David

Král dávného Izraele ve Starém zákoně.

David byl synem Izaiovým z kmene Judova. Byl odvážným mladíkem, který zabil lva, medvěda a filistinského obra Goliáše (1. Sam. 17). David byl vyvolen a pomazán, aby byl králem izraelským. V dospělosti, podobně jako Saul, se provinil těžkými zločiny, ale na rozdíl od Saula byl schopen pravé lítosti. Byl tudíž schopen získati odpuštění, kromě za vraždu Uriáše (NaS 132:39). Jeho život může býti rozdělen na čtyři části: 1) v Betlémě, kde byl pastýřem (1. Sam. 16–17); 2) u dvora krále Saula (1. Sam. 18:1–19:18); 3) jako prchající (1. Sam. 19:18–31:13; 2. Sam. 1:1–27); 4) jako král nad Judou v Hebronu (2. Sam. 2–4) a později jako král nad celým Izraelem (2. Sam. 5–24; 1. Král. 1:1–2:11).

Davidův hřích cizoložství s Betsabé byl následován řadou neštěstí, která kazila posledních dvacet let jeho života. Národ jako celek během jeho vlády prosperoval, ale David sám trpěl následky svých hříchů. Byly tu stálé rodinné spory, které v případě Absolona a Adoniáše skončily v otevřené vzpouře. Tyto události jsou naplněním prohlášení Nátana, proroka, ohledně Davida, kvůli jeho hříchu (2. Sam. 12:7–13).

Navzdory těmto neštěstím byla Davidova vláda nejskvělejší v historii Izraele, neboť 1) spojil kmeny do jednoho národa, 2) zabezpečil nesporné vlastnictví země, 3) založil vládu na pravém náboženství, takže vůle Boží byla zákonem Izraele. Z těchto důvodů byla Davidova vláda později považována za zlatý věk národa a za příklad slavnějšího věku, kdy přijde Mesiáš (Iz. 16:5; Jer. 23:5; Ezech. 37:24–28).

Davidův život ukazuje, jak je nutné, aby všichni lidé vytrvali ve spravedlivosti do konce. Když byl mladý, bylo o něm řečeno, že je mužem podle Pánova srdce (1. Sam. 13:14); jako muž mluvil skrze Ducha a měl mnoho zjevení. Ale zaplatil velikou cenu za svou neposlušnost přikázání Božích (NaS 132:39).