Kapitola 21
Moc laskavosti
Tím, že jsme laskaví a trpěliví, můžeme obměkčit srdce druhých a povzbudit je ke spravedlivému životu.
Ze života George Alberta Smitha
George Albert Smith pevně věřil tomu, že laskavost má moc obměkčit srdce druhých. Učil, že máme „řešit problémy v duchu lásky a laskavosti vůči všem“.1 Jeho vnučka vyprávěla o tom, jak jeho laskavost a ohleduplnost vůči druhým dokázala uklidnit napjatou situaci:
„Jednoho horkého letního dne došlo k nějakému problému pod silnicí poblíž dědečkova domu v Salt Lake City a několik dělníků z města to přišlo opravit. Venku bylo horko, slunce pálilo, a práce, kterou bylo nutné vykonat, byla práce s krumpáčem a lopatou, a tak mužům, kteří na silnici kopali, stékal z obličeje a zad pot. Dělníci se neohlíželi na to, jak mluvili, nebo je možná jejich matky nenaučily mluvit lépe, protože kleli a používali hrozná slova. Jejich řeč zakrátko začala být nepřístojná pro mnohé sousedy, kteří měli otevřená okna, aby je mohl ochladit alespoň nějaký vánek.
Kdosi vyšel ven a požádal ony muže, aby přestali mluvit tak vulgárně, a přitom poukázal na to, že přímo tady bydlí bratr Smith – nemohli by tudíž projevit trochu úcty a ztišit se? Muži na základě toho spustili nový příval vulgárních slov. Dědeček v klidu připravil limonádu, dal několik sklenic a džbán na podnos a vyšel s ním ven k pracujícím mužům: ‚Milí přátelé, vypadáte tak uříceně a unaveně. Nechcete se posadit tady pod stromy a napít se něčeho studeného?‘ Zlost mužů byla ta tam, a tuto laskavost přijali s pokorou a vděčností. Po krátké příjemné přestávce se pustili znovu do práce a svůj úkol dokončili ohleduplně a poklidně.“2 [Viz námět č. 1 na straně 217.]
Jedním z důvodů, proč se president Smith choval k lidem tak laskavě, bylo jeho přesvědčení, že v každém člověku je vrozené dobro. Starší Matthew Cowley, člen Kvora Dvanácti apoštolů, navštívil presidenta Smitha v nemocnici pouhých několik týdnů předtím, než president zemřel. „Přistoupil jsem k jeho lůžku,“ řekl, „a on natáhl ruku a chytl mě, pevně mi stiskl ruku a řekl: ‚Mladý muži, pamatujte každý den svého života na to, že v každém můžete najít dobro, jen když ho budete hledat.‘“
Starší Cowley pak o presidentu Smithovi řekl:
„Měl rád každého, protože v lidech dokázal vidět dobro. Nepohlížel na hřích se sebemenší shovívavostí, ale měl rád hříšníka, protože věděl, že Bůh je láska [viz 1. Janova 4:16] a že právě Boží láska mění lidskou duši a může tímto způsobem proměnit hříšníka ve svatého.
Někteří hříšníci možná zaměnili jeho lásku za úctu. On nechoval k hříšníkovi úctu, ale měl ho rád. Jsem si jist, že tato láska našla odezvu v srdci a v životě těch, které měl rád.“3
Učení George Alberta Smitha
Duch Páně je duchem laskavosti, nikoli duchem nevlídnosti a kritiky.
Někdy jsem smutný z toho, když slyším nelaskavá slova, která říkají nejen lidé v naší Církvi, ale i lidé ve světě. Nelaskavá slova nejsou obvykle vyřčena na základě inspirace od Pána. Duch Páně je duchem laskavosti; je to duch trpělivosti; je to duch pravé lásky, milostivosti, snášenlivosti a shovívavosti; a není nikoho, kdo by nepotřeboval všechny tyto ctnosti, které přicházejí díky tomu, že máme Ducha našeho Nebeského Otce.4
Měli bychom se všemožně snažit o zachování pokoje. Lucifer využívá všech prostředků k tomu, aby zničil duši lidí. Je aktivnější než kdy předtím a působí velmi zákeřně. Nebudu věnovat čas tomu, abych vyjmenoval všechny způsoby, které používá, ale je jeden způsob, kterým působí a působil již od počátku světa, a který spočívá v tom, že pokouší jedince k tomu, aby zničil dobrou pověst někoho jiného tím, že o něm mluví nelaskavě.5
Je velmi snadné někoho kritizovat, je velmi snadné nacházet chyby, a někdy mluvíme nevlídně i o svých bližních a přátelích. Toto nám předal Nebeský Otec …:
„Nesuďtež, abyste nebyli souzeni.
