Život a služba George Alberta Smitha
Když George Albert Smith sloužil jako president Církve, kdosi mu jednoho dne poslal fotografii s touto poznámkou: „Posílám vám tuto fotografii, protože je to názorný obrázek toho, jakým mužem podle našeho přesvědčení jste.“ Byla to fotografie presidenta Smitha, jak si povídá s nějakou matkou a jejími čtyřmi malými dětmi. Onoho dne president Smith spěchal na vlak a zastavila ho tato matka, která doufala, že její děti budou mít možnost podat ruku proroku Božímu. Nějaký přihlížející zachytil tento okamžik na fotografii.
Text dále pokračoval: „[Této fotografie] si ceníme jako poklad, protože i když jste byl velmi zaneprázdněn, i když jste rychle spěchal k autu a pak na vlak, přesto jste si našel čas na to, abyste si podal ruku s každým dítětem z této rodiny.“1
Podobnými laskavými skutky se vyznačoval celý život a služba George Alberta Smitha. George Albert Smith žil podle Spasitelova přikázání: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ (Marek 12:31) – ať již tím, že vyjadřoval lásku a povzbuzení bližnímu, který zápolil se svou vírou, nebo tím, že organizoval ohromné humanitární úsilí, jež mělo za cíl nasytit tisíce lidí.
Dětství a dospívání, 1870–1890
Ve věku asi 4 let
George Albert Smith se narodil 4. dubna 1870 Johnu Henrymu a Sarah Farr Smithovým ve skromném domě v Salt Lake City. Rodina Smithových s sebou nesla veliký odkaz služby v království Božím. Otec George Alberta později sloužil v Kvoru Dvanácti apoštolů a v Prvním předsednictvu. Jeho dědeček a jmenovec, George A. Smith, byl bratrancem Proroka Josepha Smitha a jedním z prvních pionýrů Svatých posledních dnů, kteří v roce 1847 vstoupili do údolí Solného jezera; byl také apoštolem a rádcem presidenta Brighama Younga. Pradědeček George Alberta, John Smith, sloužil jako patriarcha Církve a jako první president kůlu v Salt Lake City. A jeho dědeček z matčiny strany, Lorin Farr, byl prvním starostou utažského města Ogden a také prvním presidentem kůlu v tomto městě.
John Henry Smith
George Albert Smith měl rád své rodiče a obdivoval je. Svému otci přisuzoval zásluhu za to, že ho učil pomáhat těm, kteří byli v nouzi,2 a svou matku velebil za oběti, které přinášela ve snaze vychovávat svou rodinu v evangeliu. „I když jsme byli velmi chudí,“ vzpomínal, „a můj otec odjel na misii, když mi bylo pět let, nevzpomínám si, že bych kdy maminku slyšel si stěžovat, a nikdy jsem neviděl, že by prolila jedinou slzu kvůli tomu, v jakých podmínkách žila. Dokázala vyjít s jediným dolarem lépe než kdokoli, koho jsem kdy znal. …
… Když otec nebyl doma kvůli misii, matka zaujala jeho místo a v jeho nepřítomnosti byla skutečně hlavou domácnosti. Scházeli jsme se k modlitbám, žehnali jsme jídlo a v případě nemoci maminka přivolala starší, neboť měla velikou víru v obřady evangelia. Vždy pečlivě platila desátek a do té míry, do jaké jsem to byl schopen vypozorovat, ji nikdy nenapadlo, že by to snad mohl být omyl a že by ‚mormonismus‘ nebyl pravdivý. Věřila tomu celou svou duší.“3
Sarah Farr Smithová
George Albert Smith zvláště vzpomínal na to, jak ho matka učila modlit se a důvěřovat tomu, že Bůh odpoví: „Když pomyslím na to, jaký vliv na mě maminka měla, když jsem byl malým [chlapcem], pociťuji úctu a jsem pohnut k slzám. … Vzpomínám si, jako kdyby to bylo včera, jak mě brávala za ruku a společně jsme vystoupali po schodech do druhého patra. Tam jsem před ní poklekl a držel ji za ruku, zatímco mě učila se modlit. Díky Bohu za tyto matky, které mají v srdci ducha evangelia a touhu žehnat druhým. Dokázal bych tu modlitbu zopakovat i nyní, a to uplynulo mnoho let od doby, kdy jsem se ji naučil. Získal jsem díky tomu ujištění, že mám Nebeského Otce, a poznal jsem, že On modlitbu slyší a odpovídá na ni. Když jsem byl starší, bydleli jsme stále v dvoupatrovém domě s dřevěnou konstrukcí, a když byl silný vítr, dům se kýval, jako kdyby se měl převrátit. Někdy jsem byl tak vyděšený, že jsem nemohl ani usnout. Měl jsem sám postel v malém pokojíčku a častokrát jsem v noci vylezl z postele, poklekl jsem a prosil jsem Otce v nebi, aby dal na dům pozor, aby ho ochránil, aby se nerozlomil na kusy, a pak jsem zalezl zpátky do své malé postýlky s takovou jistotou, že budu ochraňován před zlem, jako kdybych držel svého Otce za ruku.“4
Když George Albert Smith vzpomínal na své dětství, řekl:
„Rodiče žili ve velmi skromných podmínkách, ale já chválím svého Stvořitele a děkuji Mu z celého srdce za to, že mě do této rodiny poslal.
… Již jako chlapec jsem poznal, že toto je dílo Páně. Poznal jsem, že na zemi žijí proroci. Poznal jsem, že inspirace Všemohoucího působí na ty, kteří žijí tak, aby ji mohli přijímat.
… Jsem vděčný za svůj původ, jsem vděčný za rodiče, kteří mě učili evangeliu Ježíše Krista a byli ve své rodině dobrým příkladem.“5
Malý George Albert byl znám jako veselý a hravý chlapec. Přátelé měli rádi jeho veselou povahu a on je rád bavil hrou na harmoniku, banjo a kytaru, a zpíval jim zábavné písně. To, co prožil, mu ale také pomohlo vypěstovat si silný smysl pro zodpovědnost, který byl v jeho mladém věku pozoruhodný. Když bylo Georgi Albertovi 12, studoval na Akademii Brighama Younga, kde získal ponaučení, které mělo na jeho život nesmírný vliv. Později vzpomínal:
„Měl jsem to štěstí, že část mé výuky probíhala pod vedením Dr. Karla G. Maesera, vynikajícího pedagoga, který byl prvním zakladatelem našich úžasných církevních škol. … Z toho, co bylo tehdy během roku, kdy jsem tam byl, řečeno, si moc nepamatuji, ale na jednu věc pravděpodobně nikdy nezapomenu. Mluvím o ní často. … Dr. Maeser se jednoho dne postavil a řekl:
‚Budete se zodpovídat nejen z toho, co děláte, ale budete se zodpovídat i z myšlenek, které vás napadají.‘
Vzhledem k tomu, že jsem jako chlapec neměl ve zvyku příliš ovládat své myšlenky, bylo pro mne dosti velkou záhadou, co s tím mám dělat, a to mi dělalo starosti. Ve skutečnosti jsem na to musel neustále myslet. Asi týden nebo deset dní nato jsem najednou pochopil, co měl na mysli. Tehdy jsem pochopil moudrost oné myšlenky. Najednou jsem přišel na tento výklad jeho slov: no ovšem, samozřejmě, že se budeš zodpovídat ze svých myšlenek, protože až tvůj život ve smrtelnosti skončí, bude představovat souhrn tvých myšlenek. Tato jediná rada pro mne byla po celý život velikým požehnáním a mnohokrát mi umožnila vyvarovat se nevhodných myšlenek, neboť si uvědomuji, že až mé životní úsilí skončí, budu výsledkem svých myšlenek.“6
V roce 1882 byl jeho otec, který tehdy již dva roky sloužil v Kvoru Dvanácti, povolán jako president Evropské misie, a mladý George Albert se zhostil důležitých zodpovědností v rodině. V nepřítomnosti Johna Henryho Smitha bylo nutné, aby George Albert pomáhal zajišťovat živobytí pro rodinu. Když mu bylo 13, ucházel se o práci v podniku a obchodním domě v Salt Lake City, který vlastnila Církev, ale vedoucí mu řekl, že si nemohou dovolit nikoho zaměstnat. George Albert odpověděl, že nežádá o to, aby dostával plat, jen o to, aby mohl pracovat. A dodal: „Vím, že když budu za něco stát, plat dostanu.“7 Díky svému pozitivnímu postoji získal místo továrního dělníka za 2,5 dolaru týdně a jeho vysoké pracovní nasazení mu zanedlouho dopomohlo k tomu, aby byl v onom podniku povýšen na lepší místo.
