Naše posvátná kněžská důvěra
Kněžství není ani tak dar, jako pověření sloužit, výsada pozvedávat a příležitost žehnat život druhých.
Před lety, když se blížily dvanácté narozeniny našeho nejmladšího syna Clarka a my jsme spolu odcházeli z Církevní administrativní budovy, k nám přistoupil president Harold B. Lee a pozdravil nás. Zmínil jsem se, že Clarkovi bude brzy dvanáct, načež se k němu president Lee obrátil a zeptal se: „Co se s tebou stane, až ti bude dvanáct?“
Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se otec modlí, aby syn byl inspirován ke správné odpovědi. Clark bez zaváhání presidentovi Lee řekl: „Budu vysvěcen jáhnem!“
To byla odpověď, o kterou jsem se modlil a kterou chtěl president Lee slyšet. Potom našemu synovi poradil: „Pamatuj si, že držet kněžství je velké požehnání.“
Z celého srdce a z celé duše doufám, že každý mladý muž, který přijímá kněžství, bude toto kněžství ctít a bude věrný důvěře, která mu je jeho udělením projevena. Kéž každý z nás, který je nositelem kněžství Božího, ví, čemu věří. Jak nás napomenul apoštol Petr, kéž jsme vždy připraveni „k vydání počtu všelikému, kdož by od vás požádal zprávy z naděje té, kteráž jest v vás“.1 V životě každého z nás budou situace, kdy budeme povoláni vysvětlit nebo hájit své přesvědčení. Když přijde čas, abychom to udělali, čas na přípravu je minulostí.
Většina z vás, mladých mužů, bude mít příležitost dělit se o své svědectví, až budete sloužit jako misionáři po celém světě. Připravujte se již nyní na tuto úžasnou výsadu.
Osobně jsem zažil mnoho příležitostí. Jedna se přihodila před jednadvaceti lety, předtím než byla Německá demokratická republika – neboli východní Německo, což byl používanější název – osvobozena od komunistické vlády. Navštívil jsem východoněmeckého státního tajemníka, ministra Gysiho. V té době se stavěl náš chrám ve východoněmeckém Freibergu, spolu se dvěma nebo třemi sborovými domy. S ministrem Gysim jsme hovořili o mnoha věcech, včetně našeho celosvětového stavebního programu. Potom se zeptal: „Jak to, že je vaše církev tak bohatá, že si můžete dovolit stavět budovy v naší zemi i po celém světě? Jak získáváte peníze?“
Odpověděl jsem, že Církev není bohatá, ale že se řídíme dávnou biblickou zásadou desátku, kterážto zásada je znovu zdůrazněna v našem novodobém písmu. Vysvětlil jsem také, že naše Církev nemá placené kněžstvo, a naznačil jsem, že to jsou dva důvody, proč jsme schopni stavět budovy, které jsme tehdy stavěli, včetně nádherného chrámu ve Freibergu.
Informace, které jsem uvedl, na ministra Gysiho nanejvýš zapůsobily a já jsem byl velmi vděčný za to, že jsem na jeho otázky dokázal odpovědět.
Příležitost hlásat pravdu může přijít, když ji nejméně očekáváme. Buďme připraveni.
Při jedné příležitosti se žena, která nebyla členkou Církve, zeptala presidenta Davida O. McKaye, jaká konkrétní nauka odlišuje učení Církve od učení jiných vyznání. President McKay o tom později hovořil a naznačil, že cítil, že má odpovědět: „Tím, co odlišuje víru mé církve od víry ostatních církví, je božská pravomoc skrze přímé zjevení.“2
Kde můžeme najít významnější příklad božské pravomoci přímým zjevením než v událostech, ke kterým došlo onoho „krásného jasného dne, časně na jaře osmnáct set a dvacet“, kdy se chlapec Joseph Smith odebral do lesa, aby se modlil. Jeho slova popisující onen historický okamžik jsou mocná: „Spatřil jsem dvě Bytosti, jejichž jas a sláva se vymyká veškerému popisu, stojící nade mnou ve vzduchu. Jedna z nich ke mně promluvila, nazývajíc mne jménem a řekla, ukazujíc na druhou – Toto je můj Milovaný Syn. Slyš Jej!“3
Naše myšlenky se obracejí k návštěvě nebeského posla, Jana Křtitele, dne 15. května 1829. Tam, na břehu řeky Susquehanna nedaleko Harmony ve státě Pensylvánie, položil Jan ruce na Josepha Smitha a Olivera Cowderyho a vysvětil je řka: „Vám, spoluslužebníci moji, ve jménu Mesiáše, předávám kněžství Aronovo, které drží klíče služby andělů a evangelia pokání a křtu ponořením na odpuštění hříchů.“4 Posel oznámil, že jedná pod vedením Petra, Jakuba a Jana, kteří drželi klíče Melchisedechova kněžství. Následovalo vysvěcení a křest. Toto je další příklad božské pravomoci skrze přímé zjevení.
