Kapitola 13

Konejte svůj díl při sdílení evangelia

Je mnoho způsobů, jak se můžeme zapojit do velikého díla sdílení znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista.

Ze života George Alberta Smitha

George Albert Smith, kromě toho, že sloužil téměř 48 let jako generální autorita, také pro Církev sloužil na třech misiích na plný úvazek, včetně dvou let jako president Evropské misie. Povzbuzoval členy Církve k tomu, aby se duchovně připravovali na misionářskou službu na plný úvazek a aby toto povolání přijali, až ho obdrží. Také je ale učil, že k tomu, aby mohli kázat evangelium, není třeba, aby měli oficiální povolání na misii. George Albert Smith byl misionářem celý život a členům Církve často připomínal, že mají mnoho příležitostí dělit se o evangelium s bližními a s přáteli, a povzbuzoval je k tomu, aby byli dobrým příkladem Kristových učedníků.

President Smith začal sloužit v Evropské misii krátce po skončení 1. světové války. Kvůli válce se počet misionářů v misii výrazně snížil a snahy tento počet zvýšit narážely na překážky, neboť misionářům nebyla vydávána víza. Kromě toho nepřátelé Církve šířili o Svatých posledních dnů nepravdivé příběhy, a tím se vytvářely předsudky, které bylo obtížné vyvracet. Nehledě na tato omezení byl president Smith přesvědčen, že práce půjde kupředu díky příkladu věrných Svatých posledních dnů. Poznamenal, že když se Církev stává známější, „lidé si jejích členů váží kvůli jejich ctnostem“ a kritici „rychle přicházejí o nesprávné předsudky díky tomu, že se v každodenním životě dostávají do přímého kontaktu se Svatými posledních dnů. … Pak nás, na základě osobního pozorování, posuzují podle našeho ovoce, a tyto poznatky, když je předávají dál, mohou mít jen jeden účinek – pro nás jen ten nejpříznivější.“¹

Krátce poté, co president Smith začal sloužit jako president misie, napsal členům Církve v Evropě a připomněl jim jejich zodpovědnosti týkající se toho, aby se dělili o evangelium a pomáhali při pokroku tohoto díla:

„S plnou důvěrou v to, že Pán obrátí srdce všech úctyhodných lidí k evangeliu, když mu porozumějí, využijme společně příležitosti pracovat, dokud je ještě čas. Šiřme Mistrovo učení za účelem spasení, jak časného tak duchovního, oněch dobrých lidí ve Velké Británii i v dalších zemích Evropské misie.“²

O několik měsíců později napsal: „Každý člen Církve má nacházet potěšení v tom, že může učit pravdě. Každý z nás má každý den udělat něco, co přinese světlo našim spolubližním. Všichni jsou v očích Nebeského Otce drahocenní, a On nás náležitě odmění za to, že jsme jim toto světlo přinesli. Svou zodpovědnost nemůžeme přenést na bedra někoho jiného.“³

Poté, co se George Albert Smith v roce 1921 vrátil z Evropy, oznámil na generální konferenci: „Předsudky, které vůči nám existovaly v minulosti, se do značné míry rozptýlily, a stovky a tisíce mužů a žen jsou si vědomy díla, které konáme.“ Poté vybídl Svaté k tomu, aby se neustále snažili nacházet způsoby, jak se dělit o evangelium s druhými: „Naším úkolem je najít způsob, jak bychom mohli nabídnout evangelium našeho Pána všem lidem. To je náš úkol a s božskou pomocí najdeme způsob, jak ho splnit. Spočívá na nás zodpovědnost zjistit, zda neexistují nějaké možnosti, jak bychom mohli udělat něco více, než co jsme již udělali, abychom tak mohli uspokojit požadavky našeho Nebeského Otce.“⁴ [Viz námět č. 1 na straně 136.]

Učení George Alberta Smitha

Každý člen Církve má zodpovědnost dělit se o evangelium s druhými.