Když mu bylo 18, našel si práci u průzkumné železniční čety. Při tomto zaměstnání si kvůli tomu, že byl vystaven oslnivé sluneční záři na pouštním písku, poškodil oči. Následkem toho měl George Albert trvale poškozený zrak a mohl číst jen s obtížemi – tato vada mu byla na obtíž v průběhu celého života.
Misionářská služba a sňatek 1891–1894
V září 1891 president Wilford Woodruff povolal George Alberta Smitha, aby sloužil na krátkodobé misii v jižním Utahu. Měl za úkol pracovat v této oblasti s mladými členy Církve. V průběhu příštích čtyř měsíců pomáhal se společníkem zakládat mládežnické organizace v kůlech a sborech, promlouval na mnoha shromážděních a povzbuzoval mladé k tomu, aby žili podle měřítek Církve.
Když se George Albert vrátil z misie, pokračoval ve známosti se svou láskou z dětství – s Lucy Woodruffovou, vnučkou presidenta Wilforda Woodruffa. Vyrůstali jako sousedé, a Lucy si všimla charakterových rysů, které George Albert rozvíjel. O svém obdivu k němu si do deníku zapsala: „Dnes večer jdu spát se srdcem naplněným vděčností k Bohu … a modlím se o to, aby mi dal dost síly na to, abych si zasloužila lásku toho, který je podle mého pevného přesvědčení jedním z nejlepších mladých mužů, který kdy na zemi žil. Jeho dobrotivost a laskavost mě dojímá až k slzám.“8
Lucy Emily Woodruff Smithová
Lucy ale měla mnoho svých nápadníků, z nichž někteří byli velmi majetní a nabízeli jí drahé dárky. George Albert ale Lucy přitahoval svou oddaností Pánu. Napsal jí: „Pokud máš zájem vzít si někoho pro peníze, tak já to nebudu, protože jsem se již dávno rozhodl, že nezasvětím sebe ani svůj život vydělávání peněz, ale službě Pánu a tomu, abych pomáhal Jeho dětem na tomto světě.“9 Lucy si vybrala a 25. května 1892 uzavřela s Georgem Albertem sňatek v chrámu Manti v Utahu. Obřad vykonal otec George Alberta. Toho dne dala Lucy svému manželovi malý přívěsek, uvnitř kterého byla její fotografie. George Albert si přívěsek připnul k řetízku od kapesních hodinek tak, aby mu visel blízko u srdce, a nosil ho téměř každý den až do konce života.10
Novomanželé spolu byli jen necelý měsíc, a George Albert odjel na další misii, tentokrát s pověřením hlásat evangelium v jižních státech USA. I když oba věděli, že brzy odjede – byl povolán tři týdny před jejich sňatkem – odloučení bylo těžké. Proto měli nesmírnou radost, když byla Lucy o čtyři měsíce později povolána sloužit po boku svého manžela v misijní kanceláři, kde byl starší Smith nedlouho předtím pověřen sloužit jako tajemník misie.
Presidentem Misie jižních států byl J. Golden Kimball, který v té době zároveň sloužil jako člen Sedmdesáti. V průběhu misie staršího Smitha musel president Kimball dvakrát odjet, aby se mohl věnovat důležitým záležitostem v Salt Lake City – poprvé se tak stalo krátce poté, co se starší Smith stal tajemníkem misie, a znovu se to přihodilo asi o rok později. Při obou příležitostech president Kimball předal nesmírně velkou zodpovědnost za vedení a administrativní správu misie staršímu Smithovi a poskytoval mu podporu a rady prostřednictvím mnoha dopisů. Starší Smith nakonec sloužil jako zastupující president misie přibližně 16 měsíců. Presidenta Kimballa trápilo, že byl tak dlouho pryč, ale svému mladému asistentovi důvěřoval. V jednom dopise staršímu Smithovi napsal: „Myslím, že ať již je můj úsudek a rozum jakkoli omezen, jsem schopen si vážit vaší bezúhonnosti a vašich zásluh, a ujišťuji vás, že si toho skutečně vážím.“11 V jiném dopise napsal: „Mějte vždy na paměti hlavně toto: že si vážím vaší práce, vašeho horlivého úsilí i vaší dobré nálady.“12
President Kimball měl mnoho příležitostí k tomu, aby byl svědkem horlivého úsilí a dobré nálady staršího Smitha. Při jedné příležitosti spolu byli na cestách a kdosi je pozval, aby strávili noc v malém srubu. George Albert Smith později vzpomínal:
„Kolem půlnoci nás probudil hrozný křik a řev z venku. K uším nám dorazila vulgární slova a my jsme se posadili na posteli, abychom zjistili, co se děje. Byla jasná, měsícem zalitá noc, takže jsme viděli, že venku je hodně lidí. President Kimball vyskočil a začal se oblékat. Muži bouchali na dveře a vulgárními slovy vykřikovali, aby mormoni vyšli ven, že se chystají je zastřelit. President Kimball mě vybídl, abych vstal a oblékl se, ale já jsem odvětil, že ne, že zůstanu v posteli, neboť jsem si byl jist, že se o nás Pán postará. Za několik vteřin pokoj zasypala sprška střel. Lůza se očividně rozdělila na čtyři skupiny a pálila do rohů domu. Nad hlavami nám létaly třísky všemi směry. Pak nastalo na několik okamžiků ticho, a znovu vypálili salvu a další třísky létaly kolem. Nepociťoval jsem vůbec žádný strach. V klidu jsem tam ležel a prožíval jsem jedny z nejhrozivějších událostí ve svém životě, ale byl jsem si jist, že … Pán mě ochrání, a On to opravdu udělal.
