Na čí stranu se mám postavit?
Abychom nacházeli štěstí a radost, bez ohledu na to, co se děje, musíme se jasně postavit na stranu Pána.
Milí bratři a sestry a přátelé, president Hinckley nám připomíná, že „zlatá léta“ se ani tak nelesknou, jako spíše obtížně vlečou! Z tohoto důvodu jsem nucen, zatímco k vám dnes promlouvám, sedět. Zotavuji se po vyhřezlé ploténce, která způsobila uskřinutí nervu v páteři. Bylo mi řečeno, že mohu očekávat, že se zcela uzdravím.
Jsem nesmírně vděčný za požehnání, která vešla do světa prostřednictvím velkolepé služby našich bratří, starších Neala A. Maxwella a Davida B. Haighta z Rady dvanácti apoštolů, kteří odešli z tohoto světa. Ztratili jsme mnoho. Vítáme bratra Uchtdorfa a bratra Bednara, muže síly a víry, do vlídného kolegia Kvora dvanácti apoštolů.
Dnes dopoledne se pokorně modlím o to, abyste mi porozuměli, a abyste mi porozuměli správně. Abychom přežili, a dokonce nacházeli štěstí a radost ve stále nespravedlivějším světě, bez ohledu na to, co se děje, musíme se jasně postavit na stranu Pána. Každou hodinu a každý den se musíme snažit být věrní, aby náš základ důvěry v Pána nebyl nikdy otřesen. Toto mé poselství je poselstvím naděje a rady pro ty, kteří se podivují nad zdánlivě nespravedlivým přidělováním bolesti, utrpení, neštěstí a zármutku v tomto životě. Někteří se ptají:
„Proč jsem se narodil s tělesnou nebo duševní vadou?“
„Čím jsem si zasloužil tento žal?“
„Proč můj otec musel tolik trpět po těžké mrtvici, po níž ochrnul? Vždyť byl spravedlivý a vždy věrný a oddaný Pánu a Jeho Církvi!“
„Proč jsem musel dvakrát ztratit matku – jednou kvůli hrozným následkům Alzheimerovy choroby a podruhé, když zemřela? Vždyť byla jako anděl!“
„Proč Pán nechal zemřít naši holčičku? Byla nám tak drahá, a měli jsme ji moc rádi!“
„Proč Pán nezodpověděl naše modlitby tak, jak jsme si přáli?“
„Život není spravedlivý. Známe některé lidi, kteří dělají velmi špatné věci, a přesto se zdá, že mají všechno, co chtějí nebo potřebují.“
Dr. Arthur Wentworth Hewitt uvedl několik důvodů, proč trpí dobří i zlovolní: „Zaprvé: Nevím. Zadruhé: Možná, že nejsme tak nevinní, jak si myslíme. Zatřetí: … Věřím, že je to proto, že On miluje mnohem více nás než naše štěstí. Jak to? Totiž, kdyby v tomto životě na základě přesné odplaty byli všichni dobří vždy šťastní a všichni zlí by trpěli (ač je tomu často právě naopak), bylo by to to nejzákeřnější zatracení charakteru, jaké si lze představit.“1
President Kimball poskytl toto moudré vysvětlení:
„Kdyby bolest a utrpení a důkladný trest okamžitě následovaly po špatném činu, žádná duše by přečin neopakovala. Kdyby ten, kdo činí dobro, okamžitě obdržel radost, pokoj a odměny, nebylo by žádné zlo – všichni by činili dobro, ale ne proto, že činit dobro je správné. Neexistovala by žádná zkouška síly, žádný rozvoj charakteru, žádný růst schopností, žádná svoboda jednání… Také by neexistovala radost, úspěch, vzkříšení, věčný život a božství.“2
Naše láska k Bohu musí být čistá, bez sobeckých záměrů. Pohnutkou naší zbožnosti musí být čistá láska Kristova.
Veškeré utrpení by skutečně mohlo být nespravedlivé, kdyby všechno končilo smrtí, ale nekončí. Život není jednoaktovka. Má tři dějství. Předsmrtelná existence bylo první dějství; a nyní jsme v dějství, jež je smrtelností; a v budoucím dějství se ocitneme, až se vrátíme k Bohu.3 Vždyť Ježíš slíbil: „V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou.“4 Byli jsme posláni do smrtelnosti, abychom byli prověřováni a zkoušeni. Pán to vysvětlil Abrahamovi: „A chceme je tím zkoušeti, zda budou činiti všechny věci, které jim kdy Pán jejich Bůh rozkáže.“5
Naše minulá a současná utrpení nemohou být, jak řekl Pavel, „rovná… oné budoucí slávě, kteráž se zjeviti má na nás“6 ve věčnostech. „Neboť po mnohém soužení přijde požehnání. Proto přijde den, kdy budete korunováni velikou slávou.“7 Takže soužení je užitečné v tom smyslu, že nám pomůže vejít do celestiálního království.
