Horlivě zaměstnáni
Existují členové kvora a ti, kteří by měli být členy našeho kvora a kteří vyžadují naši pomoc.
Drazí bratří, stát dnes večer před vámi v odpověď na výzvu učit a svědčit o naší posvátné výsadě být nositeli kněžství Božího je vážným a poněkud pokořujícím zážitkem. Modlím se o vaši víru a vaše modlitby za mě.
Kromě nositelů Aronova a Melchisedechova kněžství, kteří jsou dnes večer přítomni zde v tomto krásném Konferenčním centru nebo kteří se sešli na různých místech po celém světě, existuje ohromné množství nositelů kněžství, již z jakéhokoli důvodu zbloudili od svých povinností a rozhodli se jít jinými stezkami.
Pán nám zcela na rovinu říká, že máme těmto jedincům podat pomocnou ruku a máme je i jejich blízké přivést ke stolu Páně. Měli bychom náležitě věnovat pozornost Pánovým božským pokynům, které znějí: „Naučte se tudíž každý svým povinnostem a věnujte se s veškerou pílí úřadu, ku kterému jste byli povoláni.“1 A dále:
„Neboť věz, není vhodné, abych nařizoval ve všech věcech, neboť ten, kdo je donucován ve všech věcech, ten je lenivým a nemoudrým služebníkem, pročež nedostane žádnou odměnu.
Vpravdě pravím, lidé mají být horlivě zaměstnáni v dobré věci a konat mnoho věcí ze své vlastní svobodné vůle a uskutečňovati mnoho spravedlnosti.
Neboť ta moc je v nich, čímž mohou sami jednat podle své vůle. A pokud lidé konají dobro, nepřijdou v žádném případě o svou odměnu.“2
Svatá písma poskytují vám i mně model k následování, když prohlašují: „Ježíš prospíval moudrostí, a věkem, a milostí, u Boha i u lidí.“3 A „chodil, dobře čině,… nebo Bůh s ním byl.“4
Při studiu Mistrova života jsem si povšiml, že pronášel svá nepomíjející ponaučení a konal své úžasné zázraky tehdy, když činil dílo Otce. Na cestě do Emauz se zjevil v těle z masa a kostí. Najedl se a vydal svědectví o své božskosti. To vše se stalo poté, co vystoupil z hrobu.
Předtím, na své cestě do Jericha, navrátil zrak slepému.
Spasitel stále něco dělal – učil, vydával svědectví a zachraňoval druhé. To je dnes i naše osobní povinnost, kterou máme jako členové kněžských kvor.
V prohlášení Prvního předsednictva a Kvora dvanácti apoštolů vydaném 6. dubna 1980 bylo uveřejněno toto svědectví a pravda:
„S vážností potvrzujeme, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je skutečně znovuzřízenou Církví založenou Synem Božím, když ve smrtelnosti organizoval své dílo na zemi; že nese jeho svaté jméno, a to jméno Ježíše Krista; že je vybudována na základě apoštolů a proroků a že Ježíš je jejím hlavním úhelným kamenem; že její kněžství, řád Aronův i Melchisedechův, bylo znovuzřízeno rukama těch, již byli jeho nositeli v dávných dobách – Janem Křtitelem v případě kněžství Aronova a Petrem, Jakubem a Janem v případě kněžství Melchisedechova.“5
President George Q. Cannon vyjádřil dne 6. října 1889 tuto naléhavou prosbu:
„Chci vidět posílení moci kněžství… Chci vidět, jak se tato síla a moc rozlévá mezi veškeré kněžstvo a dosahuje od vedoucích až k nejposlednějšímu a nejpokornějšímu jáhnovi v Církvi. Každý muž má usilovat o zjevení Boží a těšit se mu, tomuto světlu nebe zářícímu na jeho duši a dodávajícímu mu poznání jeho povinností, oné části díla Božího, která na něj v jeho kněžství připadá.“6
Dnes večer se s vámi podělím o dva zážitky ze svého života – jeden se přihodil, když jsem byl chlapcem, a druhý se týká mého přítele, který byl manželem a otcem rodiny.
Krátce po mém vysvěcení učitelem v Aronově kněžství jsem byl povolán sloužit jako president kvora. Našemu poradci Haroldovi na nás záleželo, a my jsme to věděli. Jednoho dne se mě zeptal: „Tome, ty rád chováš holuby, že?“
Přitakal jsem vřelým: „Ano“
Potom navrhl: „Co kdybych ti dal párek čistokrevných birminghamských rollerů?“
Tentokrát jsem odpověděl: „Ano, pane!“ Víte, holubi, které jsem měl, byli obyčejný druh, chycený na střeše Grantovy základní školy.