Lůza byla očividně znechucena, a odešla. Když jsme druhý den ráno otevřeli dveře, našli jsme tam velký svazek těžkých ořešákových holí, které lůza v jižních státech používala při bití misionářů.“13
O mnoho let později vyprávěl George Albert Smith o tomto zážitku svým vnoučatům, aby je naučil tomu, že mají důvěřovat Pánu. „Chtěl bych vám vštípit,“ řekl, „že pokud k tomu dáte Pánovi příležitost, v nebezpečných chvílích se o vás postará.“14
Rodinný život
George Albert a Lucy byli uvolněni z misie v červnu 1894. Několik měsíců po jejich návratu do Salt Lake City obdržela Lucy požehnání od svého dědečka, presidenta Wilforda Woodruffa, který jí slíbil, že se jí narodí děti. 19. listopadu 1895 porodila dceru, kterou pojmenovali Emily, a o čtyři roky později se narodila další dcera Edith. Jejich poslední dítě, George Albert ml., se narodilo v roce 1905.
George Albert Smith byl láskyplným otcem a jeho děti ho zbožňovaly. Edith o něm napsala: „Podle mě měl tatínek všechny ty vlastnosti, díky nimž je otec u své dcery oblíbený. Splňoval všechny mé představy o tom, jaký má otec být.“ Na děti obzvláště působilo to, jak se George Albert choval ke své milované manželce. „Tatínkova náklonnost a ohleduplnost k mamince byla nádherná,“ napsala Edith. „Nikdy nevynechal příležitost ukázat jí, jak si jí cení. Vše, co dělali, dělali společně – poté, co si vše dobře naplánovali a společně připravili. Byla pro něj pokladem. … I když jsme maminku všichni zbožňovali, jsem si jistá, že díky jeho pozornosti a láskyplnosti, kterou jí vyjadřoval, jsme ji my, děti, milovaly ještě více.“15
Jako otec se George Albert Smith usilovně snažil pomáhat svým dětem prožívat radost, kterou pociťoval díky životu podle evangelia. Jednou o Vánocích, poté, co si rozbalili dárky, se svých malých dcer zeptal, co by řekly na to, kdyby některé své hračky daly dětem, které žádné vánoční dárky nedostaly. Dívky právě dostaly nové hračky, a tak souhlasily s tím, že mohou dát některé své staré hračky chudým dětem.
„Nechtěly byste jim dát i některé nové hračky?“ navrhl jemně George Albert.
Dcery trochu váhaly, ale nakonec souhlasily s tím, že se vzdají jedné nebo dvou nových hraček. George Albert pak s dívkami zašel za jednou rodinou s dětmi, kterou měl na mysli, a dárky jim předali. Tento zážitek byl tak povznášející, že když odcházeli, jedna z dcer nadšeně zvolala: „Pojďme jim dát i všechny ostatní hračky!“16
Kvorum Dvanácti apoštolů, 1903–1945
6. října 1903 měl George Albert Smith náročný den v práci a nemohl se zúčastnit zasedání generální konference, která se onoho dne konala. Když konečně odešel z kanceláře, odpolední zasedání konference bylo již téměř u konce, a tak se vydal domů s úmyslem vzít děti na jarmark.
Když dorazil domů, s překvapením uviděl zástup návštěvníků, z něhož k němu vykročila jakási žena a upřímně mu blahopřála.
„Co se to děje?“ zeptal se.
„Vy to nevíte?“ odvětila.
„Nevím co?“
„Vždyť vám byla vyjádřena podpora jako členovi Kvora Dvanácti apoštolů!“ zvolala žena.
„To nemůže být pravda,“ namítl George Albert. „To musí být nějaký omyl.“
„Sama jsem to slyšela,“ odporovala žena.
„To musel být nějaký jiný Smith,“ řekl. „Nikdo mi o tom nic neřekl a nevěřím, že by to byla pravda.“
Žena se celá zmatená vrátila k Tabernaclu, aby zjistila, zda se zmýlila. A tam se dozvěděla, že má pravdu – George Albert Smith se stal nejnovějším členem Kvora Dvanácti apoštolů.17
Jeho dcera Emily později vzpomínala na to, co se dělo před domem Smithových: „Vypadalo to, jako kdyby všichni návštěvníci Tabernaclu zaplavili trávník před naším domem, a se slzami v očích líbali maminku. Všichni přitom říkali, že tatínek je apoštolem, a tak jsme si mysleli, že stát se apoštolem je snad to nejhorší, co vás může potkat.“
I když se tato zpráva potvrdila, George Albert byl přesto rozhodnutý, že vezme dcery na jarmark, jak jim slíbil. Emily ale vzpomínala: „Moc toho neviděl. Celou dobu stál zády u zdi a povídal si s lidmi.“18
O dva dny později, 8. října 1903, byl George Albert Smith vysvěcen apoštolem v hořejší místnosti chrámu Salt Lake presidentem Josephem F. Smithem. Po vysvěcení byl požádán, aby se podělil o své pocity s přítomnými členy Kvora Dvanácti apoštolů. „V porovnání s muži, kteří jsou zralejšího věku, se cítím slabý a chybí mi úsudek,“ řekl, „ale srdce mám na správném místě a upřímně si přeji pomáhat v tom, aby dílo Páně spělo kupředu. … Mám pevné svědectví o božskosti tohoto díla; vím, že evangelium přišlo na zem pod vedením samotného Pána, a že ti, kteří jsou vybráni předsedat, vskutku byli a jsou Jeho služebníky. Přeji si, a modlím se o to, abych mohl žít čistě a pokorně, abych tak měl nárok na našeptávání a nabádání Ducha, aby mě mohl celý život vést.“19
George Albert Smith sloužil v Kvoru Dvanácti téměř 42 let, včetně 2 let jako president Kvora. Během této doby splnil řadu církevních úkolů a mnoha způsoby požehnal lidem po celém světě.