Protože některým chybí víra nebo porozumění věčnému plánu, zahořknou a ztrácejí naději. Jedním z nich byl spisovatel z 19. století, který dosáhl úspěchu i bohatství díky svému oslnivému důvtipu a literárnímu stylu. Jeho manželka pocházela z náboženské rodiny a chtěla mít víru v Boha, ale nebyla si úplně jistá, zda Bůh existuje. Pak tohoto muže zasáhla řada těžkých ran. V roce 1893 se kvůli národní finanční krizi dostal do velkého dluhu. Když byl na přednáškovém turné, zemřela mu nejstarší dcera. Manželka mu onemocněla a zemřela v roce 1904. V roce 1909 mu zemřela nejmladší dcera. Jeho vlastní zdraví se zhoršovalo. Jeho rukopisy, dříve plné jiskry, nyní odrážely jeho hořkost. Upadl do hluboké deprese, stal se cynickým a chladným a takovým zůstal až do smrti v roce 1910. Přes veškerou brilantnost svého psaní postrádal vnitřní sílu vypořádat se s protivenstvím a jednoduše se poddal svému neštěstí.
Nezáleží ani tak moc na tom, co nás potká, jako na tom, jak tomu budeme čelit. To mi připomíná jeden úryvek z Almy. Po dlouhé válce se mnozí „zatvrdili“, zatímco „mnozí [jiní] se stali lidmi mysli pokojné pro strasti svoje“.8 Stejné okolnosti daly vzniknout protichůdným reakcím. Spisovatel, který ztratil tak mnohé, nebyl schopen čerpat sílu ze studnice víry. Každý z nás musí mít svou zásobárnu víry, aby mu pomáhala pozvednout se nad nesnáze, jež jsou součástí této smrtelné zkoušky.
Thomas Giles, velšský obrácený, který vstoupil do Církve v roce 1844, také v životě vytrpěl mnohé. Byl horníkem a při dobývání uhlí ho udeřil do hlavy velký kus uhlí a způsobil mu ránu dlouhou přes dvacet centimetrů. Lékař, který ho vyšetřil, řekl, že tento zraněný muž nepřežije 24 hodin. Ale pak přišli starší a dali mu požehnání. Dostal příslib, že se uzdraví, a že „i kdyby již nikdy neviděl, bude žít, aby v Církvi vykonal mnoho dobrého“. Bratr Giles skutečně žil, ale po zbytek života byl slepý. Již měsíc po svém zranění „cestoval svou zemí a plnil své náboženské povinnosti“.
V roce 1856 se bratr Giles se svou rodinou vystěhoval do Utahu. Ale než svou rodnou zem opustili, Velšané mu darovali harfu, na niž se naučil velmi dobře hrát. V Council Bluffs se připojil k výpravě s ručními vozíky a vydal se na západ. „Přestože byl slepý, táhl vozík z Council Bluffs až do Salt Lake City.“ Při přechodu plání mu zemřela manželka a dvě děti. „Jeho bolest byla nesmírná a srdce mu téměř pukalo, ale víra ho neopustila. Uprostřed svého zármutku řekl to, co již dávno řekl někdo před ním: „Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.“9 Když bratr Giles dorazil do Salt Lake City, president Brigham Young, který slyšel, co prožil, mu půjčil vzácnou harfu, dokud nedorazila ta jeho z Walesu. Bratr Giles „cestoval v Utahu z jedné osady do druhé… a svou líbeznou hudbou oblažoval srdce lidí“.10
To, jak využíváme Bohem danou morální svobodu jednání, vysvětluje, proč nás v životě potkávají některé věci. Některá naše rozhodnutí mají nepředvídatelný výsledek, jenž může být dobrý nebo špatný. Ale často víme předem, že některá naše rozhodnutí budou mít škodlivé nebo dokonce zhoubné následky. Nazývám je „vědomá rozhodnutí“, protože víme, že naše činy budou mít ničivé důsledky. K těmto vědomým rozhodnutím patří nedovolené sexuální vztahy, užívání drog a alkoholu nebo kouření. Tato nešťastná vědomá rozhodnutí mohou člověku bránit v tom, aby šel na misii nebo obdržel chrámová požehnání. Nesprávná vědomá rozhodnutí můžeme dělat proto, že lákadla světa překrucují skutečnost a činí nás zranitelnými. Když se v mládí špatně rozhodujeme při schůzkách s opačným pohlavím, může to omezit schopnost rozhodovat se správně později.
