Kapitola 1

Žijte podle toho, čemu věříte

Naše náboženství se musí odrážet v našem každodenním životě.

Ze života George Alberta Smitha

Když bylo Georgi Albertu Smithovi 34 let, vytvořil si seznam předsevzetí, které nazýval svým „osobním krédem“ – 11 úctyhodných zásad, které se zavázal v životě dodržovat:

„Budu přítelem těm, kteří jsou bez přátel, a budu nacházet radost v péči o potřeby chudých.

Budu navštěvovat nemocné a sužované a vštěpovat jim touhu mít víru, že budou uzdraveni.

Budu učit pravdě k porozumění a požehnání celého lidstva.

Budu vyhledávat chybujícího a snažit se ho získat zpět ke spravedlivému a šťastnému životu.

Nebudu se snažit nutit druhé, aby žili podle mých ideálů, ale spíše je budu mít natolik rád, abych je přiměl dělat to, co je správné.

Budu žít s obyčejnými lidmi a pomáhat jim řešit jejich problémy, aby jejich pozemský život mohl být šťastný.

Budu se vyhýbat veřejné pozornosti plynoucí z vysokého postavení a bránit se lichotkám nerozvážných přátel.

Nebudu vědomě zraňovat ničí city, dokonce ani toho, kdo se vůči mně mohl provinit, ale budu se snažit chovat se k němu dobře a získat v něm přítele.

Budu překonávat sklon k sobeckosti a závisti a budu se radovat z úspěchů všech dětí Nebeského Otce.

Nebudu nepřítelem žádné živé duše.

S vědomím, že Vykupitel lidstva nabízí světu jediný plán, který nás plně rozvine a učiní nás šťastnými zde i na onom světě, považuji nejen za povinnost, ale i za požehnanou výsadu, šířit tuto pravdu.“¹ [Viz námět č. 1 na straně 9.]

Ti, kteří presidenta Smitha znali, prohlašovali, že podle svého kréda skutečně žil. Ezra Taft Benson, tehdy člen Kvora Dvanácti apoštolů, vyprávěl o zážitku, při kterém byl president Smith věrný svému předsevzetí „navštěvovat nemocné a sužované a vštěpovat jim touhu mít víru, že budou uzdraveni“:

„Nikdy nepřestanu být vděčný za jeho návštěvy u nás doma, když jsem byl [mimo domov] a sloužil jako prostý misionář. … Obzvláště jsem vděčný za jednu návštěvu uprostřed noci, kdy naše dcerka ležela na pokraji smrti. Bez předchozího oznámení si president Smith našel čas na to, aby zašel do onoho domu, vložil ruce na hlavu onoho děvčátka, které matka chovala celé hodiny v náručí, a slíbil jí, že se zcela uzdraví. Takový byl president Smith, vždy si našel čas na to, aby pomohl, zvláště těm, kteří byli nemocní, těm, kteří ho potřebovali nejvíce.“²

Spencer W. Kimball zaznamenal další příklad toho, jak president Smith svým jednáním ztělesňoval přesvědčení chovat se dobře k tomu, „kdo se vůči [němu] mohl provinit“:

„K [presidentu Smithovi] se dostala zpráva o tom, že mu někdo z bryčky ukradl cestovní plášť. Místo toho, aby se rozzlobil, odvětil: ‚Kéž bychom věděli, kdo to byl, abychom mu mohli dát i pokrývku, protože mu musela být zima; a také nějaké jídlo, protože musel mít hlad.‘“³

Kdosi o Georgi Albertu Smithovi napsal: „Jeho náboženství není nauka uložená někde u ledu. Není to teorie. Znamená pro něj něco víc než jen nádherný plán, který lze obdivovat. Je to něco více než jen životní filozofie. Pro někoho, kdo jako on přemýšlí prakticky, je náboženství postoj, podle něhož člověk žije, podle něhož vše dělá, i kdyby to mělo znamenat jen to, že pronese laskavé slovo nebo vám podá sklenici studené vody. Jeho náboženství se musí odrážet ve skutcích. Musí se přenášet do maličkostí každodenního života.“⁴

Jeden z jeho rádců v Prvním předsednictvu, president J. Reuben Clark ml., shrnul osobní bezúhonnost presidenta Smitha těmito slovy: „Byl jedním z mála z těch, o kom jste mohli říci, že žil podle toho, čemu učil.“⁵

Učení George Alberta Smitha

To, co nás opravňuje nazývat se Svatými, je poslušnost evangelia – nikoli jen naše členství v Církvi.

