Hledejte království Božího
Doufám, že si všichni budete pamatovat, že jste mě v tento sabatní den slyšeli vydat svědectví o tom, že toto je Boží svaté dílo.
Milovaní bratři a sestry, děkuji vám za vaše modlitby v můj prospěch. Nyní se modlím o vaši podporu vírou.
Když se člověk dožije mého věku, stále znovu se zastavuje a přemítá o tom, co ho dovedlo k jeho současnému životnímu postavení.
Chci využít vašeho času způsobem, který by možná mohl být považován za sobecký. Činím tak proto, že život presidenta Církve skutečně patří celé Církvi. Má velmi málo soukromí a žádná tajemství. Můj proslov dnes ráno se, myslím, nebude podobat žádnému proslovu, který jste dříve slyšeli při generálních konferencích Církve.
Nyní se nacházím na sklonku svého života. Všichni jsme zcela v rukou Páně. Jak mnozí z vás vědí, nedávno jsem podstoupil závažnou operaci. Bylo to poprvé v mých pětadevadesáti letech, co jsem byl v nemocnici jako pacient. Nikomu to nedoporučuji. Lékaři mi říkají, že mám stále ještě pooperační komplikace.
Nyní se blíží moje 96. narozeniny. Využívám této příležitosti, abych vyjádřil, jak moc si vážím pozoruhodných požehnání, která na mne Pán vylil, a jak moc jsem za ně vděčný.
Všichni v průběhu života čelíme rozhodnutím; některá z nich znějí písní sirén o bohatství a prosperitě, jiná se zdají méně slibná. Pán nade mnou z nějakého důvodu bděl a vedl má rozhodnutí, i když to v dané době nebylo vždy zřejmé.
Na mysl mi přicházejí slova básně Roberta Frosta „Nezvolená cesta“, která končí těmito slovy:
Dvě cesty se dělily, já šel tou,
kde jich šlo méně přede mnou –
a pak bylo všechno jiné.
(The Poetry of Robert Frost, ed. Edward Connery Lathem [1969], 105.)
Přemýšlím o slovech Páně: „Hledejte království Božího, a tyto všecky věci budou vám přidány.“ (Lukáš 12:31.)
Na této dubnové konferenci je tomu 48 let od chvíle, kdy mi byla vyjádřena podpora jako generální autoritě. Od té doby jsem hovořil na každé generální konferenci Církve. Pronesl jsem dobře přes dvě stě takových proslovů. Hovořil jsem na mnoho různých námětů. Všemi se ale jako hlavní niť proplétá svědectví o tomto velkém díle posledních dnů.
Věci se ale měnily a mění. Před dvěma lety mě po 67 letech opustila moje milovaná společnice. Chybí mi více, než dokážu vyjádřit. Byla to skutečně pozoruhodná žena, taková, se kterou jsem kráčel bok po boku v dokonalém společenství po více než dvě třetiny století. Když se ohlížím za svým životem, činím tak s úžasem a s úctou. Za vše dobré, co mě potkalo, včetně svého manželství, vděčím své aktivitě v Církvi.
Nedávno večer jsem měl příležitost projít si neúplný seznam společností a organizací, které mě poctily, to vše díky mé aktivitě v Církvi. Presidenti Spojených států, mnozí z nich, navštívili Úřad předsednictva Církve. V kanceláři mám na stěně fotografii, jak předávám Knihu Mormonovu presidentu Ronaldu Reaganovi. V knihovně mám presidentskou Medaili svobody, kterou mi předal president Bush. Při mnoha příležitostech jsem byl v Bílém domě. Hostil jsem premiéry a velvyslance mnoha zemí a stýkal jsem se s nimi, včetně premiérů Spojeného království Margaret Thatcherové a Harolda Macmillana.
Poznal jsem každého presidenta Církve od presidenta Granta po Howarda W. Huntera a spolupracoval jsem s nimi. Poznal jsem všechny generální autority v průběhu těch mnoha a mnoha let, a měl jsem je rád.
Nyní se snažím vypořádat s mnoha knihami a předměty, které jsem za ta léta nashromáždil. V průběhu tohoto procesu jsem našel starý deník se sporadickými záznamy z let 1951 až 1954. V té době jsem byl rádcem v předsednictvu svého kůlu a ještě jsem nebyl povolán generální autoritou.
