Kapitola 20

Časné spasení pro nás i pro druhé

Následujeme-li Pánovy rady, jsme lépe schopni postarat se o své časné potřeby a pomáhat potřebným kolem nás.

Ze života George Alberta Smitha

George Albert Smith se stal presidentem Církve na sklonku 2. světové války. Kvůli válce bylo mnoho národů zpustošeno a tisíce lidí se ocitly bez potravin a dalších nezbytných potřeb. V proslovu na generální konferenci president Smith popsal jejich žalostný stav a naléhavě žádal Svaté, aby pomohli ulevit jejich utrpení: „Jsou to všechno [Boží] děti. Potřebují nás; nepotřebují jen naši morální podporu a naši náboženskou výuku, ale potřebují i jídlo, oblečení, lůžkoviny a všemožnou pomoc, protože v mnoha případech jim nic nezbylo. Kdybyste viděli některé dopisy, které nám přicházejí do kanceláře od některých chudých lidí z těchto míst, trhalo by vám to srdce. Jsou to lidé, kteří byli odvedeni z domova s tím, že se budou moci usadit někde jinde, a pak byli náhle opuštěni, a když se vrátili do svých domovů, zjistili, že byly vypleněny a vyloupeny – bylo jim ukradeno vše, co měli – a byli ponecháni bez pomoci, aniž by měli kam jít.“¹

Církev, díky tomu, že byla již mnoho let zvyklá uskladňovat potraviny, byla připravena v této situaci pomoci. Úsilí poskytnout takovou pomoc započalo ke konci roku 1945, kdy se president Smith vydal do Washingtonu, D.C., aby s presidentem Spojených států, Harry S. Trumanem, dojednal odeslání potravin a oblečení do Evropy. Během setkání president Truman řekl: „Rádi vám pomůžeme, jakkoli budeme moci. … Jak dlouho vám bude trvat, než to připravíte?“

President Smith ho svou odpovědí překvapil: „Všechno je již připraveno. … Stavíme sýpky a plníme je obilím, rozšiřujeme stáda a nyní jen potřebujeme vagóny a lodě, abychom mohli poslat podstatné množství potravin, oblečení a lůžkovin lidem v Evropě, kteří jsou v nouzi. V Církvi máme organizaci [Pomocné sdružení], která má připraveny více než dva tisíce ručně vyrobených pokrývek.“

President Smith oznámil Svatým, že díky těmto zásilkám „mnoho lidí obdrželo teplé oblečení, lůžkoviny a potraviny bez jakéhokoli odkladu. Jakmile jsme dokázali získat vagony a lodě, měli jsme vše, co jsme potřebovali k tomu, abychom mohli zásilky odeslat do Evropy.“²

Necelých 15 let předtím, starší Smith, který byl tehdy členem Kvora Dvanácti apoštolů, promluvil k Pomocnému sdružení během jiného období, kdy byli lidé v zoufalé nouzi – během Velké hospodářské krize. Mluvil o tom, že pomáhání potřebným v sobě zahrnuje něco víc než jen poskytování dočasné pomoci; vyžaduje to také skutečnou laskavost a pravou lásku:

„Dle mého soudu nikdy nebylo laskavosti zapotřebí tolik, jako právě nyní. Toto jsou dny, kdy jsou duše lidí zkoušeny a kdy je zkoušeno i jejich srdce. Toto jsou dny, kdy mnozí čelí hladu a strastem, a to i mezi Svatými posledních dnů. …

… Jsem přesvědčen, že Nebeský Otec nám dává příležitosti k rozvoji. … Nyní zjistíme, zda je mezi námi ona láska, o níž Spasitel řekl, že ji máme mít v srdci.“³ [Viz námět č. 1 na straně 208.]

Učení George Alberta Smitha

Pokud moudře spravujeme své prostředky, budeme připraveni na těžké časy.