Pociťuji velikou vděčnost za své výsady v Církvi Ježíše Krista, za své přátelství s muži a ženami této Církve i církví ostatních. Jsem vděčný za to, že mám řadu přátel v různých církvích světa, roztroušených na různých místech. Jsem vděčný za tato přátelství, ale nebudu spokojen, dokud se s nimi nebudu moci podělit o něco z toho, co dosud ještě neobdrželi.⁵

Vysíláme misionáře k národům světa, aby hlásali evangelium, které bylo zjeveno v těchto posledních dnech. To však není naše jediná povinnost. Přímo za našimi dveřmi jsou vyvolení synové a dcery našeho Nebeského Otce, kterých jsou stovky a tisíce. Žijí mezi námi, stávají se našimi přáteli, ale neučíme je do té míry, do které máme, o evangeliu, o němž víme, že je to moc Boží ke spasení. Členové Předsednictva Církve dělají vše, co je v jejich moci; obětují v zájmu Církve svůj čas během dne, a často i do pozdních nočních hodin. Bratří, kteří s nimi spolupracují, věnují štědře svůj čas, cestují a učí Svaté posledních dnů a přinášejí evangelium dětem našeho Otce. Presidenti kůlů, vysocí rádci, biskupové sborů a jejich asistenti pracují bez ustání, aby žehnali lidem, a jejich odměna je jistá. Děláme ale vše, co bychom dělat měli, aby až budeme stát před stolicí našeho Nebeského Otce, Nebeský Otec mohl říci, že jsme splnili veškerou svou povinnost vůči svým bližním, Jeho dětem?⁶

V jednom z úplně prvních zjevení … v Nauce a smlouvách se píše toto:

„Nyní vizte, podivuhodné dílo brzy vyjde mezi děti lidské; …

Pročež, máte-li touhu sloužiti Bohu, jste k tomuto dílu povoláni.“ [NaS 4:1, 3.]

Není nutné, abyste za účelem hlásání pravdy museli být povoláni jít do misijního pole. Začněte u toho, kdo bydlí hned vedle vás, tím, že v něm díky své spravedlivosti vzbudíte důvěru a lásku k vám, a vaše misionářská práce tím již začala.

„Neboť vizte, pole je již bílé ke žni.“ [NaS 4:4.]⁷

Šíření pravdy není zodpovědností někoho jiného, nýbrž je vaší i mou zodpovědností postarat se o to, aby děti lidské byly učeny evangeliu Ježíše Krista v jeho čistotě. Nevyvolává to snad ve vás pocit vděčnosti?⁸

Každý z nás má úžasnou příležitost. Rád bych položil důraz na osobní misionářskou práci každého z nás mezi našimi bližními. Pokud se budeme snažit, jak nejlépe dovedeme, budeme překvapeni, kolik z nich bude mít zájem, a nejen že nám budou vděčni za to, že jsme je přivedli k pravdě a otevřeli jim oči, aby viděli slávy a požehnání, které Nebeský Otec připravil, ale také nás budou mít rádi a budou nám po celou věčnost vděčni.

Je toho tolik, co nám Pán udělil, co ostatní lidé dosud neobdrželi. Dozajista nebudeme sobečtí. V srdci máme pociťovat touhu podělit se s každou duší – do té míry, do jaké je to možné – o radostné pravdy evangelia Ježíše Krista.⁹

A tak, zatímco každý z nás jde kupředu, přičemž každý z nás má určitý vliv na své bližní a své přátele, nebuďme až příliš nesmělí. Není nutné, abychom lidi obtěžovali, ale snažme se, aby pocítili a pochopili, že máme zájem nikoli o to, abychom z nich udělali členy Církve kvůli členství, ale abychom je přivedli do Církve proto, aby se mohli těšit z týchž požehnání, ze kterých se těšíme my.¹⁰ [Viz námět č. 2 na straně 136.]

