Kapitola 22

Vychovávejte děti ve světle a pravdě

Pán pověřil rodiče zodpovědností, aby učili své děti evangeliu slovem i příkladem.

Ze života George Alberta Smitha

President George Albert Smith ke konci života vzpomínal na to, jak ho rodiče vychovávali a učili:

„Narodil jsem se ve skromném domově. … Rodiče žili ve velmi skromných podmínkách, ale já chválím svého Stvořitele a děkuji Mu z celého srdce za to, že mě do této rodiny poslal.

Vyrůstal jsem v Salt Lake City. Když mi bylo osm, byl jsem pokřtěn v říčce City Creek. Za člena Církve jsem byl konfirmován na postním shromáždění Sedmnáctého sboru a již jako chlapec jsem poznal, že toto je dílo Páně. Poznal jsem, že na zemi žijí proroci. Poznal jsem, že inspirace Všemohoucího působí na ty, kteří žijí tak, aby ji mohli přijímat. …

Na celém světě neznám nikoho, kdo by měl více důvodů k vděčnosti než já. Jsem vděčný za svůj původ, jsem vděčný za rodiče, kteří mě učili evangeliu Ježíše Krista a byli ve své rodině dobrým příkladem. Pokud jsem v životě udělal něco, co bych udělat neměl, bylo to něco, co jsem se nemohl naučit v domově své matky. Pro velkou rodinu s mnoha dětmi bylo zapotřebí matky, která měla velkou trpělivost, ale ona s námi byla vždy trpělivá. V našem domově vždy převládala přívětivost, laskavost a láska.“¹

George Albert Smith se i ve své rodině snažil následovat příklad svých rodičů v tom, jak učit trpělivě a s láskou. Jeho dcera Edith vzpomínala na jeden zážitek z dětství:

„Neustále nám dával rady ohledně našeho chování a kladl důraz na čestnost a poctivost. Vzpomínám si, jak jsem jednou jela domů z hodiny klavíru, a průvodčí mě při vybírání jízdného přehlédl. … Nějak se stalo, že prošel kolem mě, a já jsem dojela do cíle s tím, že jsem stále držela pěticent v ruce, a upřímně řečeno, byla jsem docela hrdá na to, že jsem jela zadarmo.

… Celá veselá jsem běžela za tatínkem, abych mu pověděla o tom, jaké štěstí mě potkalo. Trpělivě si mé vyprávění vyslechl. Začala jsem si myslet, že se mi podařilo něco velkého. … Byla jsem si jista tím, že průvodčí neví, že jsem za jízdu nezaplatila, a tak bylo vše v pořádku.

Když jsem dovyprávěla, co se mi stalo, tatínek řekl: ‚Milá dceruško, i kdyby o tom průvodčí nevěděl, ty to víš, já to vím a Nebeský Otec to ví. Takže stále zbýváme my tři, kteří musí získat dobrý pocit z toho, že jsi zaplatila plnou hodnotu toho, co jsi získala.‘“

Edith se vrátila na roh ulice a zaplatila své jízdné, když se tramvaj vracela zpátky. Později vyjádřila vděčnost za to, jak její otec celou tuto situaci zvládl: „Jsem opravdu vděčná za to, že tatínek byl natolik moudrý, že s laskavostí poukázal na to, jakou jsem udělala chybu, protože kdyby to přehlédl, mohla bych si myslet, že to schvaluje a možná bych něco podobného zkusila i příště.“² [Viz námět č. 1 na straně 229.]

Učení George Alberta Smitha

Rodiče mají prvořadou zodpovědnost učit své děti evangeliu.