V příslušný čas byli sesláni Petr, Jakub a Jan, aby udělili požehnání Melchisedechova kněžství. Tito apoštolové seslaní Pánem vysvětili a konfirmovali Josepha a Olivera apoštoly a zvláštními svědky o Jeho jménu. Tyto posvátné návštěvy charakterizovala božská pravomoc skrze přímé zjevení.
V důsledku těchto událostí spočívá na každém z nás požadavek – dokonce požehnaná příležitost a závažná povinnost – být věrnými důvěře, jež v nás byla vložena.
President Brigham Young prohlásil: „Kněžství Syna Božího je… zákon skrze který světy jsou, byly a budou pokračovat navěky věků.“5 President Joseph F. Smith toto téma rozšířil a poradil: „Není to nic méně ani nic více než moc Boží delegovaná člověku, skrze kterou může muž jednat na zemi pro spasení lidské rodiny, ve jménu Otce a Syna a Ducha Svatého, a může jednat legitimně a neosvojovat si tuto pravomoc, ani si ji nevypůjčovat od generací, které zemřely a odešly, ale majíce pravomoc, která byla předána v tento den, ve kterém žijeme, službou andělů a duchů shůry, přímo z přítomnosti Všemohoucího Boha.“6
Když se přiblížily mé osmnácté narozeniny a já jsem se připravoval narukovat do druhé světové války, byl jsem doporučen pro přijetí Melchisedechova kněžství. Měl jsem za úkol zatelefonovat presidentovi svého kůlu Paulu C. Childovi a domluvit si pohovor. Miloval svatá písma a rozuměl jim, a jeho záměrem bylo, aby i všichni ostatní měli k písmům podobnou lásku a rozuměli jim. Protože jsem od ostatních věděl o jeho spíše podrobných a do hloubky jdoucích pohovorech, náš telefonní hovor vypadal asi takto:
„Dobrý den, bratře presidente. Tady je bratr Monson. Biskup mě požádal, abych se s vámi setkal v souvislosti se svým vysvěcením starším.“
„Výborně, bratře Monsone. Kdy mě můžete navštívit?“
Věděl jsem, že jeho shromáždění svátosti začíná ve čtyři hodiny, a přál jsem si, aby co nejméně zkoumal mou znalost písem, a tak jsem navrhl: „Co takhle ve tři hodiny?“
Odpověděl: „Ale, bratře Monsone, to nám neposkytne dostatek času na prostudování písem. Mohl byste přijít ve dvě hodiny a přinést s sebou svá písma, do kterých si zatrháváte?“
Nakonec přišla neděle a já jsem navštívil presidenta Childa u něj doma. Vřele mě uvítal a potom začal pohovor. Řekl: „Bratře Monsone, jste nositelem Aronova kněžství.“ To jsem samozřejmě věděl. Pokračoval: „Sloužil vám někdy anděl?“
Odpověděl jsem: „Nejsem si jistý.“
„Víte,“ řekl, „že na to máte nárok?“
Odpověděl jsem: „Ne.“
Potom mi přikázal: „Bratře Monsone, zopakujte zpaměti třináctý oddíl Nauky a smluv.“
Začal jsem: „Vám, spoluslužebníci moji, ve jménu Mesiáše, předávám kněžství Aronovo, které drží klíče služby andělů…“
„Zastavte,“ nařídil president Child. Potom mi tichým a laskavým tónem poradil: „Bratře Monsone, nikdy nezapomínejte, že jako nositel Aronova kněžství máte nárok na službu andělů. Teď citujte dál.“
Zpaměti jsem odrecitoval zbytek oddílu. President Child řekl: „Báječně.“ Potom se mnou hovořil o několika dalších oddílech Nauky a smluv týkajících se kněžství. Byl to dlouhý pohovor, ale nikdy jsem na něj nezapomněl. Na závěr mi president Child položil ruku kolem ramen a řekl: „Nyní jste připraven obdržet Melchisedechovo kněžství. Mějte na paměti, že Pán žehná člověku, který mu slouží.“