Sdílení evangelia a nacházení přátel Církvi
Starší Smith měl přirozený talent pro to, aby se druzí v jeho přítomnosti cítili příjemně a aby se z nepřátel stávali přátelé. Jeden místní podnikatel, který nebyl členem Církve, o něm na jeho pohřbu řekl: „Byl to muž, s nímž bylo snadné se seznámit. Byl to muž, kterého jste zkrátka chtěli poznat. Díky jeho přátelskému úsměvu, upřímnému stisku ruky a srdečným slovům na přivítanou jste mohli uvnitř, ve svém srdci, pociťovat upřímnost jeho přátelství, které choval k vám i ke svým bližním.“20
Tento talent byl v době, kdy byla Církev ve světě stále do značné míry neznámá a mnozí se na ni dívali s nedůvěrou, velmi cenný. Jednou, při plnění církevního úkolu v Západní Virginii, se dozvěděl, že představitelé města hrozí zatčením každého, kdo by byl přistižen při kázání mormonismu. Starší Smith se sešel s panem Englem, městským úředníkem, aby se pokusil tuto vyhlášku změnit. Později si do deníku napsal: „Když jsem se s panem Englem sešel poprvé, jednal se mnou velmi ostře a stroze mi řekl, že v onom městě nebudeme tolerováni. … Řekl jsem mu, že si myslím, že byl nesprávně informován a že bych si s ním chtěl sednout a popovídat si. … Strávili jsme nějakou chvíli tím, že jsme si povídali o mormonismu. Než jsem odešel, jeho vyhraněnost se značně zmírnila, podal mi ruku a dal mi svou navštívenku. Odcházel jsem s jistotou, že jsem ho zbavil některých předsudků.“21 O tři dny později ho starší Smith navštívil znovu a tentokrát mu dal Knihu Mormonovu.22
Starší Smith vždy vyhledával příležitosti k tomu, aby mohl s lidmi mluvit o Církvi. Kdykoli byl kvůli církevnímu pověření nucen někam cestovat, vzal si s sebou výtisky Knihy Mormonovy, církevní časopisy a další církevní literaturu v naději, že je někomu bude moci dát. Vzhledem k tomu, že Kniha Mormonova je mocným svědectvím o Ježíši Kristu, starší Smith ji považoval za ideální vánoční dárek a často posílal výtisky této knihy přátelům jiného vyznání i význačným lidem, s nimiž se nikdy nesetkal.23 V dopise, který přiložil k jednomu takovému vánočnímu dárku, napsal: „Za několik málo dní bude křesťanský svět oslavovat Spasitelovo narození a je zvykem vzpomínat v této době na přátele. Věřím proto, že ode mne přijmete tento výtisk Knihy Mormonovy. … S vírou, že tuto knihu rád přijmete do své knihovny, Vám ji posílám jako dárek k Vánocům.“
Obdržel tuto odpověď: „Tato kniha bude mít své místo na naší polici s knihami a přečteme si ji [od začátku do konce], a to důkladně a s otevřenou myslí. Není možné, aby nerozšířila rozhled a nepodpořila ducha tolerance u všech těch, kteří ji budou pozorně číst.“24
Angažovanost ve veřejném životě
Starší Smith povzbuzoval členy Církve k tomu, aby se angažovali ve veřejném životě v místě svého bydliště a aby svého vlivu využívali ke zlepšení životních podmínek ve světě. On sám i přes náročné povolání generální autority působil v několika občanských organizacích. Byl zvolen presidentem International Irrigation Congress [Mezinárodní kongres pro zavlažování] a Dry Farming Congress [Kongres pro zemědělství bez zavlažování] a na šest volebních období byl zvolen vicepresidentem National Society of the Sons of the American Revolution [Národní společnost synů Americké revoluce]. Starší Smith byl horlivým zastáncem letectví jakožto způsobu dopravy, díky němuž mohou generální autority efektivněji cestovat při plnění církevních úkolů, a sloužil ve správní radě letecké společnosti Western Air Lines. Také aktivně působil v americké skautské organizaci Boy Scouts of America a v roce 1934 získal nejvyšší skautské ocenění Silver Buffalo [Stříbrný bizon]. Po 1. světové válce sloužil několik let jako utažský předák kampaně pro humanitární pomoc Arménii a Sýrii a jako zástupce státu Utah v organizaci International Housing Convention [Mezinárodní konvence pro zajištění ubytování], jejímž cílem bylo zajistit přístřeší pro ty, kteří během války přišli o střechu nad hlavou.25
Předtím než byl George Albert povolán apoštolem, byl aktivní v politice a horlivě se účastnil kampaní, jež podporovaly kauzy a kandidáty, kteří podle jeho názoru mohli mít pro společnost určitý přínos. Když se pak stal generální autoritou, jeho účast v politice již nebyla tak velká, ale i nadále prosazoval to, v co věřil. V roce 1923 například pomáhal předložit Utažské státní legislativní radě zákon, který vedl k vybudování sanatoria pro nemocné tuberkulózou.26
Důkazem soucitu, který měl starší Smith s druhými, je jeho působení ve funkci presidenta Společnosti pro pomoc nevidomým, kterou zastával v letech 1933 až 1949. Sám trpěl poškozením zraku, a proto zvlášť soucítil s těmi, kteří byli slepí. Dohlížel na vydání Knihy Mormonovy v Braillově písmu a založil program, který měl pomáhat slepým lidem naučit se číst Braillovo písmo a vyrovnat se se svým postižením. Díky svému úsilí získal oblibu u těch, kterým sloužil. Jedna členka Společnosti pro pomoc nevidomým vyjádřila své uznání prostřednictvím básně, kterou starší Smith dostal k 70. narozeninám:
Když život udeří jako bouře
a hořké slzy padají,
když nevlídná zima v srdci zamrazí
a jen ticho se ozývá –
pak se s nadějí obracím,
a kráčím s únavou a bolestí,
k srdci, které mi rozumí,
tam, kde přátelství pocítím –
k srdci, v němž něžná moudrost přebývá,
soucitná a plná lásky,
a jehož víra v Boha a v člověka
učí podobné víře i toho, kdo nevidí. …
Ačkoli jeho láskyplná tvář
bude před námi navždy ukryta,
vidíme vlídnou moudrost,
jež dlí v srdci, které nám rozumí;
Cítíme pokoj v jeho duši
a cítíme i pokoj svůj;
slyšíme jeho tichou modlitbu,
že nekráčíme jen tak sami;
Jeho víra v nás nám dává sílu,
když kráčíme po neviditelných stezkách;
Naši duši povznáší ten,
jehož vede sám Bůh.27
Nemoci a další osobní zkoušky
George Albert se po většinu života netěšil nijak zvlášť dobrému zdraví. I když rád plaval, jezdil na koni a vykonával i jiné fyzické aktivity, měl chatrné zdraví a byl často zesláblý. Kromě chronických potíží s očima trpěl starší Smith v průběhu života také bolestmi žaludku a zad, neustálou únavou, srdečními potížemi a dalšími neduhy. Stres a napětí plynoucí z tolika jeho zodpovědností si také vybíraly svou daň, ale zpočátku nebyl ochoten zpomalit své rychlé tempo, aby si šetřil zdraví. V důsledku toho v letech 1909 až 1912 onemocněl tak vážně, že musel zůstat na lůžku a nemohl plnit své povinnosti v Kvoru Dvanácti. Pro staršího Smitha to byla velká zkouška, protože velmi toužil po tom, aby se vrátil do služby. Kvůli úmrtí jeho otce v roce 1911 a závažnému chřipkovému onemocnění, které postihlo jeho manželku, se jeho uzdravování ještě více zkomplikovalo.
O mnoho let později vyprávěl o zážitku, který se mu během oné doby přihodil:
„Před mnoha lety jsem byl vážně nemocný. Ve skutečnosti si myslím, že všichni, kromě mé ženy, to se mnou již vzdali. … Byl jsem tak zesláblý, že jsem se stěží dokázal pohnout. Pouhé otočení se v posteli mi trvalo dlouho a bylo nesmírně vyčerpávající.
Jednoho dne jsem za těchto podmínek ztratil vědomí a zdálo se mi, že jsem přešel na onen svět. Stál jsem zády k velkému a krásnému jezeru a čelem k velkému lesu. Nikdo nebyl na dohled a na jezeře nebyl žádný člun ani žádný jiný viditelný prostředek, který by naznačoval, jak jsem se tam dostal. Uvědomil jsem si, nebo se mi přinejmenším zdálo, že si uvědomuji, že jsem dokončil svou práci ve smrtelnosti a vrátil jsem se domů. …
Začal jsem pátrat a brzy jsem mezi stromy našel stezku, která, jak se zdálo, byla velmi málo používaná a která byla téměř zcela zarostlá trávou. Vydal jsem se po stezce a po nějaké době, když jsem v lese ušel dosti značnou vzdálenost, jsem spatřil muže, který šel proti mně. Viděl jsem, že to je velmi statný muž, a přidal jsem do kroku, abych se s ním setkal, protože jsem v něm poznal svého dědečka [George A. Smitha]. Ve smrtelnosti vážil přes sto třicet kilogramů, takže si dokážete představit, že to byl statný muž. Vzpomínám si, jak jsem byl šťastný, když jsem ho viděl přicházet. Dostal jsem po něm jméno a vždy jsem na to byl hrdý.