Jedno z vašich největších a nejcennějších požehnání získáte tehdy, budete-li tyto vybrané duchy, které Nebeský Otec poslal na svět v těchto posledních dnech, učit tak, jak máte, a vychovávat tak, jak máte. … Nenechávejte výchovu svých dětí na veřejném školství. Nenechávejte jejich výchovu na Primárkách, na Nedělní škole a na [církevních organizacích pro mládež]. Tyto organizace vám budou pomáhat a budou skvělým přínosem, ale pamatujte na to, že sám Bůh pravil, že pokud rodiče neučí své děti víře v Boha, pokání a křtu a vkládání rukou, když je jim osm let, bude hřích na jejich hlavě [viz NaS 68:25–28]. Toto není výhrůžka, bratří a sestry, toto je laskavá a láskyplná rada Nebeského Otce, který zná všechny věci a který ví a chápe, co to znamená, když je dětem dovoleno vyrůstat bez této výchovy.³

Nesmírně si přeji, aby se to, co se chystám říci, vštípilo do mysli každého rodiče v Sionu, a jedná se o to, že i když Pán opatřil tyto úžasné vzdělávací instituce, i když nám věda přináší takové pohodlí a požehnání, i když Církev připravila místa, kam můžeme posílat své děti, aby se učily evangeliu Kristovu, nezbavuje to vás ani mne zodpovědnosti a závazku, který na nás Nebeský Otec vložil, učit své děti. … Nestačí, když se mé děti učí o víře, pokání, křtu a vkládání rukou pro dar Ducha Svatého v pomocných organizacích. Otec v nebi přikázal, že je tomu mám učit i já sám.⁴

Nikdo jiný nemůže udělat to, čím nás, rodiče, Bůh pověřil. Když jsme svým prostřednictvím přivedli na svět děti, přijali jsme určitý závazek. Tuto zodpovědnost nemůžeme přenést na žádnou organizaci. Je to naše zodpovědnost. … Zaprvé a především v sobě tento závazek, který na vás i na mně spočívá, zahrnuje nejen to, že jim budeme dávat rady a pokyny, ale i to, že je budeme vychovávat tím, že jim budeme dávat dobrý příklad, tím, že budeme trávit dostatečný čas se svými blízkými, s těmito chlapci a dívkami, aby nebyli svedeni na … zakázané stezky.⁵

Svolávejte svou rodinu, a pokud jste v minulosti nedbali na to, abyste jejím členům předávali porozumění účelům života a poznání evangelia našeho Pána, dělejte to nyní, neboť vám jako služebník Páně pravím, že to potřebují nyní a že to budou potřebovat odteď i nadále.⁶ [Viz námět č. 2 na straně 229.]

Povinnost učit své děti nesmíme zanedbávat kvůli jiným zájmům.

V Lukášovi je nám řečeno, že nastane doba, kdy se lidé budou dusit starostmi, bohatstvím a potěšeními života [viz Lukáš 8:14]. Vzpomínám si, … dokonce i nyní, na muže a ženy, které mám rád a jejichž duchovnost dusí právě tyto věci, a protivník je svádí po oné snadné stezce potěšení a oni zanedbávají své povinnosti jako rodiče i jako členové Církve Ježíše Krista.

… Nezanedbávejme, uprostřed zmatků, radovánek a všech těch potěšení života, … povinnost, kterou máme vůči těmto chlapcům a dívkám, kteří jsou stvořeni podle obrazu Božího. Bůh je Otcem jejich ducha a bude nás volat k zodpovědnosti za to, jak je budeme učit. Doufám, a modlím se o to, že je budeme učit tak, abychom, až přijde konec, mohli od Boha obdržet ono požehnání: „To dobře, služebníku dobrý a věrný, vejdi v radost Pána svého,“ a abychom mohli mít své blízké na věčnost.⁷

