Moc Boží lásky
Naplněni Jeho láskou můžeme snášet bolest, potlačovat strach, štědře odpouštět, varovat se sváru, obnovovat sílu a žehnat druhým a pomáhat jim.
Co je na opravdové lásce to, co se dotýká každého srdce? Proč jednoduchá věta „Mám tě rád“ vyvolává tak všeobecnou radost?
Lidé uvádějí mnoho důvodů, ale tím skutečným je to, že každý člověk, který přichází na zem, je duchovním synem nebo dcerou Boží. Protože všechna láska vyzařuje z Boha, narodili jsme se se schopností a touhou milovat a být milováni. Jedním z nejsilnějších spojení, které máme s předsmrtelným životem, je to, jak velice nás Otec a Ježíš milovali a jak velice jsme my milovali Je. I když nám závoj zahalil paměť, kdykoli pocítíme opravdovou lásku, probouzí v nás touhu, kterou nelze popřít.
Reakce na opravdovou lásku je součástí samotné naší bytosti. Vrozeně toužíme spojit se zde opět s láskou, kterou jsme pociťovali tam. Pouze když pociťujeme Boží lásku a když jí naplníme své srdce, můžeme být opravdově šťastní.
Boží láska vyplňuje nezměrnost prostoru, ve vesmíru tedy není nedostatek lásky, pouze naší ochoty dělat to, co je potřebné k tomu, abychom ji pociťovali. Abychom toho dosáhli, Ježíš vysvětlil, že musíme „milovati… Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého“ (Lukáš 10:27).
Čím více Boha posloucháme, tím více toužíme pomáhat druhým. Čím více pomáháme druhým, tím více milujeme Boha a tak dále. Obráceně, čím více Boha neposloucháme a jsme sobečtí, tím méně lásky pociťujeme.
Snažit se najít trvalou lásku bez poslušnosti Boha je jako snažit se uhasit žízeň pitím z prázdného poháru – můžete se namáhat, sebevíc, ale žízeň zůstává. Podobně snažit se najít lásku bez pomáhání druhým a obětování pro ně je jako snažit se žít bez jídla – je to proti zákonům přírody a nevede to k úspěchu. Lásku nemůžeme imitovat. Musí se stát naší součástí. Prorok Mormon vysvětlil:
„Pravá láska jest čistou láskou Kristovou a trvá věčně, a kdo ji bude míti v den poslední – tomu se má dobře dařiti.
Proto se modlete k Otci, milovaní bratří moji, z celé síly svého srdce, abyste byli naplněni touto láskou“ (Moroni 7:47–48).
Bůh dychtí po tom, aby nám pomohl pociťovat Jeho lásku, ať jsme kdekoli. Dovolte mi uvést příklad.
Jako mladý misionář jsem byl přidělen na malý ostrůvek s asi sedmi sty obyvateli v odlehlé části jižního Pacifiku. Vedro bylo pro mě nesnesitelné, komáři byli hrozní, všude bylo bláto, jazyk byl nesrozumitelný a jídlo bylo – no „jiné“.
Za několik měsíců zasáhl náš ostrov silný hurikán. Rozsah zkázy byl ohromný. Úroda byla ztracena, lidé přišli o život, domy odnesl vítr a telegrafní stanice – naše jediné spojení s vnějším světem – byla zničena. Obvykle jednou za měsíc či dva připlouvala malá vládní loď, a tak jsme si rozpočítali jídlo, které jsme měli, na čtyři nebo pět týdnů a doufali jsme, že do té doby loď dorazí. Žádná loď ale nepřiplula. S každým dnem jsme slábli. Byli jsme svědky skutků velké laskavosti, ale když uběhl šestý a sedmý týden s velmi malým přídělem potravin, viditelně nás opouštěla síla. Můj domorodý společník Feki mi pomáhal, jak mohl, ale na začátku osmého týdne jsem již neměl sílu. Jenom jsem seděl ve stínu pod stromem a modlil jsem se a četl písma a mnoho hodin jsem trávil přemítáním o věcech věčnosti.