Taková byla rada prvních pionýrů za presidenta [Brighama] Younga – mít připravenou roční zásobu potravin, aby když kdokoli přišel o úrodu, mohl vydržet až do příští sezóny. …

Můžeme zažívat těžké časy, bratři a sestry, ale můžeme na ně být připraveni, pokud si vzpomeneme na sedm let hojnosti a sedm let hladomoru za dnů Faraonových a pokud budeme plánovat jako oni [viz Genesis 41]. Takové okolnosti mohou nastat znovu. Nevíme kdy, ale víme, že v počátečních dnech Církve členové Předsednictva a vedoucí Církve radili členům, aby si vytvořili dostatečné zásoby jídla pro případ nouze. Díky tomu od chvíle, kdy se zde lidé plně usadili, farmy začaly plodit a stáda se rozrůstala, nikdo ve skutečnosti nemusel trpět nedostatkem jídla.⁴

Žijeme v nebezpečných časech. Písma se naplňují a zdá se mi, že toto je právě ta doba, kdy by i samotní vyvolení byli oklamáni, kdyby to bylo možné. Je pozoruhodné, jak snadno ti, kteří ve světě chtějí prosazovat své finanční zájmy, nacházejí důvody k tomu, aby odložili jednoduché učení Páně, které se týká jejich života. A podivuji se nad tím, kolik lidí upadá do zvyku naslouchat těm, kteří říkají to, co je v protikladu ke zjevené vůli Nebeského Otce. …

… Tomuto lidu bylo řečeno, aby si šetřil energii a prostředky. Ti, které Pán povolal, aby nám předávali ponaučení, nás učí, že máme žít v mezích svého příjmu, že nemáme následovat zvyklosti světa a utrácet tak rychle, nebo dokonce ještě rychleji, než kolik si vyděláme peněz, kterých se nám dostává, abychom se postarali o sebe a o svou rodinu.

Obávám se, že Svatí posledních dnů jsou v mnoha případech zaslepeni marnivostí, touhou být takovými, jaký je svět; a Nebeský Otec nám zcela jasně říká, že nemůžeme žít tak jako svět, a zároveň mít Jeho Ducha.⁵

Někteří jedinci … se zbavují majetku a utrácejí peníze za nepotřebné věci, a pokud by přišly těžké časy, možná by zjistili, že nejsou schopni plnit své závazky.

Můžeme si vzít příklad z mravence. Sklízí potravu v době, kdy je k dispozici, a pak si ji ukládá na dobu, kdy ji nebude možné získat. Díky tomu má spižírnu většinou dobře zásobenou. Kobylka, mnohem větší hmyz, se takto nechová. Neukládá si nic do zásoby na těžké časy, ale spoléhá se na vyšší prozřetelnost, aby jí zajistila to, co potřebuje, a v důsledku toho většina kobylek umírá hladem.

Obávám se, že někteří lidé jsou jako tyto kobylky a nevyužívají rozumným způsobem svých příležitostí. Kdyby si vzali příklad z mravence, uskladnili by si potraviny, které potřebují, a měli by vždy něco v zásobě.⁶ [Viz námět č. 2 na straně 208.]

Pán nám nařizuje, abychom si vydělávali na živobytí prací.

Kvůli pouhé skutečnosti, že mnozí lidé mají k dispozici tolik peněz, má naše mládež v některých případech pocit, že díky tomu, že peníze lze získat poměrně snadno, není poctivá práce nutná ani žádoucí. Jsem však přesvědčen, že na zemi nikdy nežili lidé, kteří, pokud si na živobytí nevydělávali bezúhonností a pílí, nedošli zkázy.

Víme, že pokud naše děti vyrůstají v zahálčivosti, Pánu se to nelíbí.⁷

Oč jsme na tom lépe, když jsme zaměstnáni nějakou rozumnou prací!⁸

Nebeský Otec … řekl již před dlouhou, dlouhou dobou, že v Sionu jsou lenoši, … a řekl: „Ten, kdo je líný, nebude jísti chléb ani nositi šat dělníka.“ [NaS 42:42.] Předpokládám, že tím nemyslel ty, kteří nemohou najít zaměstnání a kteří se o sebe skutečně snaží postarat. Myslím, že mluvil o zvyku některých lidí spoléhat se na své bližní. … Jsem přesvědčen, že nikdo na tomto světě není oprávněn domnívat se, že se může spoléhat na někoho jiného, aby mu zajistil živobytí. Neměl jsem pocit, když jsem byl dítětem, že mi někdo musí zajistit životní potřeby. Pán mi dal inteligenci. Řekl, že mám pracovat, a já jsem začal pracovat, když mi bylo dvanáct, a našel jsem v tom radost a vydělávám si na živobytí a pomáhám druhým již více než padesát let.