Pozval mě, abych příští večer přišel k němu domů. Následující den byl jedním z nejdelších v mém mladém životě. S hodinovým předstihem jsem očekával, až se poradce vrátí domů z práce. Vzal mě do svého holubníku, který byl vzadu na dvoře v horní části malé stáje. Když jsem si prohlížel nejkrásnější holuby, jaké jsem kdy viděl, řekl: „Vyber si nějakého holuba a já ti dám holubici, která se nepodobá žádnému jinému holubovi na světě.“ Vybral jsem si. Potom mi vložil do ruky malinkou holubičku. Zeptal jsem se, co je na ní tak zvláštního. Odpověděl: „Podívej se pečlivě a všimneš si, že má jen jedno oko.“ Opravdu, jedno oko chybělo v důsledku útoku kočky. „Vezmi si je domů do svého holubníku,“ poradil. „Nech je v něm asi deset dnů zavřené a potom je vypusť, abys viděl, zda u tebe zůstanou.“
Řídil jsem se Haroldovými pokyny. Když jsem vypustil holuba, vykračoval si po střeše holubníku a potom se vrátil dovnitř, aby se najedl. Ale jednooká holubice byla v mžiku pryč. Zavolal jsem Haroldovi a zeptal jsem se: „Vrátila se jednooká holubice do vašeho holubníku?“
„Přijď k nám,“ řekl, „a podíváme se.“
Když jsme šli od dveří jeho kuchyně k holubníku, poradce poznamenal: „Tome, jsi presidentem kvora učitelů.“ To jsem samozřejmě již věděl. Potom dodal: „Co uděláš, aby se Bob, který je členem vašeho kvora, stal aktivním?“
Odpověděl jsem: „Tento týden ho přivedu na shromáždění kvora.“
Potom natáhl ruku do zvláštního hnízda a podal mi jednookou holubici. „Nech ji ještě pár dní zavřenou a potom to zkus znovu.“ Udělal jsem to a ona znovu zmizela. Opět tatáž zkušenost: „Přijď a podíváme se, zda se vrátila domů.“ Když jsme kráčeli k holubníku, poznamenal: „Gratuluji ti, že se ti podařilo přivést Boba na kněžské shromáždění. Co teď hodláte s Bobem udělat, aby se vrátil Bill?“
„Příští týden tam bude,“ řekl jsem ochotně.
Tato zkušenost se opakovala stále znovu. Než jsem si plně uvědomil, že Harold, můj poradce, mi dal skutečně zvláštní holubici, jediného holuba ve svém holubníku, o kterém věděl, že se pokaždé, když bude vypuštěn, vrátí, byl jsem dospělý. Byl to jeho inspirovaný způsob, jak mít každé dva týdny ideální osobní pohovor s presidentem kvora učitelů. Jsem té jednooké holubici za mnohé zavázán. Ještě více jsem zavázán svému poradci kvora. Měl se mnou trpělivost a uměl mi pomoci připravit se na budoucí zodpovědnosti.
Otcové, dědečkové, my máme ještě větší zodpovědnost vést své drahocenné syny a vnuky. Oni potřebují naši pomoc, potřebují naše povzbuzení, potřebují náš příklad. Moudře bylo řečeno, že naše mládež potřebuje méně kritiků a více příkladů k následování.
Nyní ilustrace týkající se oněch mužů, kteří kvůli svým zvykům a způsobu života jen málokdy přijdou na shromáždění nebo na nějakou církevní akci. Řady těchto perspektivních starších se rozrůstají. Je tomu tak kvůli mladším chlapcům z kvor Aronova kněžství, kteří se ztratí na stezce Aronova kněžství, a také kvůli dospělým mužům, kteří jsou pokřtěni, ale nesetrvají v aktivitě a víře, aby mohli být vysvěceni staršími.
Přemýšlím nejen o srdci a duši těchto jednotlivých mužů, ale také o zármutku jejich milých manželek a dospívajících dětí. Tito muži čekají na pomocnou ruku, povzbudivé slovo a osobní svědectví o pravdě vyjádřené ze srdce naplněného láskou a touhou povznášet a posilovat.
Takovým člověkem byl můj přítel Shelley. Jeho manželka a děti byly dobrými členy, ale všechna snaha motivovat ho ke křtu a poté k požehnání kněžství nešťastně selhala.
Potom mu ale zemřela matka. Shelley byl tak zarmoucen, že se odebral do zvláštní místnosti ve smuteční síni, kde se pohřeb konal. Přenášeli jsme obřad do této místnosti reproduktorem, aby mohl truchlit o samotě a nikdo neviděl, jak pláče zármutkem. Když jsem ho v oné místnosti utěšoval předtím, než jsem šel k řečnickému pultu, objal mě a já jsem poznal, že je hluboce dojat.
Čas ubíhal. Shelley s rodinou se odstěhovali do jiné části města. Já jsem byl povolán presidentem Kanadské misie a spolu s rodinou jsem se na tři roky přestěhoval do Toronta v Kanadě.