Nebo kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni, a kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno.
Kterakž pak vidíš [třísku] v oku bratra svého, a v oku svém břevna [nezaznamenáš]?
Aneb kterak díš bratru svému: Nech ať vyjmu [třísku] z oka tvého? A aj, břevno v oku tvém.“ [Matouš 7:1–4.]
Nám, členům, je řečeno, abychom nebyli kritičtí, abychom nebyli nelaskaví, abychom nemluvili nevlídně o těch, s nimiž se stýkáme. Měli bychom být v tomto ohledu tím nejlepším příkladem na celém světě. Zamyslete se nad kritizováním v dnešní době. Vezměte si noviny a podívejte se, jak nelaskavě mluví lidé o druhých, a přesto má často jedinec, který kritizuje, břevno v oku a nevidí vůbec jasně, nýbrž si myslí, že jeho bratr má třísku v oku svém.6 [Viz námět č. 2 na straně 217.]
Nemáme jaksi sklon vidět nedostatky a slabosti svých bližních? To je však v rozporu s učením evangelia Ježíše Krista. Je určitý druh lidí, kteří neustále hledají chyby a zničujícím způsobem kritizují druhé. V tom, jak kritizujeme, je rozdíl. Pokud dokážeme kritizovat konstruktivně, skrze vliv Ducha Páně, můžeme prospěšným a správným způsobem změnit některé věci, které se dějí. Pokud ale máme ducha nacházení chyb a poukazování na slabosti a poklesky druhých zničujícím způsobem, není to nikdy důsledek společenství Ducha našeho Nebeského Otce a je to vždy škodlivé.7
Máme v druhých vyhledávat ctnosti a upřímně je chválit.
Stojím zde dnes večer, abych řekl pár slov o jednom muži, který zemřel před několika lety. … Mám na mysli Francise M. Lymana [z Kvora Dvanácti apoštolů], a chtěl bych vám říci, že tento úžasný muž byl jemný jako dítě, právě tak jemný jako malé dítě, a jeho touha pomáhat druhým a povzbuzovat je byla nádherná. Mnohokrát jsem ho slyšel, jak pochválil své bratří, když udělali něco chvályhodného – jeden pronesl pěkný proslov, jiný vydal přesvědčivé svědectví, další udělal něco jiného chvályhodného. Viděl jsem ho, jak je vzal kolem ramen a řekl: „Jsem hrdý na tebe i na to, co pěkného jsi udělal.“ Není snad toto chvályhodný způsob života? To je ten způsob, jak můžeme být šťastní. Pokud bychom místo toho, abychom byli závistiví, viděli u bližních jejich ctnosti a schopnosti, vážili si jich a chválili je, pokud bychom viděli v [druhých] schopnost konat dobro – oč lepší by to bylo!
Mnozí z nás žijí v takovém prostředí, že jsme téměř němí, když máme někoho pochválit. Zdá se, že nejsme schopni říci to, co bychom říci mohli, … pro požehnání druhých. Vyhledávejme ctnosti v těch, s nimiž se setkáváme, všímejme si těchto ctností, a čiňme druhé šťastnými tím, že je pochválíme.8
Naléhavě vás žádám, bratří a sestry, abychom byli jeden k druhému velkorysí. Mějme s druhými takovou trpělivost, jakou bychom chtěli, aby měli oni s námi. Všímejme si ctností svých bližních a přátel a mluvme o těchto ctnostech, nenacházejme chyby a nekritizujme. Budeme-li tak činit, budeme zářit jako slunce a ti, kteří nás znají nejlépe, nás budou mít rádi.9 [Viz námět č. 3 na straně 217.]
Laskavost má moc odvést druhé od jejich chyb.