Děkuji Bohu za práci, za radost, která plyne z toho, když na světě něco děláme. Neuvádím žádné konkrétní zaměstnání, jen má být úctyhodné. Pán však řekl, že máme být pracovití. V dávných dobách pravil, že si máme vydělávat na živobytí v potu tváře své [viz Genesis 3:19].⁹ [Viz námět č. 3 na straně 209.]

Ani bohatí ani chudí nemají své srdce upínat na bohatství.

„Běda vám, bohatým lidem, kteří nechcete dávati jmění své chudým, neboť bohatství vaše rozežere duši vaši; a toto bude bědování vaše v den navštívení a soudu a rozhořčení: Žeň pominula, léto je skončeno a duše moje není spasena!“ (NaS 56:16.)

Takto Pán mluví o bohatých, kteří odmítají dávat ze svého jmění těm, kteří jsou chudí. Právě tak závažná slova ale říká i chudému, který se nesnaží dělat to nejlepší. Říká:

„Běda vám, chudým lidem, jejichž srdce není zlomené, jejichž duch není zkroušený a jejichž břicho není uspokojeno a jejichž ruce se nezadrží před uchopením zboží jiných lidí, jejichž oči jsou plné chtivosti, a kteří nechcete pracovati svýma vlastníma rukama!“ (NaS 56:17.) …

… Dále pak řekl: „Požehnaní jsou chudí, kteří jsou čistí v srdci.“ V tom je dosti veliký rozdíl: „… Požehnaní jsou chudí, kteří jsou čistí v srdci, jejichž srdce je zlomené a jejichž duch je zkroušený, neboť oni uvidí království Boží přicházející s mocí a velikou slávou k vysvobození svému; neboť tučnost země bude jejich.“ (NaS 56:18.)

Existují ti, kteří nemají světské bohatství, ale přesto mají svůj život, existenci a inteligenci, a kteří chtějí dychtivě konat to, co by Pán chtěl, aby konali. …

Bratří a sestry, v našich organizacích máme jak bohaté, tak chudé. Jsme-li chudí, můžeme být právě tak způsobilí, jak zde Pán uvádí. Můžeme být čistí v srdci a dělat to nejlepší, co můžeme, a Pán nedopustí, aby ti členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, kteří se snaží dělat to nejlepší, strádali, pokud jde o základní životní potřeby. …

Doufám, že nebudeme zahořklí kvůli tomu, že někteří muži a ženy jsou na tom dobře. Pokud jsme to my, kdo je na tom dobře, doufám, že nebudeme sebestřední a že nebudeme neteční vůči potřebám ostatních dětí našeho Otce. Pokud jsme na tom lépe než oni, měli bychom být opravdovými bratry a sestrami, ne to jen předstírat. Naším přáním má být vybudovat na tomto světě takovou organizaci, aby ostatní, když vidí naše dobré skutky, pociťovali nutkání velebit jméno našeho Nebeského Otce. …

Nesmíme přebírat zlozvyky druhých. Nesmíme si myslet, že si vezmeme to, co má někdo jiný. Vzpomeňte si na Desatero přikázání a najdete tam jeden krátký odstavec: „Nebudeš žádostiv.“ [Viz Exodus 20:17.] …

Nesmíme takto přemýšlet. Ostatní tak možná přemýšlejí, ale pokud v srdci máme ducha evangelia Ježíše Krista, nebudeme v tomto ohledu oklamáni.

Je nám řečeno, že nemůžeme sloužit Bohu a nějakému jinému pánu [viz Matouš 6:24]. Musíme se rozhodnout, a pokud chceme být služebníky Boha a dětmi Nebeského Otce a pokud si chceme zasloužit Jeho požehnání, musíme to udělat tím, že Ho budeme ctít a že budeme dodržovat Jeho přikázání. Naše city a naše láska, mohu-li to tak vyjádřit, se mají rozšířit do celého světa, do té míry, do jaké to lidé přijmou.¹⁰ [Viz námět č. 4 na straně 209.]

Placením desátku a dalších obětí se podílíme na práci Církve a žehnáme potřebným.

Pán nám poskytl výsadu přispívat jednou desetinou svého příjmu Jeho Církvi k rozvoji Jeho díla na tomto světě. Ti, kteří platí desátek, získávají požehnání. … Nemůžeme očekávat, že získáme požehnání bez opravdového úsilí. Bude po nás požadováno, abychom přinášeli to, co některým připadá jako oběť. Domnívám se, že lidé si myslí, že když platí desátek, přinášejí jakousi oběť, ale tak tomu není; platí skutečnou investici, která přinese věčné dividendy. Nebeský Otec nám dává vše, co máme. Dává nám vše k dispozici a opravňuje nás ponechat si z toho pro vlastní použití devět desetin a pak nás žádá, abychom Jeho desetinu vložili tam, kam to nařizuje, kde ví, že to přinese nejvíce dobra v rozvoji Jeho Církve.