Uctívat Boha v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů znamená vést oddaný život, mít touhu být hoden toho, podle Jehož obrazu jsme byli stvořeni a kdo nám dává vše, … co za něco stojí – evangelium Ježíše Krista.⁶

Jak krásné je žít s pocitem, že patříme k Církvi, která je, nebo by měla být, složena ze Svatých! Nestačí jen mít své jméno uvedeno v záznamech. Je důležité vést takový život, který nás bude opravňovat k tomu, abychom byli nazýváni Svatými, a pokud tak budete činit, budete šťastni. …

Když Ježíš Nazaretský přišel na svět a začal kázat evangelium království, mnozí, zvláště pokrytečtí farizeové, kteří Jeho poselství zavrhli, tvrdili, že jsou potomky Abrahamovými, a naznačovali, že jejich rodová linie je spasí v království Božím.

Spasitel jim oznámil, že kdyby byli dětmi Abrahamovými, činili by skutky Abrahamovy. [Viz Jan 8:33–39.] Rád bych Svatým posledních dnů řekl, že máme-li být hodni toho, abychom byli nazýváni Svatými posledních dnů, bude to proto, že žijeme jako Svatí, a účelem evangelia je učinit nás v tomto způsobilými. Svět se dostal do takového stavu a je tak dlouho oklamáván protivníkem a prohlašuje, že jediná nutná věc je pouhá víra v Boha, že z toho mám obavy. Toto je jen úskok protivníka.⁷ [Viz námět č. 2 na straně 9.]

Takzvaný „mormonismus“ je evangelium Ježíše Krista, a je to tudíž moc Boží ke spasení všech těch, kteří věří učení evangelia a jsou ho poslušni. Ti, kteří se těší ze společenství Jeho ducha, nejsou ti, kteří říkají „Pane, Pane“, ale ti, kteří činí Jeho vůli [viz Lukáš 6:46].⁸

Když čtu 7. kapitolu Matouše, 24. verš, nacházím zde toto:

„A protož každého, kdož slyší slova má tato a plní je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále.

I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, ale nepadl; nebo založen byl na skále.

Každý pak, kdož slyší slova má tato, a neplní jich, připodobněn bude muži bláznu, kterýž ustavěl dům svůj na písku.

I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, i padl, a byl pád jeho veliký.“ [Matouš 7:24–27.]

Kolik z nás, když se dozví vůli Otce, tuto vůli činí? Kolik z nás den za dnem pokládá základ a buduje stavbu, která bude v souladu s důstojností postavy našeho Mistra? ‚Ano, člověk je stánkem Božím, a to chrámem; a kterýkoli chrám je poskvrněn, Bůh ten chrám zničí.‘ [NaS 93:35.] Bůh nám dal více poznání a moudrosti než našim bližním. Svatým posledních dnů je dáno poznání preexistence; poznání, že jsme zde díky tomu, že jsme zachovali svůj první stav a že nám je dána příležitost získat věčný život v přítomnosti našeho Nebeského Otce tím, že zachováme i svůj druhý stav. Nebudeme souzeni tak, jak jsou souzeni naši bratři a sestry ve světě, ale budeme souzeni podle větších příležitostí, které nám byly svěřeny. Budeme mezi těmi, kteří obdrželi slovo Páně, kteří slyšeli Jeho slova, a pokud podle nich budeme jednat, přinese nám to věčný život, ale pokud selžeme, výsledkem bude zatracení.⁹

Snažme se být lepšími, než jsme kdy byli. Obnovme své odhodlání být opravdovými Svatými posledních dnů a nikoli to jen předstírat. … Neznám nikoho, kdo by nemohl být o trochu lepším, než jakým je, pokud se pro to rozhodne.¹⁰

Náš Nebeský Otec očekává, že se připravíme na Jeho slíbená požehnání a že budeme žít tak, abychom jich byli hodni.

Nalistoval jsem si záznam Spasitelova učení ve dvacáté druhé kapitole Matouše a přečtu vám toto konkrétní podobenství:

„I odpovídaje Ježíš, mluvil jim opět v podobenstvích, řka

Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svadbu synu svému.

I poslal služebníky své, aby povolali pozvaných na svadbu, ale nechtěli přijíti. …

Tehdy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svadebním.

I řekl jemu: Příteli, kteraks ty sem všel, nemaje roucha svadebního? A on oněměl.

