2006
Život v hojnosti
Květen 2006


Život v hojnosti

Život v hojnosti je nám nadosah – stačí jen, když budeme zhluboka pít z živé vody, plnit své srdce láskou a vytvářet ze svého života mistrovské dílo.

Psal se rok 1956 a sněžilo. Harry de Leyer dorazil pozdě na dražbu koní a všichni dobří koně již byli prodáni. Těch několik málo koní, kteří tam zbyli, byli staří a udření, a tak je koupila jedna společnost, která je chtěla zachránit.

Harry, učitel jezdectví na dívčí škole v New Yorku, byl na odchodu, když ho najednou upoutal jeden kůň – byl to zanedbaný šedý valach s ošklivě vyhlížejícími ranami na nohou. Kůň měl dosud na sobě stopy po těžkém pracovním postroji, což svědčilo o tom, jak těžký prožil život. Harryho však něčím zaujal, a tak za něj nabídl 80 dolarů.

Když Harryho děti koně poprvé spatřily, právě sněžilo a sníh pokryl koňský hřbet bílým kabátem, a tak mu daly jméno „Sněhulák“.

Harry se o něj dobře staral a z koně se stal krotký a spolehlivý přítel – dívky na něm rády jezdily, protože byl klidný a neplašil se jako někteří jiní. Sněhulák se tak rychle zotavil, že ho soused koupil za dvojnásobek toho, co za něj Harry původně zaplatil.

Kůň však neustále utíkal ze sousedovy pastviny – někdy skončil v přilehlém bramborovém poli, jindy skončil u Harryho. Ukázalo se, že musel přeskočit plot mezi pozemky, ale to se zdálo nemožné – Harry nikdy neviděl, že by Sněhulák přeskočil přes vyšší překážku, než byla povalená kláda.

Nakonec sousedovi došla trpělivost a trval na tom, aby si Harry vzal koně zpátky.

Celá léta snil Harry o tom, že vychová závodního skokanského koně. Již dříve v tom dosáhl jistého úspěchu, ale věděl, že proto, aby mohl soutěžit na té nejvyšší úrovni, by musel koupit čistokrevného koně, který by pocházel ze speciálně vyšlechtěného skokanského plemene. A čistokrevný kůň by stál mnohem více, než si mohl dovolit.

Sněhulák byl již nyní dost starý – bylo mu osm let, když ho Harry koupil – a v minulosti s ním lidé špatně zacházeli. Chtěl však očividně skákat, a tak se Harry rozhodl, že zjistí, co v něm je.

Když Harry viděl, co jeho kůň dokáže, napadlo ho, že by možná mohl mít šanci závodit.

V roce 1958 přihlásil Sněhuláka na první závod. Sněhulák stál mezi nádherně vyšlechtěnými závodními koni, a bylo vidět, že se mezi ně vůbec nehodí. Ostatní chovatelé ho nazvali „zablešeným šedákem“.

Toho dne se však stalo něco úžasného a neuvěřitelného.

Sněhulák vyhrál!

Harry začal přihlašovat Sněhuláka na další soutěže a Sněhulák vyhrával dál.

Pokaždé, když Sněhulák vyhrál, diváci jásali. Stal se symbolem toho, jak může být obyčejný kůň výjimečný. Objevil se i v televizi. Lidé o něm psali články a knihy.

Sněhulák vyhrával dál a jeden kupec za tohoto starého koně, který kdysi tahal pluh, nabídl 100 000 dolarů, ale Harry ho neprodal. V roce 1958 a 1959 byl Sněhulák jmenován „Koněm roku“. A nakonec byl tento šedý valach – který byl kdysi na prodej na dražbě za nízkou nabídku – uveden do síně slávy pro skokanské koně.1

Pro mnohé byl Sněhulák něčím víc než jen koněm. Stal se příkladem toho, že v každém z nás dřímají skryté, nevyužité možnosti.

Měl jsem příležitost seznámit se s mnoha úžasnými lidmi z různých společenských vrstev. Poznal jsem bohaté i chudé, slavné i obyčejné, moudré i nemoudré.

Někteří klesali pod břemenem trápení; jiní vyzařovali jistotu a vnitřní klid. Někteří zápasili s nepřekonatelnou hořkostí, zatímco z jiných zářila nezadržitelná radost. Někteří vypadali poraženecky, zatímco jiní – navzdory protivenství – pocity beznaděje a zoufalství překonali.

Slyšel jsem, jak někteří, možná zčásti žertem, říkají, že jediní šťastní lidé jsou ti, kteří si zkrátka úplně neuvědomují, co se kolem nich děje.

Já to však vidím jinak.

Poznal jsem mnohé, kteří radostně kráčejí životem a září štěstím.

Poznal jsem mnohé, kteří žijí životem hojnosti.

A myslím, že vím proč.

Chtěl bych dnes uvést několik vlastností, které ti nejšťastnější lidé, které znám, mají společné. Jsou to vlastnosti, které mohou obyčejný život proměnit v život plný zážitků a hojnosti.

Zaprvé pijí zhluboka z živé vody.