Po mém návratu a poté, co jsem byl povolán do Dvanácti, mi Shelley zatelefonoval. Řekl: „Bratře biskupe, zpečetíte mou ženu, mou rodinu a mě v chrámu Salt Lake?“
Váhavě jsem odpověděl: „Ale Shelley, nejdřív musíte být pokřtěným členem Církve.“
Usmál se a odpověděl: „O to jsem se postaral, když jste byli v Kanadě. Chtěl jsem vás tím překvapit. Jeden domácí učitel nás pravidelně navštěvoval a učil mě pravdám Církve. Byl strážcem na školním přechodu a pomáhal malým dětem každé ráno a každé odpoledne přecházet ulici, když šly do školy a ze školy. Požádal mě, abych mu pomáhal. A v době, kdy žádné děti nepřecházely, mě více učil o Církvi.“
Měl jsem výsadu vidět tento zázrak na vlastní oči a pocítit tuto radost srdcem i duší. Pečetění bylo vykonáno, rodina byla sjednocena. Krátce nato Shelley zemřel. Měl jsem výsadu hovořit na jeho pohřbu. Navždy si budu pamatovat, jak tělo mého přítele Shelleyho leželo v rakvi oblečené do chrámového oděvu. Bez váhání přiznávám, že mi tekly slzy, slzy vděčnosti, neboť ztracený byl nalezen.
Ti, již pocítili dotek Mistrovy ruky, ani nedokáží vysvětlit změnu, která nastává v jejich životě. Touží žít lépe, věrně sloužit, kráčet pokorně a být podobnější Spasiteli. Když obdrželi duchovní zrak a zahlédli zaslíbení věčnosti, opakují slova slepce, kterému Ježíš navrátil zrak: „Než to vím, že byv slepý, nyní vidím.“7
Jak vysvětlíme tyto zázraky? Proč se probouzí aktivita lidí, kteří dlouho spali? Básník hovořící o smrti napsal: „Bůh… se ho dotkl a on usnul.“8 Já o tomto znovuzrození říkám: „Bůh se jich dotkl a oni se probudili.“
Dva základní důvody z velké části vysvětlují tyto změny postojů, zvyků, činů.
Zaprvé lidé spatřili své věčné možnosti a rozhodli se, že jich dosáhnou. Nemohou se dlouho spokojovat s průměrností, když mají na dosah výtečnost.
Zadruhé jiní muži a ženy a, ano, i mladí lidé, se řídili napomenutím Spasitele a milovali své bližní jako sebe samé a pomohli naplnit sny svých bližních a uskutečnit jejich touhy.
Katalyzátorem v tomto procesu byla zásada lásky.
Uplynulý čas nezměnil schopnost Vykupitele měnit lidský život. To, co řekl mrtvému Lazarovi, to říká i vám a mně: „Poď ven.“9 Já dodávám: Pojďte ven ze zoufalství pochyb. Pojďte ven ze zármutku hříchu. Pojďte ven ze smrti nevíry. Pojďte ven k novotě života.
Když tak učiníme a zaměříme své kroky na stezky, po kterých kráčel Ježíš, mějme na paměti svědectví, jež vydal: „Hleďte, jsem Ježíš Kristus, o kterém svědčili prorokové, že má přijíti na svět… Jsem světlem a životem světa.“10„Já jsem První a Poslední; já to jsem, kdož žije, který byl zabit; jsem vaším orodovníkem u Otce.“11
Existují členové kvora a ti, kteří by měli být členy našeho kvora a kteří vyžadují naši pomoc. John Milton ve své básni „Lycidas“ napsal: „Hladové ovce hledí vzhůru a nejsou nasyceny.“12 Sám Pán řekl proroku Ezechielovi: „Běda pastýřům Izraelským, kteříž… stáda… [nepasou].“13
Bratří v kněžství, toto je náš úkol. Mějme však na paměti, a nikdy na to nezapomínejme, že takový úkol není nepřekonatelný. Zázraky jsou vidět všude tam, kde se zvelebují kněžská povolání. Když víra nahradí pochyby, když nesobecká služba odstraní sobecké úsilí, moc Boží uskuteční Jeho záměry. Jsme v Pánově službě. Máme nárok na Pánovu pomoc. Musíme se ale snažit. Ze hry Shenandoah pochází tato inspirující věta: „Jestliže se nesnažíme, potom nepracujeme; a jestliže nepracujeme, proč tu potom jsme?“
Kéž jsme, osobně i všichni dohromady, činiteli slova a nikoli pouze posluchači.14 Řiďme se příkladem našeho presidenta Gordona B. Hinckleyho, Pánova proroka.
Kéž přijmeme, stejně jako Spasite-lovi následovníci v dávných dobách, výzvu: „Poďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí.“15 Abychom tak činili, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.