George A. Smith
Když byl dědeček pár kroků ode mě, zastavil se. To pro mě bylo výzvou, abych se také zastavil. Pak – a rád bych, aby na toto chlapci, dívky a mladí lidé nikdy nezapomněli – se na mě velmi soustředěně zadíval a řekl:
‚Rád bych věděl, jak jsi naložil s mým jménem.‘
Vše, co jsem kdy udělal, mi proběhlo před očima jako pohyblivé obrázky na promítacím plátně – vše, co jsem kdy udělal. Tato živá rekapitulace se odvíjela až do oné chvíle, kdy jsem tam stál. Před očima mi proběhl celý můj život. Usmál jsem se na dědečka a řekl jsem:
‚Nikdy jsem s tvým jménem neudělal nic, za co by ses musel stydět.‘
Dědeček vykročil a objal mě, a já jsem si přitom začal znovu uvědomovat pozemské prostředí. Polštář jsem měl mokrý, jako kdyby ho někdo polil vodou – mokrý od slz vděčnosti, že jsem mohl bez studu odpovědět.
Mnohokrát jsem o tom přemýšlel a chtěl bych vám říci, že se snažím, víc než kdy předtím, o toto jméno dobře pečovat. A tak bych chtěl říci chlapcům a dívkám, mladým mužům a ženám, mládeži v Církvi i na celém světě: ctěte svého otce a svou matku. Mějte v úctě jméno, jehož jste nositeli.“28
Staršímu Smithovi se nakonec začala vracet síla, a touto zkouškou prošel s obnoveným pocitem vděčnosti za své svědectví o pravdě. Během příští generální konference řekl Svatým: „V posledních letech jsem procházel údolím stínu smrti a ocitl jsem se tak blízko druhé strany, že jsem si jist, že [bez] zvláštního požehnání od Nebeského Otce bych zde nemohl zůstat. Ani na okamžik ale toto svědectví, kterým mi Nebeský Otec požehnal, nepohaslo. Čím více jsem se přibližoval oné druhé straně, tím větší jsem měl jistotu, že evangelium je pravdivé. Nyní, když byl můj život ušetřen, s radostí vydávám svědectví o tom, že vím, že evangelium je pravdivé, a z hloubi duše děkuji Nebeskému Otci za to, že mi to zjevil.“29
Různé tělesné neduhy i další protivenství sužovaly staršího Smitha i v dalších letech. Možná nejtěžší zkouška přišla v letech 1932 až 1937, kdy jeho žena Lucy trpěla artritidou a neuralgií. Měla velké bolesti a v roce 1937 již vyžadovala téměř soustavnou péči. Srdeční záchvat v dubnu 1937 ji pak téměř připravil o život, a po něm zůstala ještě zesláblejší než dříve.
Ačkoli si starší Smith dělal o Lucy neustále starosti, nadále vykonával své povinnosti, jak jen nejlépe mohl. 5. listopadu 1937 mluvil na pohřbu svého přítele a když po svém proslovu usedl, kdosi mu podal lístek se vzkazem, že se má ihned vrátit domů. Později si do deníku napsal: „Odešel jsem ihned z kaple, ale než jsem dorazil domů, má drahá žena vydechla naposledy. Umírala, když jsem mluvil na pohřbu. Přišel jsem o oddanou pomocnici a bez ní se budu cítit osaměle.“
Lucy a George Albert byli v době její smrti svoji něco málo přes 45 let. Lucy bylo 68 let. Ačkoli staršímu Smithovi jeho žena velmi scházela, věděl, že toto odloučení je jen dočasné, a toto poznání mu dodávalo sílu. „I když má rodina pociťuje velkou bolest,“ napsal, „utěšuje nás ujištění, že se s matkou znovu setkáme, pokud zůstaneme věrní. Byla to oddaná, nápomocná a ohleduplná manželka a matka. Posledních šest let tak či onak trpěla a jsem si jist, že je nyní šťastná se svou matkou a dalšími blízkými na onom světě. … Pán je nanejvýš laskavý a odňal od nás veškerý negativní pocit ze smrti, za což jsem nesmírně vděčný.“30
President Evropské misie
V roce 1919 president Heber J. Grant, kterému byla nově vyjádřena podpora jako presidentovi Církve, povolal staršího Smitha, aby předsedal Evropské misii. V proslovu na generální konferenci, pouhých několik dní před odjezdem, starší Smith řekl:
„Rád bych vám řekl, bratři a sestry, že považuji za čest – ne, je to více než čest, považuji to za velmi veliké požehnání – že mne Pán pozvedl z oslabeného stavu, v němž jsem ještě nedávno byl, a vrátil mi zdraví do té míry, že bratří pocítili, že je možné, abych sloužil na misii v cizí zemi. …
… Příští středu se chystám nasednout na vlak, abych se dostal na pobřeží a pak přes oceán do misijního pole, do něhož jsem byl povolán. Děkuji Bohu za příležitost, že mohu jít. Jsem vděčný za to, že se mi do duše vštípilo poznání této pravdy.“31
V té době se Evropa dosud vzpamatovávala z 1. světové války, která skončila před pouhými několika měsíci. V důsledku války byl počet misionářů v Evropě velmi nízký, a jedním z úkolů staršího Smitha bylo tento počet zvýšit. Kvůli napjatým ekonomickým podmínkám v poválečné Evropě ale vládní představitelé nebyli ochotni vydávat potřebná víza. Situaci navíc zhoršovalo to, že mezi lidmi stále vládlo velké nepochopení a předsudky vůči Svatým posledních dnů. Starší Smith se setkal s řadou vládních představitelů a význačných osobností, aby způsob, kterým druzí na Církev pohlíželi, změnil. Když vysvětloval, jaký je účel misionářů v Evropě a na celém světě, často říkával: „Ponechejte si vše dobré, co máte, ponechejte si vše, co vám Bůh dal a co obohacuje váš život, a umožněte nám podělit se s vámi o něco, co rozhojní vaše štěstí a prohloubí vaši spokojenost.“32 Jeden misionář, který sloužil pod jeho vedením, řekl: „Díky svému mistrovskému a laskavému jednání si získal úctu a přátelství druhých a zajistil povolení pro misionáře, které nám bylo dříve odpíráno.“33
Staršímu Smithovi se do konce jeho služby v roce 1921 podařilo zvýšit počet misionářů sloužících v Evropě a změnit některé mylné představy o Svatých posledních dnů. Také pro Církev získal přátele, s nimiž mnoho let poté udržoval kontakt prostřednictvím dopisů.