Spasitel učil, že „každý,… kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky,… [neboť v něm] bude… studnicí vody prýštící se k životu věčnému“.2

Evangelium Ježíše Krista, pokud ho plně pochopíme a přijmeme, uzdravuje zlomené srdce, dává smysl životu, spojuje ty, kteří se mají rádi, svazky, jež přesahují hranice smrtelnosti, a vnáší do života vznešenou radost.

President Lorenzo Snow řekl: „Pán nám nedal evangelium proto, abychom truchlili po všechny dny svého života.“3

Evangelium Ježíše Krista není náboženstvím truchlení a sklíčenosti. Víra našich otců je vírou naděje a radosti. Není to evangelium s řetězy, ale evangelium s křídly.

Pokud ho zcela přijmeme, budeme naplněni úžasem a budeme kráčet s nadšením v srdci. Náš Spasitel prohlásil: „Já jsem přišel, aby život [měli, a aby ho měli ve větší hojnosti].“4

Hledáte duševní klid?

Pijte zhluboka z živé vody.

Hledáte odpuštění? Pokoj? Porozumění? Radost?

Pijte zhluboka z živé vody.

Život v hojnosti je život duchovní. Příliš mnoho lidí sedí na hostině u stolu evangelia Ježíše Krista a pouze uždibují z hodů, které jsou jim předloženy. Dělají vše jen ze setrvačnosti – chodí na shromáždění, zběžně pohlédnou na písma, opakují zaběhnuté modlitby – ale jejich srdce je daleko. Pokud by byli upřímní, přiznali by, že je více zajímají nejnovější fámy o tom, co se děje v okolí, trendy na akciových trzích nebo jejich oblíbený televizní seriál, než nadpozemské zázraky a jemné působení Svatého Ducha.

Chcete pít z této živé vody a chcete mít v sobě onu božskou studnici vody prýštící k životu věčnému?

Pak odložte strach. Věřte celým svým srdcem. Vypěstujte si neotřesitelnou víru v Syna Božího. Nechť vaše srdce směřuje vzhůru v upřímné modlitbě. Naplňujte svou mysl poznáním o Něm. Opusťte své slabosti. Kráčejte ve svatosti a v souladu s přikázáními.

Pijte zhluboka z živé vody evangelia Ježíše Krista.

Druhou vlastností těch, kteří žijí život v hojnosti, je to, že plní své srdce láskou.

Láska je podstata evangelia a největší ze všech přikázání. Spasitel učil, že od lásky se odvíjejí všechna ostatní přikázání a veškeré prorocké učení.5 Apoštol Pavel napsal, že „všecken zákon v jednom slovu se zavírá, totiž v tom: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“.6

Často nevíme, jaký dosah má prostý laskavý skutek. Prorok Joseph Smith byl vzorem soucitu a lásky. Jednoho dne dorazila skupina Afroameričanů k domu Proroka v Nauvoo. Opustili svůj domov v Buffalo ve státě New York a putovali asi 1300 kilometrů, aby mohli být s prorokem Božím a se Svatými. Ačkoli byli svobodní, museli se skrývat před těmi, kteří by je mohli omylem považovat za uprchlé otroky. Snášeli zimu a těžkosti, prochodili boty a pak ponožky, až přišli bosi do města Josephova. Když dorazili do Nauvoo, Prorok je pozval k sobě domů a pomohl každému z nich najít místo, kde by mohli bydlet.

Jedna dívka, která se jmenovala Jane, však neměla kam jít, a tak se rozplakala, protože nevěděla, co si počít.

Joseph jí řekl: „Není třeba, aby tady někdo plakal.“ Obrátil se k Emmě a řekl: „Tahle dívka říká, že [nemá] domov. Nemyslíš, že ho má právě zde?“

Emma souhlasila. A od té doby s nimi Jane žila jako členka jejich rodiny.

Mnoho let po Prorokově mučednické smrti a poté, co se Jane přidala k pionýrům a vydala se na dlouhou cestu do Utahu, řekla, že se občas „probouzí uprostřed noci a vzpomíná na bratra Josepha a na sestru Emmu a na to, jak na ni [byli] hodní. Joseph Smith byl tím nejlepším mužem na světě, kterého jsem kdy potkala,“ řekla Jane.7

President Gordon B. Hinckley řekl, že ti, kteří nabízejí svou pomocnou ruku, aby pozvedali druhé a sloužili jim, „poznají štěstí,… které nikdy dříve nepoznali… Nebesa vědí, že na tomto světě je tolik lidí, tak velmi mnoho lidí, kteří potřebují pomoc. Ano, je jich skutečně velmi… mnoho. Zbavme se zatrpklosti a sobectví, bratři a sestry, a stůjme trochu vzpřímeněji a natáhněme ruku trochu výše ve službě druhým“.8

Všichni máme hodně práce. Je snadné najít důvody, proč nemůžeme pomáhat druhým, ale představuji si, že tyto výmluvy budou našemu Nebeskému Otci znít stejně tak planě, jako když jeden žáček základní školy donesl svému učiteli lístek s žádostí, aby byl omluven ze školy od 30. do 34. března.