O mnoho let později jsem společně s Paulem C. Childem, v té době členem kněžského výboru pro blaho a sociální péči, navštívil konferenci kůlu. Při zasedání vedoucích kněžství, když na něj přišla řada, aby promluvil, uchopil svá písma a sestoupil z pódia mezi shromážděné. Protože jsem ho dobře znal, věděl jsem, co se chystá udělat. Citoval Nauku a smlouvy, včetně oddílu 18 o ceně duše, a naznačil, že máme pracovat po všechny své dny a přivádět duše k Pánu. Potom se obrátil na jednoho presidenta kvora starších a zeptal se: „Jaká je cena duše?“
Zaskočený president kvora váhavě formuloval svou odpověď. V srdci jsem se modlil, aby na otázku dokázal odpovědět. Nakonec odpověděl: „Cenou duše je její schopnost stát se takovou, jako je Bůh.“
Bratr Child zavřel svá písma a vážně a tiše kráčel uličkou zpátky na pódium. Když mě míjel, utrousil: „Vskutku pronikavá odpověď.“
Musíme znát přísahu a smlouvu kněžství, protože se týká každého z nás. Pro ty, kteří jsou nositeli Melchisedechova kněžství, je to prohlášení požadavku být věrnými a poslušnými Božího zákona a zvelebovat povolání, která jsme obdrželi. Pro ty, kteří jsou nositeli Aronova kněžství, je to prohlášení o budoucí povinnosti a zodpovědnosti, aby se mohli připravit tady a teď.
Tato přísaha a smlouva je vyložena Pánem v těchto slovech:
„Neboť kdokoli je věrný, aby získal tato dvě kněžství, o nichž jsem mluvil, a aby zveleboval povolání své, ten je posvěcen Duchem k obnovení těla svého.
Stávají se syny Mojžíšovými a Aronovými a semenem Abrahamovým, a církví a královstvím a vyvolenými Boha.
A také všichni ti, již přijímají toto kněžství, přijímají mne, praví Pán;
Neboť ten, kdo přijímá služebníky mé, přijímá mne;
A ten, kdo přijímá mne, přijímá Otce mého;
A ten, kdo přijímá Otce mého, přijímá království Otce mého; tudíž vše, co můj Otec má, mu bude dáno.“7
Zesnulý starší Delbert L. Stapley z Kvora Dvanácti kdysi poznamenal: „Tato přísaha a smlouva má dva hlavní požadavky. Prvním je věrnost, která je znakem poslušnosti Božích zákonů a která současně znamená pravé zachovávání všech měřítek evangelia. …
Druhým požadavkem… je zvelebování svého povolání. Zvelebovat znamená ctít, povznášet a oslavovat a způsobovat, aby bylo chováno ve větší vážnosti nebo úctě. Také to znamená prohlubovat jeho význam, rozšiřovat ho a činit větším.“8
Proroka Josepha Smitha se jednou zeptali: „Bratře Josephe, často nás vybízíš, abychom zvelebovali svá povolání. Co to znamená?“ Říká se, že odpověděl: „Zvelebovat povolání znamená pozvedat ho v důstojnosti a důležitosti, aby světlo nebes zářilo skrze výkon člověka ke zraku druhých lidí. Starší zvelebuje své povolání tehdy, když se učí svým povinnostem staršího a když je potom vykonává.“
Těm, již jsou nositeli Aronova kněžství, má být dána příležitost zvelebovat svá povolání v kněžství.
Jednou v neděli před dvěma lety jsem navštívil shromáždění svátosti ve svém sboru. To se nestává často. U stolu svátosti byli tři kněží, mladý muž uprostřed byl poněkud postižen pohybově, ale zejména byl postižen v řeči. Dvakrát se pokusil požehnat chléb, ale pokaždé se hodně zadrhl a neschopnost pronést dokonale modlitbu ho bezpochyby velice zahanbovala. Potom se věci ujal jeden ze dvou kněží, kteří tam byli s ním, a chléb požehnal.