Vedeme-li příkladný život, náš vliv může povzbudit druhé k tomu, aby se chtěli něco dozvědět o evangeliu.

Pamatujte na to, že všichni máme zodpovědnosti. Možná nejsme povoláni k nějaké konkrétní povinnosti, ale v každém sousedství má každý z nás příležitost vyzařovat ducha pokoje, lásky a štěstí, aby lidé mohli porozumět evangeliu a mohli být shromážděni do stáda.¹¹

Před pouhými několika dny jedné naší sestře, která byla na návštěvě ve východní části Spojených států, jeden vzdělaný muž v rozhovoru řekl: „Nemohu věřit tomu, čemu věříte vy, ale přál bych si, abych mohl. Je to nádherné.“ A tak tomu je i s mnoha dětmi našeho Otce, které když vidí povahu tohoto díla a sledují skutky mužů a žen, kteří přijali pravdu, jsou naplněny úžasem nad tím, čeho jsme dosáhli, a nad pokojem a štěstím, které doprovázejí upřímného věřícího, a přejí si, aby se na tom mohly podílet i ony; a ony by mohly, pokud by měly víru.¹²

Mnohokrát jsem si všiml toho, a myslím, že většina z vás, kteří máte misionářské zážitky, to potvrdí, že žádný dobrý muž či žena nemůže být ovlivněn věrnými členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a zároveň se nevyjádřit pochvalně o tom, co vidí, když jsou s námi. Když od nás odejdou, je to někdy jiné, ale když na ně působí tento vliv, který pochází od Pána a kterého mají Jeho služebníci, kteří Mu slouží, obvykle se tito lidé rádi pochvalně vyjadřují ohledně toho, co vidí a co pociťují.¹³

Protivník vynakládá své největší úsilí na to, aby nám v šíření pravd evangelia zabránil. A vaší i mojí povinností je to, abychom taktně, s bratrskou láskou a s vírou vyvraceli předsudky, které protivník zasel do srdce dětem našeho Otce, abychom zbořili ony falešné domněnky, které se v některých případech vyskytují dokonce i v mysli dobrých mužů a dobrých žen, a abychom je učili evangeliu našeho Pána, což je moc Boží ke spasení všech těch, kteří evangeliu věří a jsou ho poslušni.¹⁴

Myslím, že tato úžasná organizace, k níž patříme, by měla být schopna být takovým příkladem, aby lidé v našem sousedství, ti, kteří nejsou členy Církve, poté, co uvidí naše dobré skutky, pociťovali nutkání velebit jméno Nebeského Otce. Takto ohledně této záležitosti smýšlím. To jediné, co je třeba, abychom dělali, je být příkladem, být dobrými muži a dobrými ženami, a lidé si toho všimnou. Možná nám pak dají příležitost k tomu, abychom je učili tomu, co neznají.¹⁵

Pokud bychom my, členové Církve, dodržovali přikázání Boží, pokud bychom si cenili pravdy tak, jak bychom měli, pokud by náš život byl v souladu s krásami jejího učení, a naše bližní, sledujíce naše chování, by to nutilo usilovat o pravdu, pak bychom konali úžasnou misionářskou práci.¹⁶ [Viz námět č. 3 na straně 136.]

Misionářské práce se účastníme i tím, že pomáháme připravovat budoucí misionáře a že jim pomáháme, když jsou na misii.

Naším posláním není jen učit evangeliu Ježíše Krista a žít podle něj, ale naším posláním je i vysílat do světa naše syny a dcery, kteří jsou čas od času povoláváni pracovat ve službě Církvi. A když jdou pracovat, mají být natolik vyškoleni, že budou neústupní vůči pokušením protivníka; mají být v životě tak čistí, ctnostní a spravedliví, jak je to jen možné, a pak ti, s nimiž se setkají, budou pociťovat vliv již jejich pouhé přítomnosti. Duch Boží nebude přebývat v nečistých schránkách, Jeho Duch však bude přebývat s těmi, kteří se uchovávají čistými a jemnými.