Zachování církevních historických míst
Starší Smith rád vyprávěl druhým o Církvi a o významných událostech z její historie. Během svého působení vynakládal velké úsilí, aby pomáhal zachovávat tuto historii tím, že nechával stavět památníky a i jiným způsobem nechával označovat místa, která byla z hlediska církevní historie nějak zajímavá. Jeden jeho spolupracovník napsal: „Byl přesvědčen, že když dokáže upoutat pozornost mladší generace na to, čeho dosáhli jejich předci, poskytne tím druhým významnou službu.“34
Jako mladý apoštol se vydal do Palmyry ve státě New York a vyjednal jménem Církve zakoupení farmy Josepha Smitha st. Ve státě New York také navštívil jistého Plinyho Sextona, který vlastnil pahorek Kumora – místo, kde Joseph Smith získal zlaté desky. Pan Sexton nebyl ochoten prodat pozemek Církvi, přesto se však se starším Smithem spřátelil. Do určité míry i díky dobrému vztahu, který si starší Smith s panem Sextonem udržel, mohla nakonec Církev pozemek koupit a zasvětit na něm památník.
V roce 1930, kdy uplynulo sto let od zorganizování Církve, starší Smith pomohl založit sdružení Utah Pioneer Trails and Landmarks Association [Utažské pionýrské trasy a význačná místa] a byl zvolen jeho prvním presidentem. V průběhu následujících 20 let tato organizace rozmístila více než 100 památníků a pamětních desek, z nichž mnohé připomínají putování pionýrů do údolí Solného jezera. Starší Smith se podílel na zasvěcení většiny těchto památníků.35
Když vysvětloval zájem Církve o historická místa, napsal: „Je zvykem stavět památníky jednotlivcům, abychom si na ně uchovali vzpomínky. Lidé stavějí památníky také proto, aby si natrvalo udrželi v paměti významné události. … Je mnoho zajímavých míst, na něž se zapomíná, a lidé mají pocit, že je žádoucí je nějakým řádným způsobem označit, aby tak obrátili pozornost těch, kteří přicházejí po nich, na tyto důležité události.“36
Starší Smith, jehož jeden dědeček přišel do Utahu s ostatními pionýry, pociťoval hlubokou úctu k těmto prvním členům Církve, kteří toho kvůli své víře tolik obětovali. V jednom proslovu určeném Pomocnému sdružení se při vyprávění o putování pionýrů s ručními vozíky podělil o tento zážitek:
„Došli jsme na místo trasy, kde mnoho členů Martinovy výpravy s ručními vozíky přišlo o život. Našli jsme – jak nejpřesněji jsme byli schopni – místo, kde tábořili. Ti, kteří byli potomky členů oné výpravy, nám pak pomohli umístit tam pamětní desku. Pak jsme došli do údolí Rock Creek; tam jsme dočasnou pamětní desku umístili již vloni. V onom ročním období všude kolem rostly nádherné divoké květiny, všude bylo hodně divokých kosatců, a členové výpravy natrhali několik těchto květin a s láskou je položili na kamennou mohylu, kterou jsme vloni postavili. … Na onom místě bylo 15 členů této Církve pohřbeno v jednom hrobu – zemřeli hladem a kvůli nepřízni počasí.
Víte, jsou určité chvíle a určitá místa, kdy se zdá, že jsme svému Nebeskému Otci blíže. Když jsme seděli kolem táborového ohně v onom malém údolí Rock Creek, kde Willieho výpravu s ručními vozíky postihla pohroma – my, kteří jsme byli potomky pionýrů, těch, kteří šli přes pláně v letním horku i v zimním mrazu – vyprávěli jsme si o zážitcích svých předků. … Byl to krásný okamžik. Historie se opakovala, abychom se z ní poučili.
… Připadalo mi, že jsme se ocitli v přítomnosti těch, kteří obětovali vše, aby mohli mít požehnání evangelia. Připadalo nám, že pociťujeme přítomnost Páně.
Když jsme poté, co jsme prolili několik slz, odcházeli – neboť pochybuji, že v té skupině 30 až 40 lidí zůstalo nějaké oko suché – duch onoho malého shromáždění se dotkl našeho srdce a jedna laskavá sestra mě chytla za rameno a řekla: ‚Bratře Smithe, od nynějška budu lepší ženou.‘ Tato žena … je jednou z nejlepších žen, ale jsem přesvědčen, že si uvědomila – jako si to pravděpodobně uvědomila většina z nás, že v určitých maličkostech jsme nenaplňovali ony ideály, které jsme měli mít vštípené v duši. Lidé, kteří tam byli pohřbeni, neobětovali jen dny svého života, ale obětovali svůj vlastní život na důkaz své víry v božskost tohoto díla. …
Pokud budou členky této organizace [Pomocného sdružení] tak věrné jako ti, kteří leží pohřbeni na pláních a kteří čelili svým těžkostem s vírou v Pána, dosáhnete toho ještě více a vy i vaši blízcí obdrží přízeň milujícího Otce.“37
President Církve, 1945–1951
Když starší Smith brzy ráno 15. května 1945 cestoval vlakem na východ Spojených států, probudil ho průvodčí s tímto vzkazem – president Heber J. Grant, který byl tehdy presidentem Církve, zemřel. Starší Smith přestoupil ihned na jiný vlak a vrátil se do Salt Lake City. O několik dnů později byl George Albert Smith, služebně nejstarší člen Kvora Dvanácti apoštolů, ustanoven osmým presidentem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Při svém prvním proslovu na generální konferenci jako president Církve řekl Svatým, kteří mu právě vyjádřili podporu, toto: „Přemýšlím, zda se ještě někdo jiný zde cítí tak slabý a je zaplaven takovým pocitem pokory jako ten, kdo právě stojí před vámi.“38 Podobně se o svých pocitech vyjádřil i před členy své rodiny: „Nežádal jsem o tuto funkci. Mám pocit, že na ni nestačím. Avšak byla mi dána a budu ji vykonávat podle svých nejlepších schopností. Rád bych, abyste všichni věděli, že ať již děláte v Církvi cokoli, od [domácího] učení až po předsedání kůlu, pokud to děláte podle svých nejlepších schopností, pak je vaše funkce stejně tak důležitá jako ta má.“39
Mnozí byli přesvědčeni o tom, že talenty presidenta Smitha se k tomuto povolání mimořádně hodí. Jedna generální autorita vyjádřila toto přesvědčení krátce poté, co byla presidentu Smithovi vyjádřena podpora: „Často se říká, že Pán povolává konkrétního člověka, aby vykonal konkrétní poslání. … Není na mně, abych říkal, jaké konkrétní poslání leží před presidentem Georgem Albertem Smithem. Vím však to, že v této konkrétní době v historii světa nebylo nikdy tak zoufale zapotřebí lásky mezi bratřími, jako je tomu dnes. Kromě toho vím, že neznám nikoho jiného, kdo miluje lidskou rodinu, kolektivně i individuálně, více než president George Albert Smith.“40
Pomoc potřebným po 2. světové válce
Druhá světová válka skončila pouhých několik měsíců poté, co se George Albert Smith stal presidentem Církve. V jejím důsledku se tisíce lidí v Evropě ocitly bez domova a bez prostředků, a tak president Smith rychle zmobilizoval církevní zdroje sociální péče, aby jim byla poskytnuta pomoc. President Gordon B. Hinckley o tomto úsilí později řekl: „Byl jsem jedním z těch, kteří po večerech pracovali zde v Salt Lake City na Náměstí sociální péče a nakládali zboží na vagóny, které převážely potraviny do přístavu, a z přístavu se pak lodí dopravovaly přes moře. Během zasvěcení švýcarského chrámu [v roce 1955], kdy do chrámu přijelo mnoho Svatých z Německa, jsem některé z nich slyšel, jak se slzami, které jim stékaly po tváři, vyjadřovali vděčnost za tyto potraviny, které jim tehdy zachránily život.“41
President Smith si také uvědomoval, že lidé ve světě mají po tak zničující válce velké potřeby i v duchovní oblasti. V důsledku toho podnikl kroky nutné k reorganizování misií v zemích, v nichž byla kvůli válce přerušena misionářská práce, a povzbuzoval Svaté, aby se v osobním životě řídili evangeliem pokoje. „Nejlepším výrazem vděčnosti v této době,“ řekl krátce poté, co válka skončila, „je snažit se dělat vše, co je v našich silách, abychom do tohoto smutného světa vnesli štěstí, neboť jsme všichni dětmi našeho Otce a všichni máme závazek učinit tento svět šťastnějším místem díky tomu, že jsme v něm žili.