Rád bych vám vyprávěl jeden příběh. Před lety žili ve státě Indiana dva chlapci, mladíci, kteří pracovali na farmách – tyto farmy byly od sebe vzdáleny nějakých osm až jedenáct kilometrů. Chlapci každý den tvrdě pracovali, vykonávali své povinnosti, dojili krávy atd. První chlapec, když mu bylo asi 13 nebo 14, zašel jednoho dne za otcem a řekl: „Tati, chtěl bych zajít do města. Rád bych viděl světla velkoměsta. Napadlo mě, zda bych nemohl skončit nějaký večer dřív, kdybych pilně pracoval a udělal všechnu svou práci.“ Otec řekl: „Nemůžeš, protože nezvládneš udělat všechnu svou práci.“ „A pokud bych vstal za rozbřesku a pracoval celý den, mohl bych pak jít do města? Není to moc daleko, byl bych tam jen asi hodinu nebo dvě a vrátil bych se domů brzy.“ Otec odvětil: „Tak dobře, když uděláš všechnu svou práci, budeš moci jít.“ Otcové, zamyslete se nad tím. Výsledkem bylo to, že do města vyrazil. Přišel tam téměř za setmění. Obchody a banky již byly zavřené. Spousta kulečníkových heren a míst, kde se hrály hazardní hry, měla otevřeno. Všichni slušní lidé byli doma, většina z nich ve vlastním domě. A na ulicích a v hernách byli jen pobudové a povaleči. Viděli přicházet onoho mladíka a hned se s ním seznámili. Netrvalo dlouho a ukázali mu věci, které by žádný chlapec vidět neměl. Takový byl jeho zážitek. Okusil to, co pro něj nebylo dobré.

Druhý chlapec zašel za otcem se stejným požadavkem. Řekl: „Tati, chtěl bych někdy zajít do města. Nechtěl bys snad, abych šel a viděl to, co jsem ještě neviděl? Budu muset jít ještě před setměním, abych něco viděl.“ „Chlapče,“ odvětil otec, „myslím, že máš nárok na to zajít do města, a myslím, že máš i nárok na to, aby šel s tebou i tvůj otec. Vyber si den a já ti pomohu s prací, abychom mohli jít dostatečně brzy, aby ses mohl setkat s některými mými známými.“

Mluvím o stejném místě – o dvou farmách, které od sebe nebyly daleko. Do týdne si onen chlapec vybral den. Udělali potřebnou práci a vydali se do města. Dorazili tam krátce před čtvrtou hodinou. Dorazili tam dřív, než banky zavřely. Chlapec byl pěkně oblečen. Otec ho vzal do banky a představil ho bankéři, který mu podal ruku a řekl: „Když budeš ve městě, přijď se za námi podívat, budeš vítán.“

Otec ho pak vzal do obchodních firem, kde měl nějaké zařizování a kde ho lidé mile zdravili. Poté, co ještě zašli na představení, se spolu vydali domů. Chlapec se ten den seznámil s některými z nejlepších lidí ve městě. Když pak dospěl a vydal se do města, přátelil se díky oné zkušenosti se slušnými lidmi.⁸ [Viz námět č. 3 na straně 230.]

Chtěl bych vám říci, … že žádná chvíle, žádný způsob, kterým využijete svůj čas, nepřinese větší užitek než to, když budete vychovávat své syny a dcery k tomu, aby byli hodni požehnání od Nebeského Otce.⁹

Příklad rodiče může vést dítě do bezpečí, ke spravedlivosti a ke štěstí.

Buďme pro své děti příkladem spravedlivosti, mějme rodinné modlitby a prosme o požehnání jídla. Nechť naše děti vidí, že manžel a manželka pociťují vzájemnou náklonnost. Manželé a manželky, dokud je ještě čas, využívejte ho k tomu, abyste si vzájemně a všemi možnými způsoby žehnali láskou a laskavostí a abyste si vzájemně pomáhali. Dokud je čas, využívejte příležitostí učit své syny a dcery tomu, jak mají žít, aby byli šťastní. … Nechť je náš domov svatyní pokoje, naděje a lásky.¹⁰