[Vychovávejme] tudíž své chlapce a dívky pod vlivem Ducha Božího.¹⁷

Nedopusťte, aby vaše děti vyrůstaly, aniž byste je učili naukám evangelia Ježíše Krista. Nečekejte na to, až je pošlete do misijního pole, aby poznaly, co evangelium znamená. Vzpomínám si, když jsem byl před pětapadesáti nebo šedesáti lety [jako misionář] na Jihu Spojených států, jak jeden muž, který pocházel z velké rodiny, řekl: „Nevím, co říci. Nevím, co mám těmto lidem říkat.“

„Nuže,“ řekl jeden z bratří, „učte je o Bibli. Jděte si pro Bibli a přečtěte jim něco z Genesis.“ On odvětil: „Nevím, kde v Bibli se Genesis nachází.“ A to přišel z … rodiny Svatých posledních dnů, aby přinesl poselství života a spasení těmto lidem na Jihu Spojených států. Netrvalo to však dlouho a jeho smýšlení se změnilo. Obdržel svědectví o pravdě skrze studium a modlitbu a věděl, že evangelium je zde, a byl schopen stát pevně na nohou a vydávat upřímné svědectví o tom, že evangelium Ježíše Krista je pravdivé.¹⁸

Ohromuje mne, jak důležitá je příprava na tuto práci. Nestačí jen, aby chlapec projevil touhu jít do světa a kázat evangelium díky důvěře v rodiče, že udělá to, co by chtěli, aby udělal; nestačí, aby přijal povolání k misionářské službě, které náš Nebeský Otec čas od času vydává skrze své služebníky; nýbrž je také nutné, aby byl pro tuto práci způsobilý, aby bádal v písmech a naučil se tomu, co Pán chce, aby věděl. Je důležité, aby naši synové a naše dcery byli utvrzeni ve víře a věděli, tak jako to vědí jejich rodiče, že toto je dílo našeho Otce. …

Desítka mužů způsobilých pro tuto práci má v misijním poli větší hodnotu než stovka těch, kteří jsou neznalí pravdy a kteří se sami musejí nejprve učit, než budou schopni vysvětlovat pravdu druhým.

Toto je dílo našeho Otce a nelze si s ním zahrávat. Je pro nás nanejvýš důležité. Snažme se … vybudovat víru ve svých dětech, aby byly ochotny přijmout každé povolání a aby v hloubi duše pociťovaly, že mohou říci: „Jsem připraven jít kamkoli, kam si Nebeský Otec přeje, abych šel.“¹⁹ [Viz námět č. 4 na straně 137.]

Žádá se od nás, … abychom posílali své syny a dcery do misijního pole. … Velmi rád vidím, když muži a ženy hospodaří a plánují, aby jejich děti mohly vyjít do světa. Před několika týdny odjel do misijního pole … jeden mladý muž, a jeho dvě sestry … mu posílají část svého skromného výdělku, aby se mohl těšit z požehnání misie. Je prvním z dětí jedné velké rodiny, které jde do misijního pole, aby šířilo pravdu. … Vím, jaká radost vstoupí do srdce oněch dvou ušlechtilých žen, které mají takovou víru, že poskytují ze svých prostředků svému bratrovi, aby mohl sloužit Pánu v misijním poli. I ony obdrží požehnání plynoucí z výuky evangelia do té míry, do jaké je lze obdržet, aniž by sloužily osobně.²⁰

Myslím … na naše zástupce v misionářském poli roztroušené po různých částech této země i v některých zemích cizích. Modlete se za ně, bratří a sestry. Potřebují pomoc od Pána a potřebují naši víru a modlitby. Pište jim a povzbuzujte je, aby věděli, když dostanou dopis z domova, že na ně neustále pamatujete.²¹

Do misionářské práce se zapojujeme tím, že se sami připravujeme sloužit na misii.

