Když přijímáme svátost
Přijímání svátosti nám poskytuje posvátný okamžik na svatém místě.
Před rokem nebo dvěma jsem měl příležitost navštívit institut náboženství v Loganu v Utahu. Budova, kde se institut schází, byla nedávno přestavěna. Bylo mi řečeno, že když dělníci odstranili starý řečnický pult z kaple, objevili police, které byly po nějakou dobu zapečetěny. Když sundali kryt, nalezli podnos pro svátost. Byl zřejmě velmi starý, protože kalíšky pro svátost byly zhotoveny ze skla. Jeden z těchto skleněných kalíšků, zde ho vidíte, mi dali – pravděpodobně proto, že jsem jako jediný byl dost starý na to, abych pamatoval dny, kdy se skleněné kalíšky používaly.
Skleněný kalíšek mi v mysli vyvolal záplavu příjemných vzpomínek. Skleněné kalíšky svátosti se používaly v době, kdy jsem oslavil dvanácté narozeniny, které byly význačným milníkem v mém životě. Moje dvanácté narozeniny připadly na neděli. Po léta jsem sledoval jáhny, jak roznášejí svátost, a čekal jsem na den, kdy budu požehnán přijetím Aronova kněžství a budu mít tutéž výsadu.
Když ten den konečně nastal, byl jsem požádán, abych přišel na shromáždění dříve a setkal se s bratrem Ambrosem Callem, druhým rádcem v biskupstvu sboru. Bratr Call mě pozval do třídy a požádal mě, abych se pomodlil. Potom otevřel písma a přečetl mi oddíl 13 Nauky a smluv:
„Vám, spoluslužebníci moji, ve jménu Mesiáše, předávám kněžství Aronovo, které drží klíče služby andělů a evangelia pokání a křtu ponořením na odpuštění hříchů; a to již nebude nikdy vzato ze země, až i synové Lévíovi opět budou obětovati oběť Pánu ve spravedlivosti.“
Bratr Call mě potom požádal, abych tento oddíl okomentoval. Moje vysvětlení nebylo jistě úplné, a tak bratr Call věnoval čas tomu, aby mi vysvětlil, co to znamená být nositelem svatého kněžství. To, že jsem byl hoden držet kněžství, mi dávalo nárok na používání moci, kterou Bůh deleguje člověku. Ten, kdo způsobile drží kněžství, může oprávněně vykonávat obřady, které Bůh předepsal pro spasení lidské rodiny. Tato pravomoc přichází přímo od samotného Spasitele prostřednictvím pokračující linie nositelů kněžství.
Můj pohovor s bratrem Callem musel být do určité míry uspokojivý, neboť jsem byl odveden na shromáždění kvora jáhnů. Tam mi členové biskupstva vložili ruce na hlavu a biskup, kterým v té době byl shodou okolností můj otec, mi předal Aronovo kněžství a vysvětil mne do úřadu jáhna. Ostatní jáhnové mi také vyjádřili podporu, abych se spolu s nimi stal členem kněžského kvora.
Při shromáždění svátosti onoho večera jsem měl poprvé příležitost použít kněžství, když jsem roznášel svátost členům našeho sboru. Toho dne pro mne svátost získala nový význam. Když jsem sledoval, jak podnos putuje mezi řadami členů Církve, všiml jsem si, že ne každý přistupoval ke svátosti se stejným postojem. Byli tam ti, kteří, jak se zdálo, přijímali svátost mechanicky, ale byli tam mnozí, kteří svátost přijímali s velikou úctou.
V průběhu let jsem se, stejně jako my všichni, zúčastnil mnoha shromáždění svátosti, a jsou pro mne skutečně něčím více než jenom dalším shromážděním. Přijímání svátosti nám poskytuje posvátný okamžik na svatém místě. Činíme to v souladu s přikázáním Páně, které nám dal v oddíle 59 Nauky a smluv:
„A aby ses mohl plněji uchovati neposkvrněným od světa, půjdeš do domu modlitby a budeš přinášeti svátosti své v můj svatý den.“ (Verš 9.)
Od samého počátku, dříve než byl stvořen svět, Bůh vytýčil plán, kterým nabídl svým dětem požehnání založené na jejich věrnosti Jeho přikázáním. Chápal však, že někdy budeme rozptýleni věcmi světa a budeme potřebovat, aby nám byly pravidelně připomínány naše smlouvy a Jeho sliby.
