Vyrůstati Pánu
Od těch, kteří opravdu touží „vyrůstati Pánu“, se požaduje odhodlání sloužit druhým, a to i v nelehkých podmínkách.
Před několika měsíci jsem jela autem se dvěma odvážnými misionářkami-seniorkami. Byly pevně rozhodnuty najít byt jisté členky sboru v centru jednoho města na východě Spojených států. Zatímco jsem vzadu seděla se zatajeným dechem, navigační systém auta pravidelně hlasitě oznamoval: „Špatný směr!“ Misionářka, která studovala mapu, neúnavně navrhovala jeden směr za druhým ve snaze proplést se bludištěm ulic tohoto města, až jsme nakonec ten domov sestry, které misionářky slíbily, že ji budou učit číst a psát, našly.
Svými činy a svým postojem tyto pozoruhodné sestry ztělesňovaly něco více než jen odlesk let, které prožily na zemi. Projevovaly pravou duchovní vyspělost.
Helaman, velký prorok Knihy Mormonovy, pojmenoval své syny po jejich předcích Nefi a Lehi a oni „počali vyrůstati Pánu“.1 My všichni, ať jsme mladí nebo starší, musíme učinit totéž.
Myšlenka, že vyrůstáme Pánu, je přímo neodolatelná. Na rozdíl od procesu fyzického růstu duchovně nevyspějeme, dokud se nerozhodneme „opustit dětinské věci“2, jak to vyjádřil apoštol Pavel.
Jádrem našeho vyrůstání Pánu jsou každodenní modlitba a studium písem a zachovávání přikázání a smluv uzavřených při křtu a v chrámu. Po cestách Páně se učíme chodit tehdy, když děláme to, co nás přibližuje Nebeskému Otci, a když učíme své děti a další lidi, aby činili totéž. „Dětinské věci opouštíme“, když se rozhodneme stát se podobnými Kristu a sloužit druhým Jeho způsobem.
Když byla v této dispensaci zorganizována Církev, Pán vysvětlil, že ti, již „budou přijati křtem do jeho církve” budou, z části, i těmi, již „jsou ochotni vzíti na sebe jméno Ježíše Krista, maje odhodlání sloužiti mu do konce“.3 To znamená, že musíme každý den svého života být „stálí a neochvějní, vždy oplývající dobrými skutky“.4 Dnes, kdy se Církev rozrůstá ve 170 zemích celého světa, se od těch, kteří opravdu touží „vyrůstati Pánu“, požaduje odhodlání sloužit druhým, a to i v nelehkých podmínkách. Rozrůstání Církve znamená, že mnozí z nás budou mít příležitost sloužit novým členům.
Na jednom takovém pozoruhodném příkladu odhodlané služby nováčkům v evangeliu jsem se podílela, když jsem doprovázela ony oddané sestry misionářky – jedna byla téměř 80letá vdova – a druhá byla osamělá matka, které bylo kolem 65 let – které se nedaly odradit ani blouděním. Ve stejném sboru jsem se stala svědkem dalšího podobného příkladu.
Tento sbor tvoří členové různých věkových skupin z různých zemí, každý jinak finančně zabezpečený a každý s jinými církevními zkušenostmi. Mnozí z těch, kteří jsou v Církvi nejzkušenější, jsou vytížené manželské páry postgraduálních studentů s nabitým rozvrhem a s malými dětmi.
Viděla jsem mladou matku, která sloužila jako instruktorka navštěvujícího učení pro novější členky sboru. Zatímco nadšeně předváděla dvěma sestrám z Afriky, jak s láskou pečovat o druhé, manžel se staral o miminko. Tato péče zahrnovala výuku těchto sester nejen tomu, jak se sžít s novou zemí, ale také tomu, jak se přizpůsobit novému náboženství.
Svým příkladem učila tyto sestry z Afriky tomu, jak Pán chce, abychom si navzájem sloužily. Slova apoštola Pavla citlivě popisují to, co jsem viděla, když jsem sledovala, jak instruktorka navštěvujícího učení jedná s těmito novými členkami: „Byli jsme tiší mezi vámi … tak nakloněni k vám byvše, hotovi vydati vám netoliko evangelium Boží, ale také i duše své, proto že jste nám byli milí.“5 Na každou návštěvu přinášela tato mladá instruktorka dobrou náladu, jemnou pomocnou ruku a poselství navštěvujícího učení.