Před několika dny jsem četl dopis od muže, který měl za sebou nejspíš polovinu života. V dopise svému otci napsal: „Tvá pozornost vůči těm, kteří jsou ti blízcí, to, jak jsi mne učil, příklad, který jsi mi dal – to vše mi bylo a je inspirací k tomu, abych dělal to, co by chtěl Pán, abych dělal. Cítil jsem, že když tě budu následovat, budu v bezpečí.“ Jak moudrý otec, jak požehnaný otec, který dokázal vypěstovat v mysli svého syna takovou důvěru! … Díky chování tohoto otce – přinejmenším jemu dával tento syn v dopise zásluhu – díky příkladu, který viděl v rodině, je dnes tento syn jedním z pevných a věrných členů Církve. Dokáže žít ve světě a dodržovat přikázání Páně. K touze konat dobro ho inspirovala rodina, v níž žil. Ve své rodině se nesetkal se sobeckostí, nýbrž s nesobeckostí. Jeho rodiče netoužili po tom, aby získali vše, co mohli, a aby si to sobecky ponechali pro sebe, nýbrž snažili se vyhledávat ty, kteří je potřebovali, a těm pak dodávali odvahu a žehnali jim. Ani všechno přesvědčování na světě by nedokázalo vštípit tomuto muži do srdce to, co tam má dnes – to mohl dokázat jedině onen příklad, který mu dali rodiče, ti, kteří s ním bydleli doma.

Nepochybuji o tom, že v obcích, v nichž žijeme, a na celém světě, jsou stovky mužů a žen, možná tisíce, kteří by mohli říci totéž o tom, čemu je učili jejich otcové a matky. Obávám se však, že některé z nás ovlivňují světské zvyklosti a jsou posedlí představou, že musejí následovat ostatní bez ohledu na to, čemu věří nebo co dělají. V takovém případě náš příklad nebude požehnáním, ale může štěstí našich dětí zhatit.¹¹

Svými každodenními skutky i tím, jak jednáme s druhými, vydávejme svědectví o naší víře v to, že toto je dílo Otce, a dostane se nám nepopsatelné radosti, a děti, které vyrůstají v našem domově, budou růst ve víře a v pokoře. Budou požehnány a bude jim dána moc odvracet šípy protivníka, které na ně budou mířit, a namísto strastí, které postihují děti lidské kvůli hříšnosti, budou pociťovat útěchu, pokoj a štěstí, a … tuto zemi budou obývat muži a ženy, kteří budou mít natolik silný charakter, že odloží zlovolnosti života.¹² [Viz námět č. 4 na straně 230.]

Tím, že budeme mít rádi své děti a budeme je učit, je můžeme ochránit před zlem.

Svatí posledních dnů, učte své děti zachovávat mravní zákon. Obklopte je náručí lásky, aby neměly naprosto žádnou touhu poddávat se pokušením činit zlo, které je obklopuje na každém kroku. …

Jak velkou výsadu mají rodiče, kteří si doma mohou sednout a mohou být obklopeni neposkvrněnými syny a dcerami, které jim Nebeský Otec dal a jejichž ducha náš Otec v nebi počal! Jak velkou radostí je nechat je společně přijímat požehnání Nebeského Otce a radovat se ze společenství Jeho Ducha a vychovávat je v jejich dětství tak, aby si, zatímco dorůstají do dospělosti, uchovali v životě svou neposkvrněnost!

Bratří a sestry, naléhavě vás žádám, abyste s větší svědomitostí, s větší pozorností a s větší trpělivostí než kdy dříve ochraňovali toto nastupující pokolení před nástrahami, které před ně vkládá protivník. Mnoho našich [filmů], rozhlasových pořadů, časopisů, knih atd. je nevhodných …, a pokud nezneškodníme vliv těchto věcí zdravou výukou a prostředím a tím, že dáme mládeži poznat přínosy plynoucí z toho, že se seznámí s životem dobrých mužů a žen, a tím, že je budeme učit ctnostem proroků a významu evangelia Ježíše Krista, někteří z těch, které máme tak rádi, se nám mohou ztratit. …

Učme své děti, aby byly v životě neposkvrněné, aby byly bezúhonné. Učte své syny, aby chránili ctnost svých sester a společnic. Učte své dcery, aby chránily ctnost chlapců, s nimiž se stýkají. … Soustřeďme se jako na hlavní obor svého studia, můžeme-li použít těchto slov, na to, abychom vychovávali své syny a dcery pomocí vlivu Ducha Božího, aby je protivník neměl moc svést na zcestí.¹³ [Viz náměty č. 5 a 6 na straně 230.]

Rodinné studium evangelia nám pomůže udržet si se svými dětmi blízký vztah.

