Kapitola 2

„Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“

Projevování láskyplného a soucitného zájmu o druhé je základní zásadou evangelia Ježíše Krista.

Ze života George Alberta Smitha

George Albert Smith byl proslulý svou schopností mít rád druhé. President J. Reuben Clark ml., jeden z jeho rádců v Prvním předsednictvu, o něm řekl: „Jeho skutečné jméno bylo Láska. … Rozdával lásku každému, s kým se setkal. Rozdával lásku i všem těm, s nimiž se nesetkal.“¹

Láska, kterou president Smith choval k druhým, vyplývala z jeho upřímného přesvědčení, že jsme všichni bratři a sestry, děti téhož Nebeského Otce. Ke konci svého života řekl Svatým:

„Nemám nepřítele, o němž bych věděl, a na světě není nikoho, vůči komu bych pociťoval nějaké nepřátelství. Všichni muži a všechny ženy jsou dětmi mého Otce a já jsem se během života snažil zachovávat ono moudré nařízení Vykupitele lidstva – milovat své bližní jako sebe samého. … Nikdy nepochopíte, jak moc vás mám rád. Nemám slov, kterými bych to dokázal vyjádřit. A chci mít tytéž pocity vůči každému synovi a každé dceři Nebeského Otce.“²

President Smith projevoval lásku k druhým nespočetnými soucitnými skutky. Jeden pozorovatel poznamenal: „Pro presidenta Smitha je charakteristické, že si nachází čas na to, aby přinášel osobní útěchu a požehnání mnohým lidem, kteří jsou nemocní, kteří jsou zkroušení a kteří mají důvod být vděčni za jeho srdečné povzbuzení. Není neobvyklé vidět ho, jak před začátkem pracovní doby i po ní kráčí po chodbách nemocnic, navštěvuje jeden pokoj za druhým a přináší požehnání, povzbuzení a dobrou náladu svou nečekanou návštěvou na místech, kde je jeho utěšující a povzbuzující přítomnost tak vděčně přijímána. … Je pro něj charakteristické jít kamkoli, kde má pocit, že by mohl nabídnout pomoc a povzbuzení.“³

President Thomas S. Monson se podělil o konkrétní příklad toho, jak president Smith využíval příležitosti k tomu, aby projevil lásku někomu, kdo to potřeboval:

„Jednoho chladného zimního rána pouliční úklidová četa [v Salt Lake City] odklízela velké kusy ledu z odtokových žlabů. Stálým dělníkům pomáhali dočasní pracovníci, kteří zoufale potřebovali práci. Jeden z nich měl pouze lehký svetr a třásl se zimou. Pak se u úklidové čety zastavil štíhlý muž s pěstěnou bradkou a dělníka se zeptal: ‚V takové ráno potřebujete víc než jen svetr. Kde máte kabát?‘ Muž odpověděl, že žádný kabát nemá. Příchozí si potom sundal zimník a podal ho muži se slovy: ‚Teď je ten kabát váš. Je ze silné vlny a bude vám v něm teplo. Já pracuji hned přes ulici.‘ Tou ulicí byla ulice South Temple. A oním milosrdným Samaritánem, který bez kabátu vstoupil do Církevní administrativní budovy za svou každodenní prací, byl president Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů George Albert Smith. Jeho nesobecký skutek štědrosti odhalil jeho něžné srdce. Rozhodně byl strážcem bratra svého.“⁴ [Viz námět č. 1 na straně 17.]

Učení George Alberta Smitha

Všichni lidé jsou našimi bratry a sestrami, dětmi našeho Nebeského Otce.

Na všechny muže pohlížíme jako na své bratry, na všechny ženy jako na své sestry; na tvář každé lidské bytosti na světě pohlížíme jako na dítě našeho Otce a věříme tomu, že právě tak, jako je každý stvořen podle obrazu Otce, tak také každý vlastní jiskru božskosti, kterou když rozvineme, tak nás připraví na návrat do Jeho přítomnosti. …

Takto rozumíme účelu naší existence na světě a vysvětluje to náš zájem o naše bližní. Mnozí se domnívají, že si v životě udržujeme odstup od ostatních, a někteří si myslí, že máme svou uzavřenou skupinu. Ve skutečnosti pohlížíme na každé dítě, které se narodí na svět, jako na syna nebo dceru Boha, jako na svého bratra nebo sestru, a jsme přesvědčeni, že naše štěstí v království nebeském nebude úplné, pokud se nebudeme moci těšit ze společenství své rodiny a svých přátel a spolupracovníků, s nimiž se známe a jimž na zemi věnujeme tolik času.⁵