Na čí stranu se tedy má každý z nás postavit? Pokud budeme denními skutky spravedlivosti projevovat svou oddanost Bohu, On pozná, na čí straně stojíme. Tento život je pro nás časem prosívání a tříbení. My všichni čelíme zkouškám. V prvních dnech Církve byli jednotliví členové zkoušeni a tříbeni, když se museli rozhodnout, jako bratr Giles, zda mají takovou víru, aby dali svůj majetek na vůz nebo na pionýrský ruční vozík a cestovali přes americké pláně. Někteří tu víru neměli. Ti, kteří ji měli, cestovali „s vírou při každém kroku“. I dnes procházíme dobou tříbení a prověřování, která je stále náročnější. Zkoušky jsou zákeřnější, protože čára mezi dobrem a zlem rezaví. Zdá se, že v našich veřejných sdělovacích prostředcích je jen velmi málo toho, co je posvátné. V tomto prostředí budeme muset při své oddanosti věčným pravdám a smlouvám neustále dbát na to, na čí straně stojíme.
O tom, jak čelit utrpení, nás mnohému učí „muž v zemi Uz, jménem Job, a muž ten byl sprostný a upřímý, boje se Boha, a vystříhaje se zlého“.11 Satan obdržel od Pána svolení, aby Joba pokoušel a zkoušel. Job byl bohatý a měl sedm synů a tři dcery, ale ztratil vše, majetek i děti. Jaký vliv to mělo na Joba? Když mluvil o Pánovi, řekl: „By mne i zabil, což bych v něho nedoufal?“12 a „Onť sám jest spasení mé.“13 Job dosvědčoval: „… já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.“14 Job naprosto důvěřoval tomu, že se Pán postará o vše ostatní.
Radost v tomto životě najdeme, když se rozhodneme, jako Job, že pro Boha a Jeho dílo podstoupíme vše. Díky tomu obdržíme nekonečnou a nedocenitelnou radost z toho, že budeme ve věčnostech se Spasitelem. Zpíváme o tom v jedné naší dobře známé písni:
Duši, která v Ježíše vkládá důvěru,
jeho nepřátelům nevydám, to nedopustím;
Kdyby i celé peklo se snažilo touto duší otřást,
já ji nikdy, nikdy neopustím!15
President Howard W. Hunter jednou řekl: „Bůh ví, co my nevíme, a vidí, co my nevidíme.“16 Nikdo z nás nezná moudrost Páně. Předem přesně nevíme, jak nás dostane z místa, kde jsme, tam, kde je třeba, abychom byli, nabízí nám však hrubý nástin v našem patriarchálním požehnání. Na cestě životem, která vede do věčností, nás čekají mnohé hrboly, zákruty a rozcestí. Na této cestě musíme být tolik učeni a napravováni! Pán řekl: „Kdo by nesnášel mého trestání, ten není hoden mé říše.“17 „Nebo kohož miluje Pán, tohoť tresce.“18
Když žijeme na zemi, musíme kráčet s vírou a nepochybovat. Když se cesta zdá nesnesitelnou, můžeme získat útěchu v těchto slovech Páně: „Slyšelť jsem modlitbu tvou, a viděl jsem slzy tvé; aj, já uzdravím tě.“19 Něco může být vyléčeno až v příštím světě. Možná nikdy nebudeme vědět, proč se nám některé věci v životě staly. Příčina některých našich trápení je známa pouze Pánovi.
President Brigham Young předložil závažné vysvětlení toho, proč přinejmenším některá naše utrpení mají svůj účel. Řekl:
„Veškeré inteligentní bytosti, které jsou korunovány korunami slávy, nesmrtelnosti a věčných životů, musejí projít každým utrpením určeným k tomu, aby jím inteligentní bytosti prošly, aby získaly svou slávu a oslavení. Každé pohromě, která může přijít na smrtelné bytosti, bude dovoleno přijít na nemnohé, aby je připravila těšit se z přítomnosti Páně… Každá zkouška a zkušenost, kterou procházíte, je nezbytná pro vaše spasení.“20
Máme mnoho důvodů doufat. Můžeme pocítit radost, jsme-li ochotni pro Pána obětovat vše. Pak se můžeme těšit na naprosto nedocenitelnou možnost překonávat všechny překážky tohoto života. Pak budeme se Spasitelem na věky a budeme, jak řekl také president Brigham Young, „očekávat, že se budeme těšit slávě, znamenitosti a oslavení, které Bůh připravil pro věrné“.21 Bůh žije, Ježíš je Kristus, president Gordon B. Hinckley je náš prorok a toto je doba, kdy se my všichni máme připravovat na setkání s Bohem. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.