Tedy řekl král služebníkům: [Svažte] nohy jeho i ruce, vezměte ho, a uvrztež jej do temností těch zevnitřních. Tamť bude pláč a škřipení zubů.

Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.“ [Viz Matouš 22:1–3, 11–14.] …

… Tento člověk přišel na svatební hostinu, a když nastal čas, král neboli pán si všiml, že na sobě nemá svatební šat. Očividně nedbal na to, jakou důležitost má svatební šat. Přišel nepřipraven a očekával, že se zúčastní. Přišel na hostinu – všichni byli pozváni na hostinu, ale předpokládám, že všichni měli vědět, že vpuštěni budou pouze ti, kdo jsou vhodně oblečeni, a tento člověk byl udiven, když byl otázán, proč se dostavil takto neupraven.

Zdá se, že lidé tohoto světa si myslí, že mohou přijít kdykoli, kdy se jim to hodí. Děti našeho Otce nechápou, že je zapotřebí určité přípravy. Protivník je oklamal tak, aby se domnívali, že žádná příprava není nutná, že postačí cokoli, ale v tomto poselství, které Spasitel přednesl svým společníkům v podobenství, je nám řečeno, že určitá příprava nutná je a že bez této přípravy nebude nikomu dovoleno přijmout drahocennější dary našeho Nebeského Otce. To se týká i členů této Církve, kteří jsou toho názoru, že díky tomu, že byli pozváni a jejich jména se objevují na záznamu mezi těmi, kteří jsou povoláni, již nic jiného dělat nemusejí. … Zapomněli na Pána a nepřipravují se na hostinu, na kterou je pozval.

Nebeský Otec chce, abychom se na svatební hostinu připravili, jinak z ní budeme vyloučeni. Očekává od nás, že budeme svou mysl nadále plnit pravdou a že tuto pravdu budeme šířit, kdykoli nám to příležitost dovolí, mezi všemi jeho dětmi. To, že se naše jméno objevuje na církevních záznamech, není žádnou zárukou toho, že získáme místo v celestiálním království. Jen ti, kteří žijí tak, že jsou hodni být členy tohoto království, tam najdou své místo.

Pokud kdy nastal čas, uprostřed neklidných okolností, nejistoty, která ve světě je, kdy bychom měli zpytovat sami sebe, abychom zjistili, zda děláme to, co by si přál Pán, je to právě dnes; pokud kdy nastal čas, kdy bychom měli dbát na to, abychom byli na cestě věčného života, je to právě nyní. Nemůžeme podceňovat tyto příležitosti. Bohu se nelze vysmívat. Když nám nabízí dar, když do našeho dosahu umístí nějaké požehnání, když nás zve k tomu, abychom se podíleli na hostině, a my tomu nevěnujeme pozornost, můžeme si být jisti tím, že budeme trpět zármutkem, který pociťují ti, kteří zavrhují požehnání Páně, když jsou jim nabídnuta.¹¹

Nemůžeme žít jako svět a očekávat, že získáme své právoplatné místo v Království. Pán nám říká v prvním oddíle Nauky a smluv, když se zmiňuje o zlu, že nemůže pohlížet na hřích se sebemenší mírou shovívavosti. [Viz NaS 1:31.] To jsou tvrdá slova, protože někteří z nás v Církvi mají dojem, že si mohou zahrávat s evangeliem našeho Pána a se základními zásadami věčného života, a přesto získat ono místo, které chtějí. To ale není pravda. Pán bude milosrdný, ale bude také spravedlný, a chceme-li získat nějaké požehnání, existuje jen jeden způsob, jak ho dosáhnout, totiž dodržovat přikázání, která nás k přijetí daného požehnání oprávní.¹² [Viz námět č. 3 na straně 9.]

Pokud konáme všechny své povinnosti, náš život bude důkazem naší víry v evangelium.

V průběhu loňského roku jsem měl výsadu setkat se s některými lidmi, kteří žijí v tomto městě [Salt Lake City] a kteří nejsou členy naší Církve, a mluvit s nimi o evangeliu. Jeden muž zde bydlí již dvacet let, muž, jehož životu nelze nic vytknout, dobrý občan, skvělý podnikatel, který má vůči našim členům přátelský postoj. Řekl mi, že zde žije již dvacet let a že došel k závěru, že jsme právě tak dobří jako naši sousedé, kteří jsou členy jiných církví; že mezi námi a jimi nevidí žádný rozdíl.