Když přemýšlím o svém vztahu a náklonnosti k rodině svého Otce, k lidské rodině, vzpomínám si na to, co mi řekl můj pozemský otec, a myslím, že jsem to po něm částečně podědil. Řekl: „Nikdy jsem neviděl žádné dítě Boží tak hluboko ve škarpě, abych neměl nutkání sklonit se a vytáhnout ho, postavit ho na nohy a pomoci mu začít žít znovu.“ Chtěl bych říci, že jsem v životě nikdy nepohleděl na žádné dítě svého Otce, aniž bych si uvědomoval, že je to můj bratr a že Bůh miluje každé své dítě.⁶

Jak šťastný by byl svět, kdyby lidé, ať jsou kdekoli, považovali své bližní za bratry a sestry, a kdyby pak měli rádi své bližní jako sami sebe!⁷ [Viz námět č. 2 na straně 17.]

Evangelium Ježíše Krista nás učí tomu, abychom měli rádi všechny Boží děti.

Evangelium nás učí mít pravou lásku ke všem a mít rád své bližní. Spasitel řekl:

„Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázaní.

Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázaních všecken zákon záleží i proroci.“ [Matouš 22:37–40.]

Bratří a sestry, pokud vám evangelium Ježíše Krista, tak jak vám bylo předáno, nevštípilo do srdce onen pocit lásky k bližním, pak chci říci, že dosud plně nevyužíváte onen úžasný dar, který sestoupil na zem tehdy, když byla zorganizována tato Církev.⁸ [Viz námět č. 3 na straně 17.]

Naše služba je službou lásky. Naše služba je službou, která obohacuje náš život. … Žijeme-li tak, jak Bůh zamýšlí, abychom žili, sloužíme-li tak, jak si přeje, abychom sloužili, je každý den našeho života obohacen vlivem Jeho Ducha, naše láska k bližním se prohlubuje a naše duše se rozšiřuje, až máme pocit, že bychom mohli vzít do náruče všechny Boží děti, s přáním žehnat jim a přivést je k porozumění pravdy.⁹

Jako členové Církve Kristovy máme dodržovat Jeho přikázání a mít se vzájemně rádi. Naše láska má poté překročit hranice Církve, do níž patříme, a dosáhnout k dětem lidským.¹⁰

Dokládejme svým chováním, svou vlídností, svou láskou, svou vírou, že vskutku dodržujeme ono veliké přikázání, o němž Spasitel pravil, že je podobné prvnímu velikému přikázání: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“¹¹

Pravou lásku projevujeme tím, že nabízíme pomocnou ruku těm, kteří potřebují pomoc a povzbuzení.

Je nemožné změřit účinek toho, co může laskavost a pravá láska do světa vnést. V každé odbočce, sboru i misijním poli se nabízejí příležitosti k tomu, abyste vyzařovali světlo, rozvíjeli štěstí a pozvedali ty, kteří ztrácejí odvahu, a přinášeli radost a útěchu těm, kteří jsou ztrápení.¹²

Pán praví toto:

„Hleďte, abyste jeden druhého milovali; ustaňte býti žádostivými; učte se udíleti si navzájem, jak požaduje evangelium. …

A nade všechny věci, odějte se poutem pravé lásky jako pláštěm, což je pouto dokonalosti a pokoje.“ [NaS 88:123, 125.] …

… Řídíte se Jeho radou, pokud jde o pravou lásku? Chci říci, že v této konkrétní době našeho života potřebujeme projevovat pravou lásku nejen tím, že budeme udílet ze svého jmění těm, kteří jsou potřební, ale potřebujeme mít pravou lásku i vůči slabostem, pokleskům a omylům dětí našeho Otce.¹³

Najdeme-li muže či ženu, kterým se v životě nedaří, někoho, jehož víra slábne, neobraťme se k němu zády; dejme si za úkol navštívit ho a zajděme za ním s laskavostí a láskou a povzbuzujme ho k tomu, aby se odvrátil od své mylné cesty. Příležitost vykonat něco osobního mezi námi členy je všudypřítomná; a je jen málo mužů a žen v této Církvi, kteří by nemohli, pokud by jen chtěli, poodejít z okruhu těch, mezi něž se počítají, a pronést laskavé slovo nebo učit pravdě některé děti našeho Otce. … Toto je dílo našeho Otce. Je to to nejdůležitější, na čem se budeme v tomto životě podílet.¹⁴

V srdci chovám k lidstvu jedině dobrou vůli. Nepociťuji v srdci nepřátelství vůči žádné živé lidské bytosti. Přál bych si, aby se někteří, které znám, chovali trochu lépe, než jak se chovají, ale to je jejich škoda, nikoli má. Pokud je mohu obejmout a pomoci jim nastoupit zpátky na cestu štěstí tím, že je budu učit evangeliu Ježíše Krista, mé štěstí se tím prohloubí. … Nemůžete druhé nutit k tomu, aby dělali to, co je správné, ale pokud je váš příklad takové povahy, že pochopí, že si stojíte za tím, co říkáte, můžete je svou láskou přimět k tomu, aby to, co je správné, dělali.¹⁵ [Viz námět č. 4 na straně 17.]