Jsou tací, kteří se dopouštějí chyb. Mezi námi jsou dnes tací, kteří sešli z cesty, ale jsou to děti našeho Pána, a On je miluje. Vám i mně dal právo přistupovat k nim s laskavostí a láskou, s trpělivostí a s touhou jim žehnat, se snahou pomoci jim dostat se z chyb, které dělají. Nemám právo soudit kohokoli z těch, kteří udělali chyby nebo kteří chyby stále dělají, ledaže bych byl k tomu povolán skrze pravomoc, která mně může být udělena. Pokud je ale vidím dělat něco špatného, je mým právem je nějakým způsobem, je-li to možné, vrátit zpátky na cestu, jež vede k věčnému životu v celestiálním království.10
Nestěžujme si na své přátele nebo bližní kvůli tomu, že nedělají to, co bychom chtěli, aby dělali. Spíše je mějme natolik rádi, že budou dělat to, co chce Nebeský Otec, aby dělali. Toto dělat můžeme, a jejich důvěru ani lásku si nemůžeme získat žádným jiným způsobem.11
Život našich bližních a přátel lze skrze laskavost obohatit velikou radostí, velikou útěchou a velikou spokojeností. Tak rád bych napsal toto slovo velkými písmeny a vynesl ho až na oblohu! Laskavost je moc, kterou nám Bůh dal proto, abychom mohli odemykat zatvrzelá srdce a obměkčovat tvrdošíjné duše, a abychom je mohli přivést k porozumění Jeho záměrů.12 [Viz námět č. 4 na straně 218.]
Láska a laskavost v domově může vést naše děti k tomu, aby naslouchaly našim radám.
Je naší povinností – měl bych říci naším právem i povinností – věnovat dostatečný čas tomu, abychom svým dětem zajistili bezpečí a abychom je natolik milovali a získali si jejich lásku, že budou rády naslouchat našim pokynům a radám.13
Žijte tak, s láskou a laskavostí, aby ve vašem domově společně přebývaly pokoj, modlitba a díkůvzdání. Nedopusťte, aby váš domov byl jen místem, kde si večer odložíte klobouk, kde se najíte a pak odběhnete někam jinam; ale nechť je váš domov místem, kde přebývá Duch Páně.14
Modlím se o to, abychom byli naplněni tímto Duchem, který pochází od [Pána] a který je duchem lásky, laskavosti, přičinlivosti, trpělivosti a zdrženlivosti. Když si pak budeme tohoto ducha doma udržovat, vyrostou z našich synů a dcer takoví lidé, jakými bychom byli rádi, aby se stali.15
Vzpomínám si, jak jsem jel před několika lety vlakem směrem na sever. Ve vagonu jsem spatřil ženu, kterou jsem znal. … Když jsem procházel uličkou, poznala mě. Oslovila mě a já jsem se zeptal: „Kam jedete?“ Ona řekla: „Do Portlandu [v Oregonu].“ Věděl jsem, že její rodina na tom není finančně dobře. Věděl jsem také, že tato žena je matka velké rodiny, v níž měli hodně synů, a tak jsem se zeptal: „Kvůli čemu jedete do Portlandu?“ Řekla: „Mám tam v nemocnici syna.“
Nebyl jsem si vědom toho, že by se některé z jejích dětí odstěhovalo, a tak jsem se ptal dál a ona se mi pak svěřila. Řekla: „Můj nemladší syn před několika týdny odešel z domu a neřekl nám, kam jde. Neměli jsme od něj žádné zprávy, ale on myslel, že vyrazí do světa a okusí ho na vlastní kůži, a první zprávou, kterou jsme získali o tom, kde je, byl telegram z nemocnice Mercy v Portlandu, v němž se psalo, že náš chlapec leží v této nemocnici.“ Dodala: „Ta zpráva nás samozřejmě velmi vyděsila. Mohli jsme udělat jen jediné – sehnat nějaké prostředky a jet ihned za synem.“
… Byla připravena odsedět celou tu dlouhou cestu, jet dnem i nocí, aniž by synovi zazlívala jeho nelaskavost a nerozvážnost, přičemž myslela jen na to, že to je její syn, že patří jí, že jí ho Bůh dal a že od ní Nebeský Otec očekává, že použije veškeré možné prostředky k tomu, aby život svého syna obohatila a připravila ho na příležitosti, které ho čekají. A tak tam tato dobrá žena seděla, celou dlouhou noc, zatímco vlak rachotil po kolejích, a přála si být se svým synem, přičemž se každým kilometrem přibližovala k tomu, ke komu ji táhlo srdce. Když tam konečně dorazila, vydala se do nemocnice tak rychle, jak to jen šlo. Stalo se, že místo, kde jsem měl bydlet, se nacházelo nedaleko této nemocnice, a tak jsem tam zašel, abych zjistil, jak to dopadlo.