Časem tyto sestry připravovaly poselství, o něž se pak podělily v domově jiných sester, společně. Staly se pravými sestrami Pomocného sdružení odhodlanými vzájemně se pozvedat, utěšovat a povzbuzovat, připravenými rozpoznávat potřeby a poskytovat okamžitou pomoc. Nepochybuji o tom, že vždy, když uslyším výraz „srdce … spojena v jednotě a… lásce“,6 pomyslím na tyto tři šťastné, láskyplné sestry, které svou odhodlanou službou druhým ukazovaly, co to znamená „vyrůstati Pánu“.
Další způsob, který si můžeme zvolit, když chceme vyrůstat Pánu, spočívá v tom, že nejen ustavičně a odhodlaně sloužíme, ale jsme také ochotni „tlačiti se kupředu“7 s vírou – i když tak úplně přesně nevíme, jak na to. Přemýšlejte o zprávě, kterou Nefi zapsal, když dostal příkaz postavit loď. Nefi uvádí:
„A stalo se, že Pán ke mně promluvil řka: Postavíš loď podle způsobu, který ti ukáži…
A já jsem pravil: Pane, kam mám jíti, abych našel rudu k tavení a abych zhotovil nástroje…?“8
Nefi nezpochybňoval úkol, který měl vykonat. Místo toho prokázal v této situaci, tak jako i v mnoha dalších, tento vyzrálý duchovní přístup: „A tak vidíme, že přikázání Boží se musejí naplniti. A pakliže děti lidské zachovávají přikázání Boží, on je živí a posiluje je a poskytuje prostředky, jimiž mohou uskutečniti to, co jim přikázal.“9 Zkrátka, Nefi hledal řešení a nehleděl na překážky, protože věděl – skutečně věděl – že při procesu vyrůstání Pánu – mu Bůh může pomoci, a také mu pomůže splnit všechna přikázání, která obdržel.
Podobný typ víry jsem ve stejném sboru v centru města pozorovala ve vlídné a laskavé péči biskupa, který neztrácel čas zoufáním si nad nesmírnými potřebami stále rostoucího počtu nových členů. Místo toho se tlačil kupředu tak, že zorganizoval zkušenější členy kvor Aronova a Melchidesechova kněžství, a oni pomáhali připravovat nové členy z Afriky a Latinské Ameriky na jejich zodpovědnosti v kněžství. Novější bratří se učili, jak se drží podnosy při roznášení svátosti a jak se poklekne, aby se uctivě požehnal chléb a voda. Jejich zkušenější, a často mladší, bratří s nimi procvičovali slova modliteb na žehnání svátosti, aby si byli jisti, až je budou pronášet. Poté spolu všichni bratři hovořili o posvátnosti tohoto důležitého obřadu kněžství.
Všichni máme zážitky, v nichž jsme museli prokázat své odhodlání sloužit druhým a ochotu tlačit se kupředu s vírou. Když mi manžel zatelefonoval, aby mi řekl, že naše povolání sloužit na misii bylo změněno na náročné povolání v Africe, odvětila jsem: „To dokážu. Myslím, že to dokážu.“ Svými slovy jsem projevila svůj závazek jít kupředu s vírou – a jako mnohokrát jsem důvěřovala Pánu, že mi pomůže. Ukázala jsem svou ochotu „vyrůstati Pánu“.
Jak by mohl dosvědčit onen věrný biskup, ony oddané sestry i já, v tomto stálém procesu vyrůstání Pánu budeme požádáni, abychom udělali vše, co umíme, a v některých případech dokonce i o to, co nevíme, jak udělat. Překážky mohou být obrovské a cesta může být někdy neznámá. Ale i přes nevyhnutelné bloudění mohou ti, již se snaží být skutečně podobnými Kristu – se stálým odhodláním sloužit druhým – a s ochotou tlačit se kupředu s vírou – opakovat tuto velkou duchovní pravdu, kterou zaznamenal Nefi při stavbě lodi: „A já … jsem se [často] modlil k Pánu; pročež mi Pán ukazoval veliké věci.“10 Je velikým darem a požehnáním, když Pán ukáže „veliké věci“ těm, kteří se rozhodli „vyrůstati Pánu“. Kéž by náš život byl láskyplný a trvale duchovně vyzrálý, o to se pokorně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.