Když jsem se tímto starým deníkem pročítal, s vděčností jsem si vzpomněl na to, jak jsem se skrze Pánovu laskavost velmi důvěrně a dobře seznámil se všemi členy Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti. Takovou příležitost by nyní nemohl mít každý, protože Církev je mnohem větší.
Deník obsahuje například tyto zápisky:
„11. března 1953 – President McKay se mnou probíral program dubnové konference pro misijní presidenty.
Čtvrtek 19. března – Joseph Fielding Smith požádal, abych získal jednoho z bratří, aby předvedl, jak organizovat sobotní večerní misionářské konference. … Věřím, že Spencer W. Kimball nebo Mark E. Petersen se toho ujmou.
Čtvrtek 26. března – President McKay vyprávěl zajímavý příběh. Řekl: ,Jeden farmář vlastnil půdu o velké rozloze. Když zestárl, bylo toho na něj příliš. Měl několik synů. Svolal je k sobě a řekl jim, že budou muset práci převzít. Otec odpočíval. Ale jednoho dne přišel na pole. Chlapci mu řekli, že nemusí chodit, že pomoc nepotřebují. Řekl: „Můj stín na této farmě má větší cenu než práce vás všech.“‘ President McKay řekl, že otec v příběhu představoval presidenta Stephena L. Richardse, který byl nemocný, ale jehož přispění a přátelství si president McKay velice cenil.
Pátek 3. dubna 1953 – Od 9:00 do 15:30 hodin jsem se účastnil chrámového shromáždění s generálními autoritami a misijními presidenty. Hovořilo více než 30 misijních presidentů. Všichni chtěli více misionářů. Všichni dosahují velkého pokroku.
Čtvrtek 14. dubna – U presidenta Richardse v kanceláři, příjemná návštěva. Vypadal unavený a slabý. Cítím, že byl zachován Pánem k velkému účelu.
Pondělí 20. dubna 1953 – Měl jsem zajímavou návštěvu u Henryho D. Moyla z Rady Dvanácti apoštolů.
15. července 1953 – Po více než roční vážné nemoci zemřel Albert E. Bowen, člen Rady Dvanácti. Odešel další můj přítel. … Dobře jsem ho poznal. Byl to moudrý a pevný muž. Nikdy nespěchal a nikdy nebyl ve spěchu. Nesmírně uvážlivý – muž neobyčejné moudrosti, muž velké a prosté víry. Staré moudré hlavy odcházejí. Byli to mí přátelé. Za svou krátkou dobu jsem viděl mnohé velké muže Církve přijít a odejít. S většinou z nich jsem spolupracoval a důvěrně jsem je znal. Čas vymaže jejich památku. Dalších pět let a na taková jména jako Merrill, Widtsoe, Bowen – všichni jsou to velikáni – všichni kromě několika zapomenou. Člověk musí získávat své uspokojení z každodenní práce, musí si uvědomovat, že možná na něj bude vzpomínat jeho rodina, že je možná důležitý pro Pána, ale kromě toho bude jeho pomník mezi příštími generacemi jen malý.“
A takto to pokračuje. Přečetl jsem to pouze proto, abych znázornil pozoruhodný vztah, který jsem jako mladý muž měl se členy Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti.
Během svých let jsem také kráčel mezi chudými a ubohými lidmi země a dělil jsem se s nimi o svou lásku, své obavy a svou víru. Stýkal jsem se s mnoha privilegovanými a vysoce postavenými muži a ženami z mnoha částí světa. Doufám, že díky těmto příležitostem jsem k něčemu alespoň trochu přispěl.
Když jsem byl mladým mužem, pouhým jedenáctiletým chlapcem, obdržel jsem patriarchální požehnání od muže, kterého jsem nikdy předtím a ani nikdy potom neviděl. Je to pozoruhodný dokument, prorocký dokument. Je osobní a nebudu z něho rozsáhle číst. Obsahuje však toto prohlášení: „Národy země uslyší tvůj hlas a budou přivedeny k poznání víry úžasným svědectvím, které budeš vydávat.“
Když jsem byl uvolněn ze své misie v Anglii, podnikl jsem krátkou cestu po kontinentu. Vydával jsem svědectví v Londýně, totéž jsem udělal v Berlíně a opět v Paříži a později ve Washingtonu D. C. Říkal jsem si, že jsem vydal své svědectví v těchto velkých hlavních městech světa a naplnil jsem tak onu část svého požehnání.