Jedním z prvních přikázání daných Adamovi bylo, že má uctívat Pána a přinášet Mu za oběť prvorozené ze svých stád. Tento obřad byl dán, aby lidem připomínal, že Ježíš Kristus přijde na svět a nakonec přinese sebe jako oběť.
„A Adam byl poslušen přikázání Páně.
A po mnohých dnech se Adamovi ukázal anděl Páně řka: Proč přinášíš oběti Pánu? A Adam mu řekl: Nevím než to, že mi Pán přikázal.
A potom anděl pravil řka: Toto je podobenství oběti Jednorozeného Otcova, který je pln milosti a pravdy.“ (Mojžíš 5:5–7.)
Od onoho dne až do doby našeho Spasitele bylo dětem Nebeského Otce přikázáno přinášet oběti. Spasitelova smírná oběť toto ukončila. Potom Spasitel onu noc předtím, než tuto oběť dokonal, zavedl svátost večeře Páně, aby nám pomohl mít na paměti Jeho usmíření, které vykonal pro celé lidstvo. A tak ve starém zákoně oběti i ve svátosti Pán pomohl zajistit, abychom nezapomněli na Jeho sliby a požadavek, že Ho máme následovat a že máme být poslušni Jeho vůle.
V Novém zákoně máme záznam o tom, jak Pán podával svátost svým učedníkům. Nachází se v Matoušovi ve 26. kapitole:
„A když oni jedli, vzav Ježíš chléb, a dobrořečiv, lámal a dal učedlníkům, a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé.
A vzav kalich, a díky činiv, dal jim, řka: Píte z toho všickni.
Nebo to jest krev má nové smlouvy, kteráž za mnohé vylévá se na odpuštění hříchů.“ (Verše 26–28.)
Kniha Mormonova nám ve 3. Nefim, kapitola 18, podává podrobný záznam o Spasitelově podávání svátosti Nefitům:
„A stalo se, že Ježíš přikázal učedníkům svým, aby mu přinesli chléb a víno.
A zatímco šli pro chléb a víno, přikázal zástupu, aby se posadili na zem.
A když učedníci přišli s chlebem a s vínem, vzal z chleba a nalámal jej a požehnal; a dal učedníkům a přikázal, aby jedli.
A když pojedli a byli naplněni, přikázal, aby dali zástupu.
A když zástup pojedl a byl naplněn, on pravil učedníkům: Vizte, bude mezi vámi vysvěcen jeden a tomu dám moc, aby lámal chléb a žehnal ho a dával ho lidu církve mé, všem těm, kteří uvěří a budou pokřtěni ve jménu mém.
A to budete vždy hleděti, abyste činili, stejně jako jsem činil já, stejně jako jsem já lámal chléb a žehnal ho a dal ho vám.
A to budete činiti na památku těla mého, které jsem vám ukázal. A bude to svědectvím Otci, že na mne vždy pamatujete. A budete-li na mne vždy pamatovati, budete míti Ducha mého, aby byl s vámi.
A stalo se, že když pravil tato slova, přikázal učedníkům svým, aby vzali z vína z kalicha a pili z něj, a také aby dali zástupu, aby z něj mohl píti.
A stalo se, že tak učinili a pili z něj a byli naplněni; a dali zástupu, a oni pili a byli naplněni.
A když učedníci toto učinili, Ježíš jim pravil: Požehnaní jste pro tuto věc, kterou jste učinili, neboť toto je naplněním přikázání mých a dosvědčuje to Otci, že jste ochotni činiti to, co jsem vám přikázal.“ (Verše 1–10.)
Jeho pokyny jsou velmi jasné, že máme být ochotni dělat to, co nám přikázal. Mohli bychom s jistotou očekávat, že i v naší době by nám opět přikázal, abychom přijímali svátost. Jak nám říká Nauka a smlouvy:
„Je nutné, aby se církev scházela často, aby přijímala chléb a víno na památku Pána Ježíše.“ (NaS 20:75.)
Účelem přijímání svátosti samozřejmě je obnovení smluv, které jsme uzavřeli s Pánem.
