je náš postoj k čestnosti. Ovlivňuje také muže, když posuzují důležitost rekreace nebo náboženství, ovlivňuje ženy, když posuzují, zda dají přednost kariéře nebo přivádění dětí na svět, a má mocný vliv na to, jak přistupujeme k otázkám tvoření života a morálky. Příliš často jsme jako loutky na provázku, když naše kultura rozhoduje o tom, co „letí“.
Existuje samozřejmě zeitgeist, kterému máme věnovat pozornost, a to je étos Páně, kultura lidu Božího. Jak prohlašuje Petr: „Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid [zvláštní], abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své.“ (1. Petr. 2:9.)
Je to étos těch, kteří dodržují Pánova přikázání, kráčejí po Jeho stezkách a žijí „každým slovem, jež vychází z úst Božích“ (NaS 84:44). Pokud nás to činí zvláštními, tak budiž.
Díky svým zodpovědnostem při stavbě chrámu Manhattan jsem měl poměrně často příležitost být v chrámu před zasvěcením. Bylo úžasné sedět v celestiální místnosti a být tam v dokonalém tichu, bez jediného zvuku, který by pronikal z vnějších rušných newyorských ulic. Jak bylo možné, že chrám byl tak uctivě tichý, když o pouhých pár metrů dál panoval shon metropole?
Odpověď spočívá ve stavbě chrámu. Chrám byl postaven uvnitř zdí stávající budovy a vnitřní zdi chrámu byly spojeny s vnějšími zdmi pouze na několika málo styčných bodech. Tímto způsobem chrám (Sion) omezil vlivy Babylonu neboli vnějšího světa.
V tom může spočívat ponaučení pro nás. Můžeme mezi sebou vytvořit skutečný Sion tím, že omezíme rozsah vlivu, kterým bude Babylon ovlivňovat náš život.
Když asi 600 let př. Kr. přišel z Babylonu Nabuchodonozor a podmanil si Judu, odvedl lid Páně. Nabuchodonozor vybral některé mladé muže, aby obdrželi zvláštní vzdělání a průpravu.
Mezi nimi byli Daniel, Chananiáš, Mizael a Azariáš. Měli se těšit zvláštní přízni mezi mladými lidmi přivedenými do Babylonu. Králův služebník je poučil, že mají jíst královy pokrmy a pít královo víno.
Rozumějme jasně tlaku, jemuž byli oni čtyři mladí muži vystaveni. Byli odvedeni dobyvatelskou mocí jako zajatci a nacházeli se na dvoře krále, který měl moc nad jejich životem a smrtí. A přesto Daniel a jeho bratři odmítli dělat to, o čem věřili, že je špatné, bez ohledu na to, jak moc babylonská kultura věřila tomu, že je to správné. A pro tuto věrnost a odvahu jim Pán požehnal a „obdařil [je]… povědomostí a rozumností ve všelikém literním umění a moudrostí“ (Daniel 1:17).
My si často, svedeni naší kulturou, ani neuvědomujeme své modlářství, protože za naše nitky tahá to, co je populární v babylonském světě. Vystihl to básník Wordsworth: „Svět je s námi příliš.“ („The World Is Too Much with Us; Late and Soon,“ The Complete Poetical Works of William Wordsworth [1924], 353.)
Jan ve své první epištole píše:
„Psal jsem vám,… že silní jste, a slovo Boží v vás zůstává, a že jste svítězili nad tím zlostníkem.
Nemilujtež světa, ani těch věcí, kteréž na světě jsou.“ (1. Janova 2:14–15.)
Nemusíme přijímat měřítka, zvyky a morálku Babylonu. Můžeme vytvořit Sion uprostřed Babylonu. Můžeme mít vlastní měřítka pro hudbu, literaturu, tanec, film a jazyk. Můžeme mít vlastní měřítka pro oblékání a chování, pro zdvořilost a úctu. Můžeme žít v souladu s Pánovými morálními zákony. My můžeme určit, nakolik dovolíme Babylonu vstupovat do našeho domova prostřednictvím sdělovacích prostředků.
Můžeme žít jako lid Sionu, přejeme-li si to. Bude to těžké? Samozřejmě, že ano; neboť vlny babylon ské kultury neustále narážejí na naše pobřeží. Bude to vyžadovat odvahu? Samozřejmě, že ano.
Vždy jsme uchváceni příběhy o odvaze těch, kteří čelili nepředstavitelným zkouškám a překonali je. Odvaha je základem všech našich dalších ctností; nedostatek odvahy zeslabuje i všechny ostatní ctnosti, které máme. Máme-li mít Sion uprostřed Babylonu, budeme potřebovat odvahu.
Představovali jste si někdy, že až dojde na zkoušku, vykonáte nějaký hrdinský čin? Já jsem si to jako chlapec představoval. Představoval jsem si, že je někdo v nebezpečí a že já ho s nasazením vlastního života zachraňuji. Nebo jsem měl při nějakém nebezpečném konfliktu se strašlivým protivníkem odvahu ho přemoci. Takové jsou naše mladistvé představy!
Téměř 70 let života mě naučilo, že těchto heroických příležitostí je málo a jsou vzácné, pokud vůbec přijdou.
Ale příležitost stát za tím, co je správné – když tlak je jemný a když dokonce i naši přátelé nás povzbuzují, abychom se poddali modlářství doby – ta přichází daleko častěji. Není tam žádný fotograf, aby zachytil hrdinství, žádný novinář ho nezveřejní na titulní straně novin. Pouze v tichém rozjímání našeho svědomí budeme vědět, že jsme čelili zkoušce odvahy: Sion nebo Babylon?
Nenechte se ošálit – velká část Babylonu, pokud ne jeho většina, je zlá. A nám nebude cukat v palci, aby nás to varovalo. Přichází ale vlna za vlnou a narážejí na naše pobřeží. Bude to Sion, nebo to bude Babylon?
Pokud je Babylon město světa, Sion je město Boha. Pán o Sionu řekl: „Sion nemůže býti zbudován, ledaže to bude podle zásad zákona celestiálního království“ (NaS 105:5) a „neboť toto je Sion – čistí v srdci“ (NaS 97:21).
Ať jsme kdekoli, ať žijeme v jakémkoli městě, můžeme budovat svůj Sion podle zásad celestiálního království a vždy usilovat o to, abychom se stali čistými v srdci. Sion je krásný, a Pán ho drží ve svých rukou. Náš domov může být místem, které je útočištěm a ochranou, jako je Sion.
Nemusíme se stát loutkami v rukou kultury daného místa a doby. Můžeme být odvážní a můžeme kráčet po Pánových stezkách a následovat Jeho kroky. A budeme-li tak činit, budeme nazváni Sionem, a budeme lidem Páně.
Modlím se, abychom byli posíleni, abychom mohli odolávat náporu Babylonu a abychom mohli vytvářet Sion ve svém domově a v obci, kde žijeme – vskutku abychom mohli mít „Sion uprostřed Babylonu“.
Usilujeme o Sion, protože je obydlím našeho Pána, kterým je Ježíš Kristus, náš Spasitel a Vykupitel. V Sionu a ze Sionu bude svítit Jeho jasné a zářící světlo, a On bude vládnout na věky. Vydávám svědectví, že Pán žije, má nás rád a bude nad námi bdít.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.