Prokázalo se, že jsem tehdy sotva pronikl pod povrch. Od té doby jsem pozvedal svůj hlas na každém kontinentu, ve velkých i malých městech, nahoře na severu i dole na jihu a od východu na západ v celém tomto širém světě – od Kapského města po Stockholm, od Moskvy po Montreal, v každém velkém hlavním městě světa. To vše je zázrak.
Loni jsem požádal členy Církve na celém světě, aby si znovu přečetli Knihu Mormonovu. Tisíce, dokonce stovky tisíc, jich na tuto výzvu zareagovaly. Prorok Joseph v roce 1841 řekl: „Řekl jsem bratřím, že Kniha Mormonova je nejsprávnější ze všech knih na zemi a že je závěrným kamenem našeho náboženství a že se člověk dodržováním jejích předpisů přiblíží Bohu více nežli prostřednictvím kterékoli jiné knihy.“ (History of the Church, 4:461.)
Myslím, že přijetím pravdy tohoto prohlášení se lidu této Církve muselo přihodit něco pozoruhodného. Bylo vidět, jak čtou Knihu Mormonovu při jízdě autobusem, při obědě, v čekárně u lékaře a v desítkách dalších situací. Věřím a doufám, že jsme díky četbě této knihy přilnuli blíže k Bohu.
Loni v prosinci jsem měl spolu s mnohými z vás výsadu uctít proroka Josepha při příležitosti 200. výročí jeho narození. Spolu se starším Ballardem jsem byl v jeho rodišti ve Vermontu, zatímco toto velké Konferenční centrum bylo plné Svatých posledních dnů, a slova byla přenášena satelitem po celém světě na počest milovaného Proroka tohoto velkého díla posledních dnů.
A tak bych mohl pokračovat. Opět se omlouvám, že hovořím v osobním tónu. Avšak činím to pouze proto, abych vyjádřil, jak moc si vážím Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a jak moc jsem za ni vděčný; toto vše se stalo díky místu, na které mě Pán postavil. Mé srdce přetéká vděčností a láskou.
Abych zopakoval:
Dvě cesty se dělily, já šel tou,
kde jich šlo méně přede mnou –
a pak bylo všechno jiné.
Důvěřuji vám, že to, co jsem právě řekl, nebudete považovat za nekrolog. Naopak, těším se na příležitost opět k vám promluvit v říjnu.
Nyní, na závěr, doufám, že si všichni budete pamatovat, že jste mě v tento sabatní den slyšeli vydat svědectví o tom, že toto je Boží svaté dílo. Vidění dané proroku Josephovi v háji Palmyry nebylo ničím zdánlivým. Bylo skutečné. Přihodilo se za jasného denního světla. Jak Otec, tak Syn hovořili s chlapcem. Viděl je, jak stojí ve vzduchu nad ním. Slyšel jejich hlasy. Řídil se jejich pokyny.
Byl to vzkříšený Pán, kterého představil Jeho Otec, veliký Bůh vesmíru. Poprvé v zaznamenané historii se Otec a Syn zjevili společně, aby rozdělili opony a otevřeli tuto poslední a závěrečnou dispensaci, dispensaci plnosti časů.
Kniha Mormonova je vším, čím prohlašuje, že je – dílem zaznamenaným proroky, kteří žili v dávné době a jejichž slova vyšla k „přesvědčení Židů a pohanů, že Ježíš je Kristus, Věčný Bůh, zjevující se všem národům“ (Kniha Mormonova, titulní strana).
Kněžství bylo znovuzřízeno rukama Jana Křtitele a Petra, Jakuba a Jana. Všechny klíče a pravomoc týkající se věčného života se používají v této Církvi.
Joseph Smith byl a je prorokem, velkým Prorokem této dispensace. Tato Církev, která nese jméno Vykupitele, je pravdivá.
Zanechávám vám své svědectví, svůj svědecký hlas a svou lásku ke každému z vás, ve jménu Ježíše Krista, amen.