Modlitba, víra a rodina – nášlapné kameny vedoucí k věčnému štěstí
Nebeský Otec vyslyší naši pokornou modlitbu a poskytne nám útěchu a vedení, které hledáme.
Stalo se to den po Vánocích v roce 1946 v Santa Claře v Utahu. Byl jsem tehdy devítiletým chlapcem a zeptal jsem se maminky, zda si mohu vzít svůj vánoční dárek, nový luk a sadu šípů, a jít na kopec za domem na lov zajíců. Bylo již pozdě odpoledne a maminka váhala, ale po mém přemlouvání mi to dovolila s podmínkou, že budu doma před setměním.
Když jsem vylezl na kopec, nasadil jsem šíp na tětivu a začal jsem potichu našlapovat mezi pelyňkem a křovisky doufaje, že uvidím nějakého zajíce, jak se pase v křovisku, kde byla tráva dosud zelená.
Najednou mě vylekal velký zajíc, který vyskočil přímo přede mnou z trsu pelyňku. Napnul jsem tětivu, rychle jsem zamířil a vystřelil na zajíce, který pelášil pryč. Šíp minul cíl a zajíc zmizel v křoví.
Vydal jsem se na místo, kam jsem si myslel, že šíp dopadl. S lukem jsem dostal jen pět šípů, a tak jsem o tento šíp nechtěl přijít. Hledal jsem ho tam, kde jsem předpokládal, že bude, ale nic jsem nenašel. Prohledal jsem celé okolí, protože jsem si byl jist, že někam tam spadl, ale nemohl jsem ho najít.
Slunce se sklánělo k západu; věděl jsem, že asi za půl hodiny bude tma, a nechtěl jsem přijít domů pozdě. Znovu jsem prohledal místo, kde měl šíp být, díval jsem se pečlivě pod každý keř, ale šíp nebyl k nalezení.
Neměl jsem už moc času a musel jsem vyrazit, abych došel domů před setměním. Rozhodl jsem se, že se pomodlím a požádám Nebeského Otce, aby mi šíp pomohl najít. Poklekl jsem, zavřel jsem oči a modlil jsem se ke svému Otci v nebi. Řekl jsem Mu, že nechci ztratit svůj nový šíp, a požádal jsem Ho, aby mi ukázal, kde ho mám najít.
Zatímco jsem ještě klečel, otevřel jsem oči a přímo před sebou, v rovině očí, jsem v trsu pelyňku zahlédl barevné opeření šípu, který byl zčásti zakryt křoviskem. Popadl jsem šíp a rozběhl jsem se domů. Dorazil jsem těsně před setměním.
Nikdy na tento výjimečný zážitek nezapomenu. Nebeský Otec vyslyšel mou modlitbu. Bylo to poprvé, kdy jsem se k Němu modlil o pomoc, a On mi pomohl! Onoho večera jsem se naučil mít víru a důvěru ve svého Nebeského Otce.
Když potřebujeme pomoc, dokonce i když se jedná o důležitou prosbu jednoho malého chlapce, náš Nebeský Otec slyší naši modlitbu a s láskou nám poskytuje vedení, které hledáme.
Ježíš Kristus, náš Spasitel, nám řekl: „Buď pokorný; a Pán tvůj Bůh tě povede za ruku a dá ti odpověď na modlitby tvé.“1
V písmech nás Jakub nabádá:
„Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, i budeť dána jemu.
Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje.“2
President James E. Faust nás učil: „Horlivá upřímná modlitba je oboustranná komunikace, která velmi napomůže tomu, aby Jeho Duch prýštil jako léčivá voda a pomohl nám se zkouškami, těžkostmi, trápeními a bolestmi, se kterými se my všichni setkáváme.“3
Modlitba je jedním z nášlapných kamenů na stezce vedoucí k věčnému životu s naším Otcem v nebi.
Dalším nášlapným kamenem, který je rozhodující pro naše věčné spasení, je víra.
Spasitel také řekl: „A o cokoli, co je správné, budete prositi Otce ve jménu mém věříce, že obdržíte, vizte, bude vám dáno.“4
Před třiceti lety se v jedné z nejodlehlejších částí Nového Zélandu stal tento pravdivý příběh. Chathamské ostrovy, které často bičují vichry, leží v jižním Pacifiku asi 800 kilometrů na východ od města Christchurch. Žilo zde 650 statečných a duchapřítomných obyvatel, izolovaných v tehdy osamoceném drsném prostředí, a o jejich zdraví se staral mladý nezkušený čerstvě promovaný lékař.
Na vzdálené straně ostrova, více než 60 kilometrů daleko, utrpěl osmiletý chlapec jménem Shane vážné poranění hlavy. Přes bažiny a podél pobřeží ho na zadním sedadle starého zrezivělého automobilu rychle převezli do čtyřlůžkové chaty, která fungovala jako nemocnice. Byl v bezvědomí.
Mladý lékař nebyl připraven na podobný případ, měl jen málo zkušeností a jen ty nejzákladnější chirurgické nástroje. Shane byl v kritickém stavu. Měl zlomenou lebeční kost a očividně došlo k vnitřnímu krvácení – a krevní sraženina mu mohla tlačit na mozek, což mohlo mít smrtelné následky. Tento lékař nikdy ani žádnou operaci mozku neviděl, ale věděl, že buď musí tuto náročnou operaci provést okamžitě – nebo se dívat na to, jak malý chlapec umírá.
Bylo zapotřebí přivolat dárce krve, najít odpovídající krevní skupinu a připravit anestetikum. Zastaralý rentgenový přístroj byl rozbitý, takže nebylo možné pořídit žádné užitečné snímky.