Nebude to dlouho trvat, než bude poptávka po schopných mužích a ženách v této Církvi, aby učili pravdě i v těch částech země, kam jsme doposud nebyli vpuštěni; a máme-li v království našeho Otce pociťovat věčnou radost s těmi, kterými nám zde požehnal, nebuďme v životě sobečtí; připravujme se na tuto práci a vyjděme do světa a hlásejme pravdu, až nastane příležitost, a buďme prostředkem v rukou našeho Otce, abychom přivedli Jeho děti zpátky k Němu tím, že je budeme učit krásám Jeho evangelia.²²

Před pouhými několika lety byli mnozí moji přátelé bohatí, měli vše potřebné k životu a mnohé přepychové věci, a když jim bylo naznačeno, že by mohli nastoupit do misijního pole, někteří z nich řekli: „Nemohu opustit své podnikání, nedokázal bych vyjít s penězi, kdybych měl odejít a opustit to, co mám.“ Jejich podnikání ale skončilo a přišli o něj. To, bez čeho by se podle svého názoru nemohli obejít, se jim vymklo z kontroly, a mnozí z těchto mužů by dnes byli šťastní, kdyby se mohli vrátit o deset let zpátky a kdyby mohli říci, když by byli povoláni jít sloužit Pánu: „Přizpůsobím své podnikání, jsem šťastný, že mi byla nabídnuta příležitost být vyslancem života a spasení.“

… Pomyslete na své možnosti a výsady – můžete sedávat v domovech úctyhodných lidí světa a učit je evangeliu Ježíše Krista; pomyslete na to, co to může znamenat, sednout si s muži, kteří nemají božskou pravomoc, a učit je plánu spasení a vysvětlovat jim, jakým způsobem se i oni mohou těšit z požehnání božské pravomoci, z níž se těšíte vy.

Mám pocit, že někteří z nás jsou sobečtí. Tak rádi si užíváme svých požehnání, jsme tak šťastni, že můžeme být obklopeni pohodlím života a že se stýkáme s těmi nejlepšími muži a ženami, které lze na světě najít, že zapomínáme na svou povinnost vůči ostatním. Jak šťastni bychom mohli být, kdybychom se snažili mocněji působit ve věci dobra na světě tím, že budeme sloužit těm, kteří dosud neporozuměli evangeliu našeho Pána!

Mnozí z nás již překročili střední věk, mnozí z nás již končí v zaměstnání. Církev potřebuje misionáře v poli. Ty, kteří rozumějí evangeliu a kteří jsou ochotni dát za něj život, je-li to nutné, a když pravím, že potřebujeme misionáře, myslím tím to, že je potřebuje svět.²³

Naše misionářské pole leží před námi. Synové a dcery našeho Otce nás potřebují. … V této Církvi jsou tisíce mužů a žen, kteří jsou schopni učit evangeliu a kteří se mohou stát ještě schopnějšími tím, že budou konat svou povinnost v misijním poli. Budou požehnáni dostatkem prostředků, aby je mohli použít a vykonávat práci, kterou Pán chce, abychom vykonávali.²⁴

Nyní, když je čas již na dosah, kdy budou spuštěny mříže a překonány překážky, jež byly vztyčeny proti šíření evangelia, kdy k vám přijde zvuk hlasu Páně skrze Jeho služebníky: „Připravte se vyjít do světa a kázat evangelium,“ nedělejte to, co udělal Jonáš, nesnažte se skrývat nebo utíkat od své povinnosti; nevymlouvejte se na to, že nemáte prostředky nutné k tomu, abyste šli; nedopusťte, aby váš náhled zastínily bláhové věci, které by vám zabránily vidět věčný život v přítomnosti našeho Nebeského Otce, jehož lze dosáhnout jedině díky víře a oddanosti Jeho věci. Nechť každý muž dá do pořádku svůj dům; nechť každý muž, který je držitelem kněžství, dá do pořádku sám sebe, a když od služebníků Páně přijde povolání, aby vyšel do světa učit pravdě, varovat děti lidské, jak náš Otec požaduje, aby byly varovány, nechť se nikdo neskrývá za nějaké bláhové věci, aby ho nespolkla když ne veliká ryba, tak bláhové věci tohoto světa. [Viz Jonáš 1:1–17.]²⁵