Během roznášení chleba jsem si v duchu myslel: „Nemohu dopustit, aby ten mladý muž zažil zklamání u stolu svátosti.“ Měl jsem silný pocit, že když nebudu pochybovat, dokáže úspěšně požehnat vodu. Protože jsem seděl na pódiu vedle stolu svátosti, nahnul jsem se a knězi, který byl nejblíže, jsem řekl ukazuje na mladého muže, který měl potíže: „Nech ho požehnat vodu, je to kratší modlitba.“ A potom jsem se pomodlil. Nechtěl jsem dvojnásobný neúspěch. Mám rád tu pasáž písem, která nám říká, že nemáme pochybovat, ale věřit.9
Když nastal čas požehnat vodu, onen mladý muž opět poklekl a pronesl modlitbu, možná poněkud zadrhával, ale nevypadlo mu ani slovo. V duchu jsem se radoval. Když jáhnové roznášeli podnosy, podíval jsem se na chlapce a ukázal jsem mu vztyčený palec. Zeširoka se na mne usmál. Když byli mladí muži požádáni, aby se posadili ke svým rodinám, posadil se do řady mezi otce a matku. Jaká to byla radost vidět jeho matku, jak se na něho usmívá a vřele ho objímá, zatímco otec mu gratuloval a položil mu ruku kolem ramen! Všichni tři se dívali mým směrem a já jsem jim všem ukázal vztyčený palec. Viděl jsem, jak matce i otci stékají z očí slzy. Měl jsem pocit, že se tomuto mladému muži bude v budoucnosti dobře dařit.
Kněžství není ani tak dar, jako pověření sloužit, výsada pozvedávat a příležitost žehnat život druhých.
Nedávno jsem dostal dopis týkající se vynikajícího mladého jáhna, Isaaca Reitera, a jáhnů, učitelů a kněží, kteří mu sloužili, povznášeli ho a požehnali jeho i svůj život.
Isaac od svých sedmi měsíců až do smrti ve třinácti letech bojoval s rakovinou. Když se se svou rodinou přestěhoval do domu blízko nemocnice, aby mohl mít správnou lékařskou péči, členové Aronova kněžství v blízkém sboru byli požádáni, aby jim každou neděli zajistili svátost. Tento každotýdenní obřad byl u nositelů Aronova kněžství, kteří se na něm podíleli, velice oblíben. Spolu se svými vedoucími a Isaacovou rodinou se shromažďovali kolem jeho nemocničního lůžka, zpívali písně a dělili se o svědectví. Potom byla požehnána svátost. Isaac vždy trval na tom, že jako jáhen podá svátost své rodině a těm, kteří ji přinesli. Protože ležel v posteli, sebral veškerou sílu a podržel podnos s požehnaným chlebem nebo vodou. Všichni přítomní k němu přišli a vzali si svátost z podnosu. Těchto shromáždění se brzy začaly účastnit i sestry a další zdravotnický personál, protože si všichni uvědomili, že Isaac má blízko k Nebeskému Otci a vždy Ho ctí. Ačkoli byl Isaac slabý a trpěl bolestmi, držel se vždy se ctí jako někdo, kdo je nositelem královského kněžství.
Byl velkým příkladem mladým mužům ve sboru. Viděli jeho touhu plnit své povinnosti, dokonce na smrtelné posteli, a uvědomovali si, že tyto povinnosti jsou skutečně výsadou. Začali chodit na shromáždění dříve, aby připravili svátost a aby byli včas na svém místě. Zavládla tam větší úcta.
Isaac Reiter se stal žijícím kázáním o tom, jak ctít kněžství. Na jeho pohřbu bylo řečeno, že po celý život byl jednou nohou v nebi. Bezpochyby i nadále zvelebuje své povolání a pomáhá v díle za závojem.
My, kteří jsme držiteli Melchisedechova kněžství, máme všudypřítomnou výsadu zvelebovat svá povolání. Jsme pastýři bdícími nad Izraelem. Hladové ovce vzhlížejí vzhůru a jsou připraveny, aby byly nasyceny chlebem života. Bratří, jsme my připraveni sytit stádo Boží? Je naprosto nezbytné, abychom si uvědomovali hodnotu lidské duše a abychom to nikdy nevzdali u žádného z Jeho drahocenných synů.
Jsou-li takoví, kterým se nedaří rozhodnout se, že se změní k lepšímu kvůli největšímu ze strachů – strachu z neúspěchu – neexistuje větší útěcha a ujištění, než tato Pánova slova: „Milost má postačuje pro všechny, kteří se přede mnou pokoří; neboť pokoří-li se přede mnou a budou-li míti víru ve mne, pak učiním, že slabé věci se pro ně stanou silnými.“10
Všude tam, kde se zvelebují kněžská povolání, jsou vidět zázraky. Když víra nahradí pochyby, když nesobecká služba odstraní sobecké snažení, moc Boží uskuteční Jeho záměry. Koho Bůh povolává, toho také uschopňuje.
Kéž Nebeský Otec vždy žehná všem, kteří jsou držiteli Jeho drahocenného kněžství, kéž je vždy inspiruje a vede, o to se upřímně modlím a pronáším to ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.