Chci vám říci, bratři a sestry, že toto pro mě není žádná poklona. Pokud ze mě evangelium Ježíše Krista nedělá lepšího člověka, tak jsem se nerozvinul tak, jak jsem měl, a pokud naši bližní, kteří nejsou členy této Církve, mohou žít mezi námi celé roky a nevidět žádný důkaz o tom, co nám do života přináší dodržování přikázání Božích, tak je v Izraeli zapotřebí určité nápravy. …

… Konáte svou povinnost? Konáme práci, kterou nám Pán svěřil do péče? Jsme si vědomi zodpovědnosti, která na nás spočívá? Nebo jen nečinně plyneme s proudem, necháváme se unášet a považujeme za samozřejmost, že posledního dne budeme vykoupeni?¹³

Jsme nazýváni zvláštním lidem [viz 1. Petrova 2:9], protože, doufejme, veskrze věříme v evangelium Ježíše Krista. …

Pokud by naše zvláštnost zašla tak daleko, že bychom žili každým slovem, jež vychází z úst našeho Nebeského Otce [viz NaS 84:44], pak bychom vskutku byli požehnaným lidem. Do značné míry vskutku žijeme podle svědectví, které nám dal náš Vykupitel, a do té míry jsme požehnaným lidem; ale byli bychom ještě požehnanější a úspěšnější, kdybychom se dokázali přimět k tomu, abychom konali všechny své povinnosti.

Modlím se o to, abychom měli ducha, který nám umožní věrně sloužit, aby touha konat dobro překonala pokušení, která nám vstupují do cesty, a aby, ať již jdeme kamkoli, ostatní viděli naše dobré skutky, aby je to přimělo vzdávat slávu našemu Otci, jenž je v nebi [viz Matouš 5:16].¹⁴

Zpytujme sami sebe. Děláme toho tolik, kolik bychom měli? Pokud ne, změňme se a polepšeme se. Pokud děláme to, co máme, pokud se ve všech směrech snažíme činit dobro dětem našeho Otce, přivoláme tím na sebe požehnání všemoudrého Otce a budeme se radovat z dobra, které zde vykonáme. …

Buďme pokorní a naplněni modlitbou, žijme nablízku Nebeskému Otci a dosvědčujme svou víru v evangelium Ježíše Krista tím, že budeme žít podle zásad evangelia. Dosvědčujme svou víru v Boha a v dílo, které předal této zemi, spořádaným a důsledným životem, neboť toto je koneckonců to nejsilnější svědectví o pravdivosti tohoto díla, které budeme moci vydávat.¹⁵ [Viz námět č. 4 na straně 9.]

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–vii.

Přečtěte si krédo presidenta Smitha (strany 1–2) a přemýšlejte o tom, jaké ideály nebo zásady byste chtěli následovat ve svém životě. Zvažte možnost zapsat si je do osobního deníku.
Přečtěte si první čtyři úplné odstavce na straně 3. Co to znamená být Svatým posledních dnů? Jak může rodič pomáhat svým dětem, aby se naučily žít jako Svatí?
Přečtěte si oddíl, který začíná na straně 5 a přemýšlejte o tom, jak se podobenství o svatební hostině může týkat i vašeho života (viz také Matouš 22:1–14). Co například podle vás svatební hostina představuje? Koho představují pozvaní hosté? Přemítejte o tom, co můžete dělat, abyste „se na svatební hostinu připravili“ (strana 6).
Přečtěte si poslední odstavec oddílu učení (na straně 8) a přemýšlejte o někom, koho znáte a kdo má silné svědectví o evangeliu. Jak život tohoto člověka dokazuje jeho svědectví? Zamyslete se nad tím, čím můžete i vy dokazovat své svědectví.

Související verše z písem: Matouš 7:16–23; Jakub 1:22–25; 2:15–18; 1. Janova 2:3–6; Moroni 7:3–5; Nauka a smlouvy 41:5

Pomůcka k výuce: „Církev, aby nám pomohla učit z písem a ze slov proroků posledních dnů, vydala příručky k lekcím a další materiály. Je zapotřebí jen málo dalších výkladů nebo jiných vysvětlujících materiálů.“ (Učení – není většího povolání: Příručka s náměty pro výuku evangelia [1999], 52.)

„Protož každého, kdož slyší slova má tato a plní je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále.“

„Pokud se ve všech směrech snažíme činit dobro dětem našeho Otce, … budeme se radovat z dobra, které zde vykonáme.“