Když jsme si dnes dopoledne [během zasedání generální konference] vyslechli zprávy o této veliké Církvi, velmi na mě zapůsobila finanční zpráva – vědomí toho, že tak velká organizace, jako je tato, s mnoha členy, která funguje tolika způsoby, je uprostřed nepokojů a vřavy světa v takovém stavu, že člen Předsednictva Církve se zde mohl postavit a popravdě prohlásit, že tato Církev je bez dluhů. Celé národy a většina obyvatel jsou zadluženi, avšak Církev je spravována takovým způsobem, že je bez dluhů. Zamysleme se nad tím. Podporujme Církev. Následujme aktivní vedoucí Církve. Žijme tak, aby nám Pán mohl žehnat, tak jako žehná Církvi.¹¹

Mohu bez váhání prohlásit, že pokud platíte poctivý desátek, zbývajících devět desetin je pro ty, kteří desátek zaplatili, větším požehnáním, než je sto procent pro ty, kteří ho nezaplatili. Toto je dílo Páně. … Lidé by toto nedokázali vykonat. S vědomím veškeré vaší štědrosti a všeho toho, co dáváte, veškeré vaší misionářské práce, vaší péče o chudé, … s vědomím toho všeho, co jako obyčejní lidé dáváte, svědčím o tom, že to, co vám zbývá, vám přinese více štěstí, více pokoje, více útěchy a větší ujištění o věčném životě, než má jakýkoli jiný lid v dnešním světě.¹²

Jsem si jist, že Pán miluje pokorné a věrné duše, které jsou ochotny vztáhnout ruku a pomoci těm, kteří jsou v nouzi, ať již potravinami, oblečením, lůžkovinami nebo laskavostí, protože toto je součástí evangelia Ježíše Krista.¹³ [Viz námět č. 5 na straně 209.]

Udílíme-li štědře ze svého majetku, není třeba, aby kdokoli trpěl nouzí.

Není třeba, aby nějaký muž, žena nebo dítě v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů trpěli nouzí, neboť Církev je zorganizována tak, aby pomáhala těm, kterým se nedaří uspokojit základní životní potřeby. Je toho dost pro všechny, a ještě nazbyt. … Bůh umožňuje lidem, aby získali bohatství, a pokud ho nabyli řádným způsobem, je jejich, a Bůh jim bude při užívání bohatství žehnat, pokud s ním budou nakládat správně.¹⁴

Začínáme být natolik pohlceni světem, že zapomínáme na ty, kteří trpí a kterým můžeme v mnoha případech pomoci.¹⁵

Pomyslete na muže a také na ženy, kteří jsou bez práce. … Pomyslete na řadu dětí našeho Otce, který je miluje právě tak, jako miluje nás, a které se ocitnou v nouzi. Pomyslete na to, jaké je jejich utrpení, pokud my, kterým přálo více štěstí, neudělujeme štědře ze jmění, které nám Bůh dal k dispozici – a nejen ze jmění, ale pokud Jeho dětem odpíráme povzbuzující a vstřícné slovo a nenavštěvujeme domovy, v nichž tolik lidí trpí nouzí, a nedáváme to, co každý z nás dát může. Bratří a sestry, všechny tyto příležitosti jsou nám dány proto, aby nás obohatily a aby rozvíjely náš charakter a abychom si mohli skládat poklady v nebi, kde mol ani rez nekazí a kam zloději neproniknou a kde nekradou [viz Matouš 6:20]. Tyto příležitosti nám poskytuje všemoudrý Otec, který zná konec od počátku a který řekl: „Toto je ta cesta, kráčej po ní.“