Bratří a sestry, je naší výsadou, naší povinností, svolávat doma svou rodinu, abychom se vzájemně radovali, posilovali a podporovali, abychom se učili pravdám ze svatých písem. V každé rodině se mají děti povzbuzovat k tomu, aby četly slovo Páně, jak nám bylo zjeveno ve všech dispensacích. Máme číst Bibli, Knihu Mormonovu, Nauku a smlouvy a Drahocennou perlu; nejen je doma číst, ale také je vysvětlovat dětem, aby mohly porozumět tomu, jak … Bůh jedná s národy světa.

Zamysleme se, zda bychom toto nedokázali dělat v budoucnu častěji, než jak jsme to dělali v minulosti. Pojďme si dát závazek, že budeme uplatňovat tuto zásadu a budeme se scházet doma s rodinou. Nechť se každý sám sebe zeptá: „Konám doma svou povinnost, pokud jde o čtení a výuku evangelia, tak jak to bylo zjeveno skrze proroky Páně? Udržuji si s dětmi blízký vztah a vytvářím z domova příjemné místo, místo uctivosti, lásky, porozumění a oddanosti?“

Pokud to neděláme, čiňme pokání ze své nedbalosti, svolávejme k sobě svou rodinu a učme je pravdě. …

„Panuje v mém domově pořádek?“ Tuto otázku si má v srdci pokládat každý. Nikoli, zda tak činí můj bližní, ale činím já to, co ode mne Pán požaduje?¹⁴

Naše děti jsou tím nejcennějším darem, který nám Otec dal. Pokud dokážeme vést jejich kroky po stezce spasení, čeká nás i je věčná radost. …

Jedním ze způsobů, jak si s nimi můžeme udržet blízký vztah, je setkávat se doma častěji jako rodina. Církev požádala členy o to, aby si každý týden vyhradili alespoň jeden domácí večer, kdy se může společně sejít celá rodina, těšit se ze vzájemného společenství, těšit se z prostých radostí rodinného kruhu a povídat si vzájemně o tom, co má velkou a trvalou hodnotu.

… V roce 1915 První předsednictvo napsalo toto prohlášení „presidentům kůlů, biskupům a rodičům v Sionu“, a já z něj ocituji, co tehdy řekli:

„Radíme, a naléháme na to, aby byl zaveden ‚domácí večer‘ v celé Církvi, v kteréžto době mohou otcové a matky kolem sebe doma shromáždit své chlapce a dívky a učit je slovu Páně. … Tento ‚domácí večer‘ má být věnován modlitbě, zpěvu náboženských písní, písniček, instrumentální hudbě, četbě písem, diskusi o rodinných námětech a zvláštní výuce týkající se zásad evangelia a etických problémů života, stejně jako povinností a závazků dětí vůči rodičům, domovu, Církvi, společnosti a národu.“

A takto znělo slíbené požehnání těm, kteří budou dělat to, o co byli požádáni:

„Budou-li Svatí poslušni této rady, slibujeme, že výsledkem budou veliká požehnání. Láska v rodině vzroste a děti budou více poslouchat rodiče. V srdci mládeže Izraele se bude rozvíjet víra, a oni získají moc bojovat se zlými vlivy a s pokušeními, která je obklopují.“

Tyto zásady a tato zaslíbení pro nás platí i nyní.¹⁵

Kdyby se tak domácí večer mohl stát mezi Svatými posledních dnů skutečností, kdybychom během jednoho večera týdně byli se členy své rodiny, pod vlivem Ducha Páně, ve svém rodinném kruhu, obklopeni těmi, které nám Pán dal a ohledně nichž nám konkrétně řekl, že je máme učit, pak by tam, kde je nyní zármutek, nesoulad a neštěstí, bylo mnoho šťastných domovů. …

… Když zavřeme dveře před světem a vnějšími vlivy a s mocí modlitby a s díkůvzdáním budeme svým synům a dcerám předávát ony drahocenné pravdy, které nám Pán svěřil pro blaho naše i jejich, rozvine se upřímná víra. Doufám, že pokud jsme se od této rady vzdálili, dokážeme se k ní vrátit. Shromažďujme kolem sebe své děti a nechť je náš domov místem, kde přebývá Duch Páně. Budeme-li konat svůj díl, budeme moci vědět a být si jisti tím, že Nebeský Otec vykoná ten svůj.¹⁶ [Viz námět č. 7 na straně 230.]