Tato milá matka tam seděla u lůžka svého syna, který onemocněl těžkým zápalem plic a který tam ležel v bolestech. Nekárala ho za to, že na ni nemyslel; nezazlívala mu jeho nerozvážnost a nedbalost, děkovala jen za to, že může být se svým synem, kterého jí Bůh dal. Snažila se svou péčí získat zpět své dítě, kvůli kterému se stala společníkem Nebeského Otce, aby ho přivedla na svět. Bylo mu mimochodem asi 16 let, ale byl přesto jejím děťátkem. Snažila se ho povzbuzovat slovy, díky nimž by se cítil šťastně a spokojeně, a popisovala mu, co ho čeká, až se uzdraví. Namísto úzkosti a bolesti, která naplňovala onu místnost předtím, než tam vstoupila, se nyní rozprostírala dokonalá svatozář světla, pokoje a štěstí nad chlapcem, který se díval do tváře té, která nabídla svůj život, aby on mohl být, a která při této příležitosti přijela z takové dálky, aby se k němu mohla posadit a svou péčí ho přivést zpět k životu.
Občas přemýšlím nad tím, zda si tyto matky uvědomují, jak úžasné jsou v podobných situacích v očích svých dětí. Onen syn se poté, co u něj jeho matka byla teprve jen několik minut, rozhodl, že jí bude vždy oddaný, že bude vždy pamatovat na to, co mu dala – rozhodl se, že jméno, které mu bylo se ctí dáno, bude ctít tak dlouho, dokud bude žít.16 [Viz námět č. 5 na straně 218.]
Modlím se o to, aby v naší duši planula láska k evangeliu našeho Pána a aby obohacovala náš život, aby díky tomu byli manželé laskavější k manželkám a manželky laskavější k manželům, rodiče k dětem a děti k rodičům – to vše díky evangeliu Ježíše Krista, které je evangeliem lásky a laskavosti.17
Doporučení ke studiu a k výuce
Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–vii.
-
Přečtěte si příběh o tom, jak George Albert Smith připravil limonádu pro unavené dělníky (strana 211). Zažili jste někdy situaci, kdy laskavý skutek obměkčil něčí srdce? Jaké problémy by podle vás bylo možné vyřešit „v duchu lásky a laskavosti vůči všem“?
-
President Smith učil, že „bychom [měli] být … tím nejlepším příkladem na celém světě“ v tom, jak se vyvarovat nevlídnému kritizování druhých (strana 213). V jakých situacích můžeme být dobrým příkladem této zásady? Proč je podle vás nevlídné kritizování a nacházení chyb na druhých tak škodlivé?
-
Na stranách 213–214 president Smith vypráví o tom, jak starší Francis M. Lyman chválil své bratří. Jak na vás působí, když vás někdo upřímně pochválí? Zamyslete se na okamžik nad tím, koho byste mohli pochválit.
-
President Smith učil, že „laskavost je moc, kterou nám Bůh dal proto, abychom mohli odemykat zatvrzelá srdce“. (Strana 214.) Které příběhy z písem dokládají tuto zásadu? (Viz např. Matouš 9:10–13; Alma 20:1–27.)
-
Projděte si příběh o matce, která navštívila svého syna v nemocnici (strany 215–217). Proč je někdy těžké zachovat se v případě, kdy dítě sejde z cesty, tak, jak se zachovala matka v tomto příběhu? S modlitbou přemítejte o tom, jak by duch laskavosti a trpělivosti mohl zlepšit váš vztah se členy vaší rodiny.
Související verše z písem: Přísloví 15:1; Matouš 18:15; Jan 8:2–11; Efezským 4:29–32; 3. Nefi 12:22–24; Nauka a smlouvy 121:41–46
Pomůcka k výuce: Diskuse ve skupinkách umožňují „většímu počtu lidí, aby se zapojili do lekce. Ti, kteří se obvykle zdráhají do lekce zapojit, mohou v menších skupinkách vyjádřit myšlenky, které by neřekli před celou skupinou studentů.“ (Učení – není většího povolání, 161.)