Starší Delbert L. Stapley nás o tomto poučil, když o smlouvách řekl:
„Evangelium Ježíše Krista je smlouvou mezi Bohem a Jeho lidem… Když jsme pokřtěni oprávněným služebníkem Božím, uzavíráme smlouvu činit Boží vůli a být poslušni jeho přikázání… Přijímáním svátosti obnovujeme všechny smlouvy, které jsme uzavřeli s Pánem, a zavazujeme se vzít na sebe jméno jeho Syna, vždy ho mít na paměti a dodržovat jeho přikázání.“ (Conference Report, Oct. 1965, 14.)
Svátost je jedním z nejposvátnějších obřadů v Církvi. Způsobilé přijímání svátosti nám poskytuje příležitost pro duchovní růst.
Vzpomínám si, že když jsem byl dítě, hrála během roznášení svátosti nádherná hudba. Bratří nás brzy požádali, abychom s hudbou přestali, protože naše mysl se soustřeďovala spíše na hudbu než na smírnou oběť našeho Pána a Spasitele. Během obřadu svátosti odkládáme svět stranou. Je to chvíle duchovní obnovy, když si uvědomujeme hluboký duchovní význam obřadu nabízeného každému z nás osobně. Kdybychom se stali bezmyšlenkovitými při přijímání svátosti, ztratili bychom příležitost pro duchovní růst.
Starší Melvin J. Ballard kdysi řekl:
„Dosvědčuji, že obřad svátosti doprovází duch, který rozehřívá duši od hlavy až k patě; cítíte, že se uzdravují duchovní rány a břemeno je ulehčeno. Útěcha a štěstí přicházejí k duši, která je způsobilá a opravdově touží po přijetí této duchovní potravy.“ („The Sacramental Covenant“, Improvement Era, Oct. 1919, 1027.)
Když způsobile přijímáme svátost, připomínáme si oběť našeho Pána a Spasitele, že dal svůj život a vzal na sebe hříchy světa, abychom my mohli mít požehnání nesmrtelnosti. Bereme na sebe jméno našeho Spasitele a slibujeme, že Ho vždy budeme mít na paměti a budeme zachovávat Jeho přikázání – to znamená „žíti každým slovem, jež vychází z úst Božích“ (NaS 84:44).
Rodiče, vy máte zodpovědnost učit své rodiny, jak důležité je účastnit se shromáždění svátosti každý týden. Má to být pravidelná rodinná činnost. Každá rodina potřebuje tento čas obnovení a oddání života evangeliu v souladu s učením Spasitele. Správně připravené rodiny budou navštěvovat shromáždění svátosti s duchem uctivosti a s vděčností za příležitost přijímat posvátné symboly.
Vzpomínám si na zážitek, který měla naše rodina na prázdninách v rekreační oblasti. Protože náš pobyt trval přes neděli, naplánovali jsme si, že navštívíme shromáždění v nedaleké kapli. Totéž si naplánovaly stovky dalších pobývajících v letovisku. Kaple byla naplněna k prasknutí. Před zahájením shromáždění biskup vyzval všechny přítomné způsobilé a vhodně oblečené jáhny, aby se podíleli na roznášení svátosti. Vpřed vystoupil odpovídající počet jáhnů oblečených v bílé košile a s vázankami, aby byli poučeni, jak zvládnout tak velké shromáždění. Obřad byl proveden důstojně a efektivně. Když jsem pozoroval shromážděné, spatřil jsem, že mnozí byli hluboce dojati duchem shromáždění.
Po návratu do letoviska byl patrný rozdíl mezi činnostmi o sabatním dnu ve srovnání se dny všedními. Lodě zůstaly uvázány v doku, v jezeře téměř nikdo neplaval a oblečení bylo velmi vhodné pro sabatní den. Tyto rodiny viděly naplnění Pánova slibu –tím, že šly v jeho svatý den do domu modlitby a obnovily své smlouvy poslouchat přikázání, dokázaly se plněji udržet neposkvrněnými od světa (viz NaS 59:9).
Kéž je každému z nás vštípena prohlubující se úcta k sabatu. Kéž si plněji uvědomujeme to zvláštní požehnání, že můžeme přijímat svátost, a její význam v našem životě. Kéž Ho máme vždy na paměti a dodržujeme Jeho přikázání, která nám dal, abychom naplnili účel života a naději věčností, které přijdou. Toto dílo, ve kterém jsme zapojeni, je Pánovým dílem. Bůh žije. Ježíš je Kristus, Spasitel světa. Je nám dovoleno být částí tohoto velkého plánu evangelia, jehož je svátost tak důležitou součástí. Ve jménu Ježíše Krista, amen.