Příslušnost k Pomocnému sdružení je naším posvátným právem
Vydávám svědectví, že náležíte do Pomocného sdružení, že do něho patříte – do stáda, které Dobrý Pastýř vytvořil pro ženy.
Sestry, raduji se z toho, že jsme dnes večer spolu. Děkuji vám za vaše nespočetné soucitné skutky, za vaše neustále se prohlubující svědectví, za vaši nekonečnou zásobu přinášených pokrmů! Jste ohromným přínosem a jste sluncem pro duši!
V těchto nebezpečných časech nalézám útěchu ve slibu, že „[jsme-li]… připraveni, [nemusíme] se báti“.1 Pomocné sdružení nám pomáhá, abychom připraveny byly – nejenom časně, ale i duchovně. Ale Pomocné sdružení nám v naší přípravě nemůže pomoci bez naší účasti! Mám obavy, že některé z vás máte pocit, že do Pomocného sdružení nezapadáte, že k němu nepatříte! Ať se již cítíte příliš mladé nebo příliš staré, příliš bohaté nebo příliš chudé, příliš inteligentní nebo příliš nevzdělané, žádná z nás není odlišná tak, aby k nám nemohla patřit! Kdybych měla vyjádřit největší přání svého srdce, bylo by to, aby každá z vás měla pocit, že k nám náleží, že k nám patří. Vydávám svědectví, že náležíte do Pomocného sdružení, že do něho patříte – do stáda, které Dobrý Pastýř vytvořil pro ženy.
Zdůrazňuji to, co president Joseph F. Smith řekl v roce 1907: „Až příliš často se dnes stává, že naše mladé, energické a inteligentní ženy mají pocit, že s Pomocným sdružením mají být spojovány pouze ženy starší.“ Potom prohlásil: „To je omyl.“2
Nedávno jsem navštívila Etiopii, kde jsem se setkala se sestrou Jeniffer Smithovou. Kdyby někdy nějaká žena mohla říci, že někam nezapadá, byla by to sestra Smithová. Řekla: „Vůbec jsem se nepodobala žádné jiné [sestře] v naší odbočce. Zdálo se, že jazyk, oblečení, kultura, to vše [mezi námi] tvoří propast. Když jsme [ale] mluvily o Spasiteli… propast se zúžila. Když jsme mluvily o milujícím Nebeském Otci… propast zmizela.“ Pokračovala: „Nemůžeme změnit ani odejmout břemena druhých, ale můžeme se s láskou přijímat a navzájem k sobě patřit.“3
Tyto sestry nalezly kousek Sionu tím, že se staly jednoho srdce a jedné mysli.4 Neboť „nebudete-li jednotni“, praví Pán, „nejste moji“.5 President Hinckley řekl, že když „budeme jednotni a budeme hovořit jedním hlasem, [naše] síla bude nezměrná“.6 Jak se jako sestry v Sionu staneme jedním? Stejně jako patříme k manželovi nebo k rodině – dáváme z toho, kdo jsme – své pocity, své myšlenky, své srdce.
V jednom sboru matky uvádějí na nedělním shromáždění své dcery, když dosáhnou osmnácti let, do Pomocného sdružení. Jedna matka něžně vyjádřila, jak o ni sestry z Pomocného sdružení pečovaly od počátku jejího manželství: „V období zármutku přinášely jídlo a objetí, při oslavách smích a podporu. Učily mě evangeliu tak, že mě navštěvovaly a dovolily, abych já navštěvovala je. S trpělivostí mi dovolily, abych dělala chyby.“ Tato matka potom své dceři vysvětlila, že kopretiny v její zahradě jsou od Carolyn, lilie od Venice, blatouchy od Pauline. Dcera byla ohromená. Její matka odvětila: „Tyto ženy jsou v každém ohledu mé sestry, a já jsem vděčná, že tě přivádím do jejich péče.“
Ke kráse zahrady přispívá rozmanitost – potřebujeme kopretiny, lilie a blatouchy, potřebujeme zahradníky, kteří zalévají, vyživují a starají se. Satan naneštěstí ví, že když dáváme, sjednocuje to naše sesterství v každodenním životě i ve věčnostech. Ví, že sobeckost může brzdit dávání, což ničí jednotu, a to ničí Sion. Sestry, nemůžeme protivníkovi dovolit, aby nás rozdělil! Vy víte, že „dokonalá jednota spasí lid“, jak řekl Brigham Young.7 A já bych dodala, že dokonalá jednota zachrání naši společnost.
President Boyd K. Packer nám připomněl, že „příliš mnoho sester… si myslí, že Pomocné sdružení je pouze třída, kterou navštěvují… Sestry,“ radil, „musíte postoupit od představy, že pouze navštěvujete Pomocné sdružení, k uvědomění si, že do něho patříte!“8 Pocit, že tam patříme, začíná v neděli, kdy navzájem slyšíme své hlasy. Žádná učitelka nemá předávat svou lekci skupině mlčících sester, protože ta lekce je naší lekcí!
Patřit znamená, že vás potřebují, mají vás rády a postrádají vás, když chybíte; patřit znamená potřebovat, mít rád a postrádat ty, které chybějí. V tom spočívá rozdíl mezi účastnit se a patřit. Pomocné sdružení není jenom nedělní třída – je to božský dar pro nás ženy.
Zde jsou dva důvody, proč mám pocit, že patřím k Pomocnému sdružení – a není to pouze kvůli mému současnému povolání! Když minulý měsíc přišly mé navštěvující učitelky, cítila jsem se sklesle. Sue je rozvedená a Cate je má bývalá Vavřínová dívka. Přinesly poselství a modlitbu. Přinesly také ale opravdový zájem. Cítila jsem se povznesená a milovaná.