Pak došlo k prvnímu z dlouhé řady telefonických spojení s městem Wellington, kde se neurochirurg snažil představit si popisované zranění a vést mladého rozechvělého lékaře touto velmi náročnou chirurgickou procedurou.
Shanova matka se modlila. Modlil se i lékař, zdravotní sestry i lékařova žena.
Bylo třeba rychle rozdělit úkoly. Policista pomáhal při anestezii, zdravotní sestra se stala instrumentářkou, a protože se stmívalo, pustili se pod operačním světlem do práce.
První chirurgický řez provedený rozechvělým lékařem neukázal žádné krvácení, a tak bylo třeba provést další řezy skrze lebeční kost malého Shana, aby se našel zdroj krvácení. Lékař se znovu několikrát spojil s neurochirurgem, aby získal další pokyny a aby se ujistil, že vše dělá správně, a do sebemenšího detailu se řídil jeho radami. Po šesti hodinách plných obav a napětí byla operace dokončena a krvácení do dutiny lebeční se podařilo úspěšně zastavit. Chaos vystřídal klid. Bylo kolem půlnoci.
Lékař byl mladým otcem. Myslel na svou rodinu a na požehnání, která obdrželi. Byl vděčný za mnohá laskavá milosrdenství Páně ve svém životě, a zvláště za přítomnost Utěšitele během posledních 12 hodin. Byl vděčný za přítomnost neviditelného odborníka, který, když to potřeboval, se s ním ochotně podělil o část svého mnohem většího poznání.
V těchto kritických chvílích a v zoufalé situaci Pán vedl a uschopnil mladého nezkušeného lékaře, aby vykonal zázrak a zachránil život malému chlapci, který byl pro Pána tak drahocenný.
Tento mladý lékař, který se modlil o pomoc a měl dost víry, aby se spoléhal na Pána a na onoho neurochirurga, což mu umožnilo vykonat zázrak v nanejvýš obtížných podmínkách, se jmenoval Neil Hutchison. Nyní slouží jako biskup sboru East Coast Bays v Aucklandu na Novém Zélandu.
Biskup Hutchison mi řekl: „Před pár lety jsem měl tu čest sejít se ve městě Christchurch se Shanem a s jeho otcem, poprvé od onoho dne v roce 1976. Podniká jako elektrikář a není si vědom žádných následků své dlouhé operace. Je to příjemný chlapík, a tak mě napadá, jak tenký je závoj mezi tímto životem a životem příštím.“
„A Kristus pravil: Budete-li míti víru ve mne, budete míti moc učiniti jakoukoli věc, která je pro mne žádoucí.“5
Starší Richard G. Scott učil: „Plody víry budete sklízet, budete-li se řídit zásadami, které Bůh ustanovil pro její používání.“ Jednou z těchto zásad je „[důvěřovat] v Boha a Jeho ochotu poskytnout pomoc, je-li třeba, ať je situace sebenáročnější“.6
Starší Robert D. Hales svědčil o tom, že Joseph Smith „jako čtrnáctiletý chlapec projevil neochvějnou víru a následoval pokyn proroka Jakuba, aby se ptal Boha. Díky Josephovu prorockému povolání se mu zjevil Bůh Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus a předali mu ponaučení“.7
President Thomas S. Monson nás povzbuzuje: „Když pronášíme Pánu své rodinné a své osobní modlitby, čiňme tak s vírou a s důvěrou v něho… Pokud někdo z nás není poslušen rady modlit se vždy, není vhodnějšího okamžiku, než začít právě nyní.“8
Nezáleží na tom, zda se jedná o malého chlapce s prostoduchou žádostí, nebo o lékaře, který se setkává s kritickou situací ohrožení života: Nebeský Otec vyslyší naši pokornou modlitbu a poskytne nám útěchu a vedení, které hledáme.
Třetím nášlapným kamenem a důležitou součástí stezky, která nás bezpečně vede domů k našemu Otci v nebi, je rodina.
President Gordon B. Hinckley nás učil: „Rodina je božská. Ustanovil ji náš Nebeský Otec. Zahrnuje ty nejposvátnější vztahy ze všech. Pouze skrze její uspořádání mohou být účely Páně naplněny.“9
President Hinckley pokračoval: „Věřím v rodinu, ve které manžel pohlíží na svou společnici jako na své největší bohatství, a podle toho se k ní také chová; ve které manželka pohlíží na svého manžela jako na svou kotvu a sílu, jako na svou útěchu a jistotu; ve které děti vzhlížejí k matce a k otci s úctou a vděčností; ve které rodiče pohlížejí na děti jako na požehnání a považují jejich výchovu a péči o ně za významný, důležitý a úžasný úkol.“10
Upřímně věřím, že v posvěceném prostředí rodiny se z naší vzájemné lásky, oddanosti, úcty a podpory může stát posvátný štít, který nás bude ochraňovat před ohnivými šípy ďábla. V rodinném kruhu naplněném láskou Kristovou budeme moci najít pokoj, štěstí a ochranu před zlovolností světa, která nás obklopuje.
Svědčím o tom, že rodina je onou jednotkou a prostředkem, skrze nějž můžeme být zpečetěni a můžeme se jako rodina vrátit do přítomnosti svých nebeských rodičů, abychom tam získali věčnou radost a štěstí.
Upřímně se modlím o to, abychom používali nášlapné kameny modlitby, víry a své rodiny, aby nám pomohly připravit se na návrat k našemu Otci v nebi a získat věčný život, aby se samotný účel naší existence na této zemi úspěšně naplnil, ve jménu Ježíše Krista, amen.