Naše dorůstající pokolení
Naše dorůstající pokolení si zaslouží, abychom věnovali své nejlepší úsilí tomu, abychom je na jejich cestě k dospělosti podporovali a posilovali.
Dobrý večer, drazí bratří v kněžství. Dnes večer, takto shromážděni po celém světě, jsme chrámům Páně blíže než kdykoli předtím v celé historii lidstva. Díky milující laskavosti, se kterou Spasitel vede své proroky, má nyní Pánův lid smlouvy k dispozici 122 chrámů, v nichž může získat vlastní chrámová požehnání a vykonávat nezbytné obřady pro své zesnulé předky. A byla oznámena výstavba dalších chrámů, a přibudou další! Děkujeme vám, presidente Hinckley, za vaše inspirované vedení v tomto ohromném úsilí.
V dávné době, o které se píše v Knize Mormonově, se členové Církve také shromáždili poblíž chrámu, aby obdrželi pokyny od svého proroka a vůdce. Král Beniamin vyzval na sklonku svého života otce, aby shromáždili své rodiny, aby jim mohl předat rady a nabádání. V Mosiášovi čteme:
„A stalo se, že když vyšli k chrámu, rozbili své stany okolo, každý muž podle své rodiny…
… Každý muž měl svůj stan dveřmi směrem k chrámu, aby takto mohli zůstati ve stanech a slyšeti slova, jež k nim král Beniamin bude promlouvati.“ (Mosiáš 2:5–6.)
Moc se mi líbí metafora skrývající se v těchto verších. Obrazně řečeno, bratří, jsou dveře našeho domova obráceny směrem k chrámům, ke kterým chováme takovou lásku? Navštěvujeme je tak často, jak je to jen možné, abychom svým dětem ukázali svým příkladem, jak důležitá jsou tato posvátná a výjimečná místa?
Rodiny, jak je zaznamenáno v Mosiášovi, přijaly slovo Páně skrze svého proroka s nadšením a s ochotou učinit závazek. Na lidi zapůsobilo učení krále Beniamina natolik, že uzavřeli novou smlouvu, že budou následovat Pána Ježíše Krista.
Nicméně tento příběh má smutný epilog. Později se v Mosiášovi dozvídáme o těch, kteří byli v době kázání krále Beniamina malými dětmi, a v oné době byli také ve stanech:
„Nyní, stalo se, že mezi dorůstajícím pokolením bylo mnoho těch, kteří nerozuměli slovům krále Beniamina, jsouce v době, kdy promlouval k svému lidu, malými dětmi; a nevěřili tradicím svých otců.“ (Mosiáš 26:1.)
Co se stalo s tímto dorůstajícím pokolením, bratří? Proč tyto malé děti nepřijaly spravedlivé tradice svých otců? A co více, jak je na tom naše dorůstající pokolení nyní, o mnoho století později, v době mnoha chrámů a neustálého prorockého vedení? Máme důvod dělat si starosti? Zcela jistě ano!
Mladí muži, kteří jsou zde i všude po celém světě, a stejně tak i mladé ženy, jsou velmi výjimeční. President Hinckley o nich řekl toto:
„Mnohokrát jsem řekl, že věřím, že máme tu nejlepší generaci mladých lidí, jakou kdy tato Církev poznala… Snaží se dělat to, co je správné. Jsou bystří a schopní, čistí a svěží, atraktivní a chytří… Vědí, co evangelium znamená, snaží se podle něj žít a vzhlížejí přitom k Pánu, aby získali Jeho vedení a pomoc.“ („Být matkou – váš nejdůležitější úkol“, Liahona, leden 2001, 113.)
Každý z nás, kdo je zapojen do práce s mladými, ví, že slova presidenta Hinckleyho jsou pravdivá.
Když ale starší Henry B. Eyring z Kvora dvanácti apoštolů mluvil o mladých, dal nám toto chmurné varování:
„Mnozí z nich jsou mimořádně duchovně vyspělí a mají mimořádnou víru. Avšak i ti nejlepší z nich jsou těžce zkoušeni. A tyto zkoušky budou ještě těžší.“ („We Must Raise Our Sights“, Ensign, Sept. 2004, 14.)
Toto varování, že „tyto zkoušky budou ještě těžší“, zaujalo mou pozornost. Naše dorůstající pokolení si zaslouží, abychom věnovali své nejlepší úsilí tomu, abychom je na jejich cestě k dospělosti podporovali a posilovali.
V této nebezpečné době, kdy naše mládež čelí tomuto narůstajícímu protivenství, se můžeme učit od druhých. V ozbrojených silách, ale zejména v námořnictvech všude na světě, každý námořník rozumí jedné větě, která představuje jasnou výzvu k okamžité pomoci, nehledě na to, co právě dělá nebo kde se na lodi nachází. Tato výzva zní: „Všichni na palubu!“ Častokrát je námořní bitva vyhrána, nebo naopak prohrána, podle odezvy na tuto výzvu.