Projevujme laskavost a ohleduplnost vůči všem, kteří ji potřebují, nezapomínejme na ty, kteří jsou bez prostředků; a v době, kdy se radujeme z míru, nezapomínejme na ty, kteří obětovali své blízké v rámci ceny, která byla za mír zaplacena. …
Modlím se o to, aby se lidé obrátili k Bohu a byli poslušni Jeho cest, a tím ušetřili svět od dalšího konfliktu a zkázy. Modlím se o to, aby pokoj, který přichází jedině od Nebeského Otce, mohl přebývat v našem srdci a v domovech všech těch, kteří truchlí.“42
Lepší příležitosti ke sdílení evangelia
President Smith se při každé příležitosti dál dělil o evangelium s druhými, a těchto příležitostí měl díky své nové funkci více. V květnu 1946 se president Smith stal prvním presidentem Církve, který navštívil Svaté v Mexiku. Kromě toho, že se setkal se členy Církve a promluvil na velké konferenci, také v Mexiku navštívil několik vysoce postavených činitelů a mluvil s nimi o znovuzřízeném evangeliu. Během setkání s mexickým presidentem Manuelem Camachem president Smith a ti, kteří ho doprovázeli, vysvětlili: „Přišli jsme vám a vašemu lidu předat jedno mimořádné poselství. Jsme zde, abychom vám řekli o vašich předcích a o znovuzřízeném evangeliu Ježíše Krista. … Máme knihu, která … vypráví o jednom význačném prorokovi, který se svou rodinou a s dalšími opustil 600 let před Kristem Jeruzalém, a doplul do … této úžasné americké země, která je známa jako ‚země zaslíbení, vyvolená nade všechny jiné země‘. Tato Kniha Mormonova také pojednává o návštěvě Ježíše Krista na tomto kontinentu a o tom, že zorganizoval svou Církev a vyvolil dvanáct učedníků.“
President Camacho, který se o Svatých posledních dnů žijících v jeho zemi vyjadřoval s úctou a s obdivem, se začal o Knihu Mormonovu velmi zajímat a zeptal se: „Bylo by možné získat výtisk Knihy Mormonovy? Dosud jsem o ní neslyšel.“ President Smith mu pak daroval v kůži vázaný výtisk ve španělštině, v němž byly na začátku vypsány zvlášť zajímavé pasáže. President Camacho prohlásil: „Přečtu si celou knihu, neboť má velký význam pro mě i pro můj lid.“43
Oslavy stého výročí příchodu pionýrů
Jeden z nejvýznamnějších momentů šestiletého působení George Alberta Smitha jako presidenta Církve nastal v roce 1947, kdy Církev oslavovala sté výročí příchodu pionýrů do údolí Solného jezera. President Smith dohlížel na oslavy, které si získaly celonárodní pozornost a vyvrcholily zasvěcením památníku „Toto je to místo“ v Salt Lake City, poblíž místa, kde pionýři poprvé vstoupili do údolí. Již od roku 1930 byl president Smith zapojen do plánování pomníku na počest toho, čeho pionýři dosáhli, a jejich víry. Dbal však na to, aby pomník vzdával čest také prvním průzkumníkům, misionářům z jiných církví a významným indiánským vůdcům z oné doby.
Při zasvěcení památníku „Toto je to místo“ si George Q. Morris, který tehdy sloužil jako president Misie východních států, povšiml ducha dobré vůle, kterého přičítal snahám presidenta Smitha: „V zasvěcovací bohoslužbě se odráželo úsilí presidenta Smitha přispět k myšlence bratrství a tolerance. … Samotný památník vzdával formou sousoší – pokud možno formou individuálního portrétu – hold těm, kteří se něčím zasloužili v historii amerického západu ještě před mormonskými pionýry, bez ohledu na to, jaké byli rasy nebo náboženství. Když se připravoval program zasvěcovací bohoslužby, president Smith si přál, aby se jí kromě představitelů státu, kraje a města zúčastnili i zástupci hlavních náboženských skupin. A tak jako hlavní řečníci vystoupili katolický kněz, protestantský biskup, židovský rabín a představitelé Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Jeden návštěvník z východního pobřeží Spojených států po programu poznamenal: ‚Dnes jsem znovu prožil duchovní křest. To, co jsem viděl, by se nemohlo stát nikde jinde na světě. Duch tolerance, který se zde dnes vznášel, byl úžasný.‘“44
Ačkoli 18metrový památník vypadal působivě, president Smith učil, že nejlepším způsobem, jak vzdávat hold pionýrům, je následovat jejich příklad víry a oddanosti. V modlitbě při zasvěcení památníku řekl: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, … dnes ráno stojíme v Tvé přítomnosti na tomto poklidném svahu a hledíme na velkolepý památník, který byl postaven na počest Tvých synů a dcer a na počest jejich oddanosti. … Modlíme se o to, abychom byli požehnáni tímtéž duchem, kterým se vyznačovali tito vírou naplnění lidé, kteří věřili v Tebe a v Tvého Milovaného Syna a kteří přišli do tohoto údolí, protože si přáli zde žít a uctívat Tě. Modlíme se o to, aby tento duch uctívání a vděčnosti mohl i nadále přebývat v našem srdci.“45
Zamyšlení nad životem ve věku 80 let
Navzdory svému pokročilému věku byl president Smith schopen po většinu doby svého předsednictví zvládat své zodpovědnosti bez fyzických obtíží, které ho v minulosti omezovaly. V článku vydaném v dubnu 1950, nedlouho před jeho 80. narozeninami, se president Smith ohlédl za svým životem a poznamenal, jak mu Bůh pomáhal a žehnal:
„Za těchto osmdesát let jsem v zájmu evangelia Ježíše Krista po světě nacestoval téměř dva miliony kilometrů. Byl jsem v mnoha končinách, v mnoha zemích a v mnoha národech, a již od dětství jsou ke mně lidé – členové Církve i nečlenové – laskaví a pomáhají mi. Ať jsem šel kamkoli, setkal jsem se s ušlechtilými muži a ženami. …
… Když pomyslím na to, že tak slabý a křehký člověk, jako jsem já, byl povolán vedoucím této úžasné Církve, uvědomuji si, jak moc potřebuji pomoc. Vděčně uznávám pomoc od svého Otce v nebi a jsem vděčný za povzbuzení a přátelství, kterého se mi v životě dostalo od mnoha vynikajících mužů a žen, které lze na světě najít, ať již doma nebo v zahraničí.“
A pokračoval tím, že vyjádřil lásku k lidem, kterým tolik let sloužil:
„Je vskutku požehnáním setkávat se s takovými lidmi a využívám této příležitosti k tomu, abych z hloubi duše poděkoval vám všem za laskavost, kterou mi projevujete, a také využívám této příležitosti k tomu, abych vám všem řekl toto: nikdy nepochopíte, jak moc vás mám rád. Nemám slov, kterými bych to dokázal vyjádřit. A chci mít tytéž pocity vůči každému synovi a každé dceři Nebeského Otce.