Rozhlédněme se … kolem, ve svém sousedství – nenechávejme to na biskupovi a na Pomocném sdružení, ale nechť je každý z nás vyslancem láskyplné dobrotivosti pro ty, kteří nás tolik potřebují. A ať děláme cokoli, nedopusťme, aby se ti, kteří vyžadují pomoc, cítili jako žebráci. To, co dáváme, dávejme tak, jako by to patřilo jim. Bůh nám to propůjčil. Někdy se my, kteří jsme nashromáždili majetek, [chováme tak,] jako kdybychom si mysleli, že patří nám. Vše, co máme, naše jídlo, oblečení, přístřešek, domov i naše příležitosti, je nám dáno jako správcům v Církvi a v království Nebeského Otce, a pokud budeme … udílet ze svého majetku, i kdyby to měl být jen vdovin šart, obdržíme od Toho, který žije na výsosti, požehnání, která v této době zde na zemi potřebujeme, a až nastane chvíle, abychom odešli na onen svět, zjistíme, že na nás čekají požehnání milujícího Otce, který si cení úsilí, jež vynákládáme.¹⁶

Pokud si přejeme patřit do království našeho Pána, do celestiálního království, je toto naše příležitost se na to připravit – s láskou nepředstíranou, s pracovitostí, s hospodárností, s vytrvalostí, s touhou dělat vše, co je v naší moci, abychom mohli žehnat druhým, abychom mohli dávat – a nemáme mít vždy pocit, že musíme něco získat, ale máme mít touhu dávat, neboť vám pravím: „Je požehnanější dávat, než brát.“ [Viz Skutkové 20:35.] Evangelium Ježíše Krista je evangelium dávání, nikoli jen z majetku, ale i ze sebe, a já děkuji Nebeskému Otci za to, že patřím k organizaci, která je k tomu vedena.¹⁷ [Viz námět č. 6 na straně 209.]

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–vii.

George Albert Smith řekl Svatým během Velké hospodářské krize toto: „Jsem přesvědčen, že Nebeský Otec nám dává příležitosti k rozvoji.“ (Strana 201.) Co to pro vás znamená? V jakém smyslu se „rozvíjíme“, když sloužíme potřebným?
Přečtěte si první oddíl učení (strany 201–202) a zamyslete se nad tím, co můžete udělat pro to, abyste si začali vytvářet zásoby potravin a jiných zdrojů nebo abyste tyto zásoby nějak vylepšili. Na jaké nouzové situace nebo okolnosti se máte například připravovat? Jak mohou kněžská kvora a Pomocné sdružení pomáhat členům připravovat se na tyto nouzové situace?
Projděte si oddíl, který začíná na straně 202 a přečtěte si Nauku a smlouvy 68:31. Proč myslíte, že Pán požaduje, abychom si vydělávali na živobytí prací? Jakými účinnými způsoby lze učit děti o důležitosti práce?
Na stranách 204–205 si přečtěte, před čím president Smith varoval bohaté i chudé. Jaké jsou důsledky toho, když se v srdci upínáme na bohatství ? Co můžeme dělat pro to, abychom se toho vyvarovali?
Přečtěte si oddíl, který začíná na straně 205, v němž president Smith pojednává o požehnáních plynoucích z placení desátku a dalších obětí. Jakými účinnými způsoby lze učit mládež nebo nové členy o těchto požehnáních?
Při studiu posledního oddílu učení (strany 206–208) přemýšlejte o tom, co konkrétního můžete udělat pro to, abyste pomohli biskupovi a dalším vedoucím sboru uspokojit potřeby členů svého sboru nebo lidí v obci, v níž žijete. Co pro vás znamená dávat „nikoli jen z majetku, ale i ze sebe“?

Související verše z písem: Efezským 4:28; Jakub 1:27; 2. Nefi 5:17; Jákob 2:17–19; Mosiáš 4:22–25; Nauka a smlouvy 104:13–18

Pomůcka k výuce: „Projevovat zájem o jednotlivce můžete i tehdy, když učíte více lidí najednou. Zájem o jednotlivce projevujete například tím, že každého vřele pozdravíte na začátku hodiny. … Zájem projevujete také tím, když pobízíte studenty k účasti na lekci, aniž by se museli něčeho obávat.“ (Učení – není většího povolání, 35).

George Albert Smith navštěvuje s dalšími vedoucími Církve biskupovu zásobárnu. Církev, díky tomu, že uskladňuje potraviny, byla připravena pomoci potřebným lidem po 2. světové válce.

„Můžeme zažívat těžké časy, bratři a sestry, ale můžeme na ně být připraveni.“

„Pán nám poskytl výsadu přispívat jednou desetinou svého příjmu Jeho Církvi k rozvoji Jeho díla.“