Ti, kteří věnují svůj život honbě za uspokojováním svých sobeckých tužeb, aniž by brali ohled na druhé, nakonec zjistí, že jejich radost je povrchní a jejich život má jen malý smysl.

Na náhrobním kameni jednoho takového člověka byl vytesán tento epitaf:

Zde leží lakomec, který pro sebe jen žil

a jenom majetek a peníze vždy mamonil.

Kam nyní odešel a co tam kde dělá,

to nikdo neví, aniž se stará.9

Nejšťastnější jsme tehdy, když se náš život, skrze nesobeckou lásku a službu, spojí s životem druhých. President J. Reuben Clark učil, že „není většího požehnání, není větší radosti a štěstí, než kterého se nám dostává, když ulevujeme druhým od jejich trápení“.10

Třetí vlastností těch, kteří žijí život v hojnosti, je to, že s pomocí Nebeského Otce ze svého života vytvářejí mistrovské dílo.

Nehledě na náš věk, okolnosti nebo naše schopnosti, každý z nás může ze svého života vytvořit něco mimořádného.

David viděl sám sebe jako pastýře, ale Pán ho viděl jako krále Izraele. Jozef z Egypta sloužil jako otrok, ale Pán ho viděl jako vidoucího. Mormon nosil zbroj vojáka, ale Pán ho viděl jako proroka.

Jsme syny a dcerami nesmrtelného, milujícího a všemocného Otce v nebi. Jsme stvořeni právě tak z prachu věčnosti, jako z prachu této země. Každý z nás má v sobě možnosti, o kterých sotva tušíme.

Apoštol Pavel napsal: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, [to] připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“11

Jak je pak možné, že se tolik lidí považuje za pouhého starého šedivého koně, který již za moc nestojí? V každém z nás je jiskřička velikosti – dar od našeho milujícího a věčného Nebeského Otce. Záleží na nás, co s tímto darem uděláme.

Milujte Pána celým svým srdcem, mocí, myslí a silou. Zapojte se do něčeho velkého a vznešeného. Vytvořte ze svého domova útočiště svatosti a síly. Zvelebujte své povolání v Církvi. Naplňujte svou mysl poznáním. Posilujte své svědectví. Projevujte zájem o druhé.

Vytvořte ze svého života mistrovské dílo.

Bratři a sestry, život v hojnosti k nám nepřichází již hotový a v balíčku. Není to něco, co si můžete objednat a pak čekat, až vám to přijde odpolední poštou. Nepřichází bez těžkostí nebo utrpení.

Přichází skrze víru, naději a pravou lásku. A přichází k těm, kteří navzdory těžkostem a utrpení rozumějí slovům jednoho spisovatele, který řekl: „Uprostřed zimy jsem si konečně uvědomil, že ve mně spočívá neporazitelné léto.“12

Život v hojnosti není něco, k čemu jednou dorazíme. Je to spíše velkolepé putování, které začalo před dávnými, dávnými věky a které nikdy, nikdy neskončí.

Jedna z věcí evangelia Ježíše Krista, která přináší velikou útěchu, je naše znalost, že tato pozemská existence je pouhé mrknutí oka věčnosti. Ať již jsme na počátku svého putování ve smrtelnosti nebo na jeho konci, tento život je pouhým jedním krokem – jedním malým krokem.

Naše hledání života v hojnosti není jen zahaleno rouchem této smrtelné schránky; skutečný cíl tohoto hledání lze pochopit pouze z pohledu věčností, které se před námi rozprostírají do nekonečna.

Bratři a sestry, právě v tomto hledání života v hojnosti nacházíme své určení.

Jak bylo znázorněno v příběhu o starém, odepsaném koni, který měl duši šampióna, v každém z nás je božská jiskřička velikosti. Kdo ví, čeho jsme schopni dosáhnout, když se o to jen pokusíme? Život v hojnosti je nám nadosah – stačí jen, když budeme zhluboka pít z živé vody, plnit své srdce láskou a vytvářet ze svého života mistrovské dílo.

Abychom to dokázali, o to se pokorně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.

Odkazy

  1. Viz Rutherford George Montgomery, Snowman (1962).

  2. Jan 4:14.

  3. The Teachings of Lorenzo Snow, ed. Clyde J. Williams (1996), 61.

  4. Jan 10:10.

  5. Viz Matouš 22:40.

  6. Galatským 5:14.

  7. Neil K. Newell, „Joseph Smith Moments: Stranger in Nauvoo“, Church News, Dec. 31, 2005, 16.

  8. Teachings of Gordon B. Hinckley (1997), 597.

  9. Obert C. Tanner, Christ’s Ideals for Living (Sunday School manual, 1955), 266.

  10. „Fundamentals of the Church Welfare Plan“, Church News, Mar. 2, 1946, 9.

  11. 1. Korintským 2:9.

  12. Albert Camus, in John Bartlett, comp., Familiar Quotations, 16th ed. (1980), 732.