My – členové Církve, vedoucí mládeže, starostliví otcové a dědečkové – my všichni musíme zareagovat na výzvu „všichni na palubu“, která se týká naší mládeže a mladých svobodných dospělých. My všichni musíme vyhledávat příležitosti k tomu, abychom žehnali mladým lidem, ať již jsme s nimi v současnosti v blízkém kontaktu či nikoli. Musíme i nadále učit a posilovat otce a matky v jejich božsky stanovených rolích, které spočívají v tom, že se doma starají o děti. Musíme si neustále klást otázky, zda tato další sportovní soutěž, tato další akce nebo činnost mimo domov je důležitější než to, aby rodina byla spolu doma.
Nyní je vhodný čas k tomu, bratří, abychom si, ať již děláme cokoli, ať již jdeme kamkoli, ať již se setkáme s kterýmkoli mladým Svatým posledních dnů, více uvědomovali potřebu posilovat je, pečovat o ně a pozitivně na ně působit.
V naší rodině máme podobný zážitek s úžasnými, pozornými nositeli kněžství. Když jsem byl před několika lety povolán sedmdesátníkem, byl jsem pověřen, abych se přestěhoval do Solihullu v Anglii a sloužil zde v předsednictvu území. Se sestrou Rasbandovou jsme s sebou vzali naše dvě nejmladší děti. Naše dcera byla mladou svobodnou dospělou členkou a náš 17tiletý syn měl rád americký fotbal a také ho dobře hrál. Dělali jsme si o ně velkou starost. Žádní přátelé, žádní příbuzní a také žádný americký fotbal! A tak jsem se ptal sám sebe: „Nebude pro naši rodinu tato úžasná nová zkušenost spíše těžkou zkouškou?“
Odpověď přišla během jednoho z prvních pověření, které jsem obdržel. Byl jsem požádán, abych promluvil k misionářům v Misionářském výcvikovém středisku v anglickém Prestonu. Zavolal jsem presidentovi střediska bratru Whiteovi, a byl jsem rád, když jsem zjistil, že ví o mé rodinné situaci. Navrhl, abychom s sebou na návštěvu Prestonu vzali i své děti. Když jsme tam byli, požádal dokonce naši dceru a našeho syna, aby promluvili k misionářům! Bylo pro ně úžasné vidět, že se s nimi počítá, a že se mohli podělit o své svědectví o Pánově díle!
Poté, co jsme skončili a dojemně jsme se rozloučili s misionáři, navštívili jsme nádherný chrám Preston, který stojí poblíž Misionářského výcvikového střediska. Když jsme se procházeli poblíž vstupních dveří, stáli tam president a sestra Swanneyovi, president a vedoucí sestra chrámu. Přivítali nás a pozvali nás do chrámu slovy: „Starší Rasbande, nechtěl byste se svou rodinou vykonat křty za mrtvé?“ Byl to skvělý nápad! Podívali jsme se na sebe a s vděčností jsme nabídku přijali. Po vykonání obřadů, zatímco jsme se synem ještě stáli v křtitelnici a v očích jsme měli slzy radosti, mi syn položil ruku na rameno a zeptal se: „Tati, proč jsme toto nikdy předtím nedělali?“
Vzpomněl jsem si na všechny fotbalové zápasy a na všechny filmy, na které jsme spolu šli, na všechny ty pěkné chvíle, které jsme spolu prožili – byly to vskutku šťastné vzpomínky a tradice, které je velmi důležité vytvářet.
Uvědomil jsem si však, že máme příležitost prožít se svými dětmi více smysluplných duchovních zážitků podobných těm, které jsme onoho dne prožili v Prestonu. Díky oněm starostlivým a všímavým vedoucím kněžství jsem si tehdy uvědomil, že naše rodina bude v Evropě v pořádku. Jsme velmi vděčni za mnohé vedoucí kněžství a Mladých žen, kteří vždy bdí nad našimi i vašimi dětmi a kteří je mají rádi.
Podíváme-li se na jiné období v Knize Mormonově – Nefi byl v situaci, kdy někteří členové jeho rodiny měli problémy s poslušností, s věrností a nedokázali se shodnout s ostatními. Zcela určitě rozuměl tomu, jak je nutné pozorně si všímat dětí z dorůstajícího pokolení. Později ve svém životě řekl:
„A my mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu, kážeme o Kristu, prorokujeme o Kristu a píšeme podle proroctví svých, aby děti naše mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých.“ (2. Nefi 25:26.)
Modlím se, abychom my všichni, kteří jsme nositeli kněžství Božího, dělali vše, co je v naší moci, abychom učili naše mladé lidi, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění svých hříchů, totiž k Pánu Ježíši Kristu. Kéž každý z nás přijme s opravdovým úsilím výzvu „všichni na palubu“, neboť tato výzva se týká spasení našeho dorůstajícího pokolení – a toto pokolení si naše nejlepší úsilí zcela jistě zaslouží.
Svědčím o tom, že toto je Pánova pravá Církev, kterou On sám vede skrze našeho drahého proroka Gordona B. Hinckleyho, kterého mám rád a kterého podporuji. Ve jménu Ježíše Krista, amen.