Jedna sestra v Pomocném sdružení se nedávno modlila a prosila Nebeského Otce, aby mi – řekla mé jméno – požehnal v mých zodpovědnostech. Neznala mé konkrétní potřeby, ale znala mé srdce.
Vaše navštěvující učitelky možná již delší dobu nepřišly nebo možná se za vás nikdo jmenovitě nemodlil. Je-li tomu tak, mrzí mě to. Nemusíte ale mít navštěvující učení, abyste byly dobrou navštěvující učitelkou, nikdo se za vás nemusí modlit, abyste se modlily vy. Bez ohledu na naše rozdíly, budeme-li štědře a poctivě dávat, naše sestry budou dávat rovněž, budeme navzájem znát své srdce a pocit, že tam patříme, rozkvete jako zahrada. Sestra Smithová a naše etiopské sestry poznaly, že na rozdílech nezáleží, neboť pocit, že tam patříme, je pravou láskou, čistou láskou Kristovou, vyjádřenou činy. A pravá láska nikdy neselhává.
Ať sloužíme v Primárkách nebo v Mladých ženách, ať jsme aktivní nebo méně aktivní, ať jsme vdané či svobodné, ať jsme neopeřené kuře nebo stará kvočna, všechny patříme k Pomocnému sdružení. Jsem stará kvočna, ale cítím se jako neopeřené kuře! Potřebujeme váš hlas, vaše pocity, vaše srdce. Pomocné sdružení vás potřebuje. A víte co? Vy potřebujete Pomocné sdružení. Když se nezapojujete, o něco připravujete nejen samy sebe, ale i Pomocné sdružení.
Sestry, v Pomocném sdružení si nemůžeme dovolit žádné různice, je nutné „aby [všechny členky jedny] o druhé vespolek pečoval[y]“.9 „A protož jestliže co trpí jeden oud, spolu s ním trpí všickni oudové; pakli jest v slávě jeden oud, radují se spolu s ním všickni oudové.“10 Neboť „tělu každého údu třeba, aby se navzájem doplňovaly a celek aby byl zachován dokonale“.11
Ano, Pomocné sdružení může být zábavnější, radostnější, může více sjednocovat. Naše břemeno může být ulehčeno, náš náklad zmenšen. Pomocné sdružení není dokonalé – protože žádná z nás není dokonalá. Můžeme na tom ale pracovat, můžeme ho společně zdokonalovat, jak se naše kroky ubírají vpřed. Jak? Pouhou změnou svého přístupu – to, jak o Pomocném sdružení mluvíme, má vliv na to, co si o něm druzí – zejména mladé ženy – myslí. Podporujme svá předsednictva a učitelky Pomocného sdružení – dejme jim čas, aby se učily (stejně jako ony poskytují čas nám, abychom se my učily od nich). Více odpouštějme a méně suďme. Buďme starostlivými a důslednými navštěvujícími učitelkami. S nadšením se účastněme schůzek pro obohacování domova, rodiny a jednotlivce. Hledejme na Pomocném sdružení to dobré a stavějme na tom.
President Joseph F. Smith nás vyzval, abychom se „chopily tohoto díla [Pomocného sdružení] s energií, inteligencí a jednotou, pro vybudování Sionu“.12 Věříme-li, že Pánova Církev byla znovuzřízena – a my tomu věříme – potom musíme věřit, že Pomocné sdružení je nezbytnou součástí jeho organizovaného stáda. Musíme se přestat ptát, zda do něj náležíme – protože do něj skutečně náležíme! Naše rozdíly nejsou tak veliké, abychom nemohly společně budovat Sion.
Asi před rokem v Pasadeně v Kalifornii umírala sestra Janice Burgoyneová na rakovinu. Štědře dávala ze sebe samé a všichni ji měli velice rádi. Sestry z Pomocného sdružení jí přinášely jídlo, uklízely dům, pečovaly o její dva malé syny a pomohly jejímu manželovi naplánovat pohřeb. Pro Janice bylo těžké přijímat tolik pomoci – věděla, že sestry najdou za pohovkou třeba kousek staré topinky. Obávala se, že její sestry poznají více, než jenom její srdce. Ale protože sestry její srdce znaly, nezáleželo na tom. Dovážely děti, učily domácím pracím, hrály jí na piáno a převlékaly povlečení. A dělaly to den za dnem a den co den, bez reptání, s nekonečnou pravou láskou. Toto dávání tyto sestry navždy změnilo. Krátce před smrtí se Janice obrátila na jednu sestru z Pomocného sdružení a s vděčností a úžasem se zeptala: „Dá se vůbec zemřít bez Pomocného sdružení?“
Vás, mé drahé sestry – a vy jste moje sestry – se ptám: „Dá se vůbec žít bez Pomocného sdružení?“
Příslušnost k Pomocnému sdružení je naším posvátným právem. Jak ráda bych vás objala a šla do Pomocného sdružení s vámi! Jak ráda bych poznala vaše srdce a nechala vás poznat moje! Přineste své srdce, své srdce plné pravé lásky, do Pomocného sdružení. Přineste své talenty, své dary, svou individualitu, abychom mohly být jedním.
Vydávám svědectví, že „[nás] volá dobrý pastýř… [aby nás uvedl] do stáda svého“.13 Možná neznáme všechny odpovědi, ale musíme věřit, že Pomocné sdružení je nezbytnou součástí Jeho díla, neboť
I když se [naše] stezka může vinout přes hory,
On ví, kde jsou louky, kde se [napaseme]…
Odívá lilie polní,
pase beránky stáda svého
a uzdraví ty, již Mu důvěřují,
a učiní [naše] srdce jako zlato.14
Ve jménu Ježíše Krista, amen.