Není to jednoduchý úkol; není to možná příjemné být povolán do světa, opustit blízké, ale pravím vám, že těm, kteří jsou věrní, těm, kteří tuto povinnost vykonávají tak, jak je to od nich požadováno, to zajistí pokoj a štěstí přesahující veškeré chápání, a připraví je to na to, aby v příhodné době, kdy práce tohoto života bude dokončena, mohli povstat v přítomnosti svého Stvořitele, který je přijme za to, co vykonali.²⁶

Modlím se o to, aby Jeho Duch mohl spočívat na celé [Církvi], abychom mohli v srdci chovat lásku k dětem našeho Otce, abychom mohli chápat důležitost svého poslání ve světě, a abychom, zatímco usilujeme o věci, které nejsou naše, které jsou nám jen propůjčeny jako správcům, nezapomínali na onen drahocenný dar, onu drahocennou výsadu, kterou máme na dosah, a kterou představuje výuka evangelia a zachraňování duší dětí lidských.²⁷ [Viz námět č. 5 na straně 137.]

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–vii.

Přemítejte o slovech presidenta Smitha v oddílu „Ze života George Alberta Smitha“ (strany127–128). Proč měl podle vás tak optimistický postoj k misionářské práci v Evropě, navzdory protivenství, kterému čelil? Jak vám může pomáhat jeho příklad v případě, že členové vaší rodiny nebo přátelé nepřijímají vaše pozvání k tomu, aby se dozvěděli něco o evangeliu?
Projděte si první oddíl učení (strany 128–130). Jaké metody jsou podle vaší zkušenosti nejúčinnější, když se snažíte podělit se o evangelium s bližními a přáteli?
Projděte si oddíl, který začíná na straně 130 a vzpomeňte si na nějaký případ toho, kdy příklad člena Církve vedl někoho k tomu, aby se dozvěděl více o Církvi. Z jakých důvodů je dodržování církevních měřítek tak důležité v misionářské práci?
Na stranách 132–133 se zaměřte na to, co je třeba, aby perspektivní misionáři dělali, aby se na misii duchovně připravili (viz také NaS 4). Jak mohou rodiče pomáhat svým synům a dcerám připravit se na misii? Jak mohou pomoci kněžská kvora a sestry z Pomocného sdružení?
Projděte si poslední oddíl učení (strany 133–136). Co mohou být ony „bláhové věci“, které by nám mohly bránit ve službě na misii? Jaká požehnání přicházejí skrze službu misionářů--seniorů? Přemítejte o tom, co musíte dělat, abyste se vy sami připravili na misionářskou službu.

Související verše z písem: Matouš 5:14–16; Marek 16:15–16; 1. Timoteovi 4:12; Alma 17:2–3; Nauka a smlouvy 31:1–8; 38:40–41

Pomůcka k výuce: „Používáte-li rozmanité vzdělávací činnosti, studenti mají tendenci lépe porozumět zásadám evangelia a lépe si je pamatovat. Díky pečlivě vybrané metodě výuky může být určitá zásada jasnější, zajímavější a snadněji zapamatovatelná.“ (Učení – není většího povolání, 89.)

George Albert Smith sloužil v letech 1919 až 1921 jako president Evropské misie.

„V každém sousedství má každý z nás příležitost vyzařovat ducha pokoje, lásky a štěstí.“

„V této Církvi jsou tisíce mužů a žen, kteří jsou schopni učit evangeliu a kteří se mohou stát ještě schopnějšími tím, že budou konat svou povinnost v misijním poli.“