Opravdové štěstí plyne z toho, že máme rádi druhé a sloužíme jim.

Nezapomeňte, že nehledě na to, kolik čemu věnujete peněz, nehledě na to, jak moc si přejete, aby vás věci tohoto světa učinily šťastnými, vaše štěstí bude úměrné vaší milosrdnosti a vaší laskavosti a vaší lásce vůči těm, s nimiž se zde na zemi stýkáte. Náš Nebeský Otec řekl velmi jasně, že ten, kdo říká, že miluje Boha, ale nemiluje svého bratra, nemluví pravdu [viz 1. Janova 4:20].¹⁶

To, co nás činí šťastnými, není jen to, co dostáváme; jde o to, co dáváme, a čím více dáváme dětem našeho Otce to, co je povznášející a obohacující, tím více nám zbývá na rozdávání. Rozrůstá se to jako mocný pramen života a vyvěrá to k věčnému štěstí.¹⁷

Až náš zdejší život skončí a my se vrátíme domů, zjistíme, že nám tam bude připsán každý dobrý skutek, který jsme vykonali, každá laskavost, kterou jsme učinili, každá snaha, kterou jsme vyvinuli k prospěchu svých bližních. …

… Projevujme vděčnost za to, co nám Pán dává tím, že Mu budeme sloužit, a sloužíme Mu tím, že konáme dobro Jeho dětem. Zdarma jsme přijali, nyní zdarma dávejme [viz Matouš 10:8]. Pokračujme neochvějně kupředu se srdcem naplněným láskou a laskavostí vůči bližním, dokud nepřijde poslední zavolání, a my se setkáme se záznamem svého života. A pak, pokud jsme zdokonalili své talenty, pokud jsme byli čestní, věrní, cudní, dobročinní a milosrdní a snažili se pozvedat každou duši, s níž jsme se setkali, pokud jsme žili podle světla, které jsme přijali a toto světlo jsme šířili, kdykoli se k tomu naskytla příležitost, budeme nesmírně šťastni a naše srdce bude přetékat vděčností, až od Tvůrce nebe a země uslyšíme toto pochvalné přivítání: „To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.“ [Matouš 25:21.]¹⁸ [Viz námět č. 5 níže.]

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–vii.

Zamyslete se nad tím, jak můžete projevovat lásku, jako to dělal president Smith (viz strany 11–12). Jak můžeme například projevovat lásku tím, že vykonáváme domácí nebo navštěvující učení?
Při studiu prvního oddílu učení (strany 12–13) přemýšlejte o tom, jak vám uplatňování těchto nauk může pomoci zlepšit vztahy se sousedy, spolupracovníky, rodinnými příslušníky a dalšími lidmi.
Přečtěte si předposlední odstavec na straně 13. Jaké nauky nebo příběhy v písmech vás inspirují k tomu, abyste měli rádi druhé a sloužili jim?
Prostudujte si oddíl, který začíná na straně 14, zvláště poslední dva odstavce. Přemýšlejte o někom, kdo se možná nachází vně „okruhu těch, mezi něž se [počítáte]“. Co konkrétního můžete udělat pro to, abyste o takového člověka projevili zájem?
Přemítejte o učení presidenta Smitha, které je uvedeno na stranách 15–17. Jaké zážitky vám pomohly poznat, že opravdové štěstí přichází tehdy, když se snažíme učinit druhé šťastnými?

Související verše z písem: Matouš 5:43–44; 25:34–40; Lukáš 10:25–37; Jan 13:34–35; 1. Janova 4:7–8; 1. Nefi 11:16–25; Moroni 7:44–48

Pomůcka k výuce: „Výuka v Církvi často probíhá dosti strnule, je to přednášení. Když ve třídě posloucháme přednášky, nepůsobí to na nás moc dobře. To děláme na shromáždění svátosti a na konferencích, ale výuka může probíhat oběma směry, takže můžete klást otázky. Ve třídě můžete snadno povzbuzovat druhé k tomu, aby kladli otázky.“ (Boyd K. Packer, „Principles of Teaching and Learning“, Ensign, June 2007, 87.)

„Evangelium nás učí mít pravou lásku ke všem a mít rád naše bližní.“

„Dokládejme svým chováním, … že vskutku dodržujeme ono veliké přikázání … ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého‘.“

Snažte se o to, „abyste vyzařovali světlo, rozvíjeli štěstí a pozvedali ty, kteří ztrácejí odvahu, a přinášeli radost a útěchu těm, kteří jsou ztrápení“.