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–vii.

Přemýšlejte o příběhu uvedeném na stranách 219–221. Proč podle vás George Albert Smith dokázal tak úspěšně učit svou dceru Edith? Vzpomeňte si na nějakou situaci ze svého mládí, kdy vás rodič naučil něčemu, co vás v životě ovlivnilo. Proč bylo toto ponaučení tak efektivní?
Prostudujte si první oddíl učení (strany 221–222) a Nauku a smlouvy 93:37–40. Proč podle vás dal Pán zodpovědnost učit děti evangeliu rodičům, namísto jiným organizacím? Jak mohou církevní organizace pomáhat rodičům s touto zodpovědností? Jak mohou pomáhat členové širší rodiny? Pokud nemáte vlastní děti, zamyslete se nad tím, jak můžete spravedlivě působit na mládež v Církvi – tak, aby to podporovalo rodiče této mládeže.
Projděte si příběh uvedený na stranách 223–224. Jaký přínos má pro děti to, když s nimi rodiče tráví čas? Jaké „starosti … a potěšení života“ (strana 222) mohou způsobit to, že budeme zanedbávat své zodpovědnosti vůči rodině? Jak můžeme tyto rušivé vlivy překonávat?
Přečtěte si oddíl, který začíná na straně 224. Přemýšlejte o svém postoji ke „světským zvyklostem“ a o tom, jaký vliv může mít tento postoj na vaše děti. Jaké naše „každodenní skutky“ jsou pro naše děti zvlášť silným svědectvím o tom, čemu věříme?
Jakým pokušením čelí děti a mladí lidé v oblasti, kde žijete? Prostudujte si oddíl, který začíná na straně 226, a zaměřte se na to, co mohou rodiče, prarodiče i ostatní dělat pro to, aby mládeži pomohli odolávat pokušení.
President Smith nám radil, abychom se jako „na hlavní obor svého studia“ soustředili, neboli abychom se specializovali, na to, abychom své děti vychovávali pomocí vlivu Ducha (viz strana 226). Co to pro vás znamená? Co mohou rodiče dělat pro to, aby se specializovali na vychovávání dětí ve spravedlivosti?
Na stranách 227–228 president Smith uvádí některá zaslíbení, která jsou dána rodinám, které pořádají pravidelné rodinné večery. Jak se tato zaslíbení naplnila nebo naplňují ve vaší rodině? Co byste poradili rodině, která dosud neměla rodinný domácí večer, ale která s ním chce začít?

Související verše z písem: Přísloví 22:6; Izaiáš 54:13; Enos 1:1–3; Mosiáš 4:14–15; Alma 56:45–48; Nauka a smlouvy 68:25–31; viz také „Rodina – prohlášení světu“,Liahona, listopad 2010, 129.

Pomůcka k výuce: „Dbejte na to, abyste ve snaze přednést veškerý materiál, který jste si připravili, neukončovali dobré diskuse příliš brzy. Ačkoli je důležité probrat učební látku, je důležitější pomoci studentům pocítit vliv Ducha, zodpovědět jejich otázky, prohloubit jejich znalost evangelia a posílit jejich závazek dodržovat přikázání.“ (Učení – není většího povolání, 64).

Lucy, manželka George Alberta Smitha, a jejich dcery Edith (vlevo) a Emily (vpravo).

„Žádná chvíle, žádný způsob, kterým využijete svůj čas, nepřinese větší užitek než to, když budete vychovávat své syny a dcery k tomu, aby byli hodni požehnání od Nebeského Otce.“

„Kdyby se tak domácí večer mohl stát mezi Svatými posledních dnů skutečností, … pak by … bylo mnoho šťastných domovů.“