Žiji již dlouho, v porovnání s průměrným věkem lidí, a měl jsem šťastný život. V přirozeném běhu událostí neuplyne mnoho let, než obdržím své povolání k odchodu na druhou stranu. Těším se na ten okamžik s radostným očekáváním. Po osmdesáti letech ve smrtelnosti, poté, co jsem cestoval do mnoha částí světa, co jsem se setkal s mnoha význačnými a dobrými muži a ženami, vám vydávám svědectví, že dnes vím lépe, než jsem kdy dříve věděl, že Bůh žije; že Ježíš je Kristus; že Joseph Smith byl prorok žijícího Boha a že Církev, kterou zorganizoval pod vedením Nebeského Otce, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, … funguje díky moci a pravomoci téhož kněžství, které Petr, Jakub a Jan předali Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu. Toto vím, stejně jako vím to, že žiji, a uvědomuji si, že vydávat vám toto svědectví je velmi závažná záležitost a že za toto a za všechno ostatní, čemu jsem učil ve jménu Nebeského Otce, mě On povolá k zodpovědnosti. … S láskou a s laskavostí, kterou v srdci ke všem pociťuji, vydávám toto svědectví ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána.“46
O rok později, 4. dubna 1951, v den svých 81. narozenin, George Albert Smith pokojně zemřel ve svém domě. Jeho syn a dcery byli v té době po jeho boku u jeho lůžka.
Prosté skutky láskyplné služby
George Albert Smith toho zvádl během svých 81 let vykonat mnoho – v Církvi, v obci, v níž žil, i po celém světě. Ale ti, kteří ho znali osobně, si ho nejlépe pamatovali díky jeho mnoha prostým a skromným skutkům laskavosti a lásky. President David O. McKay, který vedl pohřeb presidenta Smitha, o něm řekl: „Měl vskutku ušlechtilou duši, byl nejšťastnější tehdy, když díky němu byli šťastní druzí.“47
Starší John A. Widtsoe, člen Kvora Dvanácti apoštolů, vzpomínal na zážitek, který se mu stal, když se snažil vyřešit jistou obtížnou záležitost:
„Seděl jsem v kanceláři a byl jsem po celém pracovním dni dosti unaven. … Byl jsem vyčerpaný. Vtom se ozvalo zaklepání a vstoupil George Albert Smith. Řekl: ‚Chystám se jít po celém tom pracovním dni domů. Myslel jsem na tebe a na problémy, které máš za úkol vyřešit. Přišel jsem, abych tě povzbudil a požehnal ti.‘
Takový byl George Albert Smith. … Nikdy na to nezapomenu. Chvíli jsme si povídali; pak jsme se rozloučili a on šel domů. V srdci jsem se cítil povznesen. Již jsem se necítil vyčerpaný.
Láska … totiž není jen pouhé slovo nebo něco, co pociťujeme v nitru. Aby měla láska nějakou hodnotu, musí být spojena s činem. A právě to president Smith při oné příležitosti udělal. Věnoval mi čas a dodal mi sílu.“48
Starší Matthew Cowley, také člen Kvora Dvanácti a blízký přítel presidenta Smitha, vzdal hold presidentu Smithovi na jeho pohřbu těmito slovy:
„Každý, kdo měl nějaké trápení, každý, koho postihla nemoc nebo jiné protiventsví, každý, kdo se ocitl v přítomnosti tohoto syna Božího, od něj čerpal energii a sílu. Být v jeho přítomnosti znamenalo být uzdraven, pokud ne tělesně, tak určitě duchovně. …
… Bůh přitahuje ty, kteří mají božské vlastnosti, a jsem si jist, že tou nejkratší cestou, po níž kdy tento muž Boží mezi vším tím svým putováním kráčel, je cesta, na kterou se právě vydal. Bůh je láska. George Albert Smith je láska. Má božské vlastnosti. Bůh si ho vzal k sobě.
… Člověku, který takto žil, nemůžeme vzdávat hold jen slovy. Slova na to nestačí. Existuje jen jeden způsob, jak můžeme vzdát hold jeho ctnostem, jeho laskavému charakteru, jeho úžasným a láskyplným vlastnostem – a to svými skutky. …
Buďme všichni o trochu víc odpouštějící, o trochu laskavější, když se navzájem setkáváme, o trochu ohleduplnější k druhým, o trochu velkorysejší k pocitům druhých.“49
Na náhrobním kameni George Alberta Smitha je napsán níže uvedný text. Je výstižným shrnutím jeho života naplněného láskyplnou službou:
„Chápal a šířil nauky Kristovy a neobyčejně se mu dařilo podle těchto nauk žít. Byl laskavý, trpělivý, moudrý, tolerantní a chápající. Kudy chodil, tudy konal dobro. Miloval Utah a Ameriku, ale nebyl provinční. Bezvýhradně věřil v to, že je zapotřebí lásky, a také věřil v její moc. Choval bezbřehou náklonnost k Církvi a k rodině a nadšeně jim sloužil. Jeho láska se ale na nikoho neomezovala; zahrnovala všechny lidi, bez ohledu na rasu, víru nebo postavení. Jim, i o nich, často říkával: ‚Všichni jsme dětmi našeho Otce.‘“
Misionáři v Misii jižných států. Lucy (třetí zleva) a George Albert Smith (sedící vedle ní) krátce po sňatku společně sloužili v misijním domě.
Kvorum Dvanácti apoštolů v roce 1921. Stojící, zleva doprava: Joseph Fielding Smith, James E. Talmage, Stephen L Richards, Richard R. Lyman, Melvin J. Ballard a John A. Widtsoe. Sedící, zleva doprava: Rudger Clawson, Reed Smoot, George Albert Smith, George F. Richards, Orson F. Whitney a David O. McKay.
Starší George Albert Smith dohlížel na vydání Knihy Mormonovy v Braillově písmu.
Památník na pahorku Kumora, kde anděl Moroni předal Josephu Smithovi zlaté desky.
President Smith a jeho rádci, J. Reuben Clark ml. (vlevo) a David O. McKay (vpravo)
Památník „Toto je to místo“, který připomíná příchod pionýrů do údolí Solného jezera, zasvětil president Smith v roce 1947.
President Smith ve své kanceláři.
Děti Johna Henryho a Sarah Farr Smithových. George Albert Smith je vlevo.