Devátý týden nezačal žádnou vnější změnou. Došlo však k velké změně vnitřní. Pocítil jsem Pánovu lásku hlouběji než kdy předtím a bezprostředně jsem poznal, že Jeho láska je „žádoucí přede všemi ostatními věcmi… Ano a nejradostnější pro duši“ (1. Nefi 11:22–23).
Tehdy jsem již skutečně byl jen kost a kůže. Vzpomínám si, že jsem s hlubokou úctou sledoval, jak mi bije srdce, dýchají plíce a myslel jsem, jak úžasné tělo Bůh stvořil, aby bylo obydlím našeho stejně úžasného ducha! Pomyšlení na trvalé spojení těchto dvou prvků umožněné skrze Spasitelovu lásku, smírnou oběť a vzkříšení, bylo tak inspirující a uspokojující, že veškeré fyzické útrapy upadly v zapomnění.
Když porozumíme tomu, kým je Bůh, kdo jsme my, jak nás miluje a jaký plán pro nás má, strach vyprchá. Když tyto pravdy pochopíme i jen z malé části, naše starost o světské věcí zmizí. Pomyšlení na to, že skutečně padáme kvůli Satanovým lžím, že moc, sláva nebo bohatství je důležité, je skutečně směšné – nebo by bylo, kdyby to nebylo tak smutné.
Poznal jsem, že právě tak jako raketa musí překonat odpor gravitace, než vletí do vesmíru, i my musíme překonat odpor světa, abychom se povznesli do věčných sfér porozumění a lásky. Uvědomoval jsem si, že můj smrtelný život zde může skončit, ale nepropadal jsem panice. Věděl jsem, že život bude pokračovat, a zda tady nebo tam, na tom skutečně nezáleželo. Jediné, na čem záleželo, bylo, kolik lásky jsem měl v srdci. Věděl jsem, že ji potřebuji více! Poznal jsem, že naše radost nyní i na věky je neoddělitelně spojena s naší schopností milovat.
Jak tyto myšlenky plnily a povznášely mou duši, postupně jsem si začal uvědomovat, že slyším nějaké vzrušené hlasy. Mému společníkovi Fekimu oči jen hrály, když mi říkal: „Kolipoki, připlula loď, a je plná jídla. Jsme zachráněni! Nejsi šťastný?“ Nebyl jsem si jist, ale jelikož loď připlula, musela to být Boží odpověď, a tak ano, byl jsem šťastný. Feki mi dal nějaké jídlo a řekl: „Tu máš, najez se.“ Váhal jsem. Podíval jsem se na jídlo. Podíval jsem se na Fekiho. Podíval jsem se na nebe a zavřel jsem oči.
Pocítil jsem něco velmi hlubokého. Byl jsem vděčný za to, že můj život zde bude pokračovat jako předtím; prožíval jsem ale tesklivý pocit – nepříjemný pocit odkladu, jako když tma zhasne zářivé barvy krásného západu slunce a vy si uvědomíte, že musíte počkat na další večer, abyste tu krásu zažili znovu.
Nebyl jsem si jist, zda chci otevřít oči, když jsem je ale otevřel, uvědomil jsem si, že Boží láska vše změnila. Vedro, bláto, komáři, nemoci, lidé, jazyk, jídlo – to vše již nebylo problémem. Ti, kteří se mi snažili ublížit, nebyli již moji nepřátelé. Každý byl mým bratrem nebo sestrou. Být naplněn Boží láskou je to nejradostnější ze všeho a stojí to za každou cenu.
Poděkoval jsem Bohu za tento vyvolený čas a za mnoho připomínek Jeho lásky – slunce, měsíc, hvězdy, země, narození dítěte, úsměv přítele. Poděkoval jsem Mu za písma, za výsadu modlitby a za nejúžasnější připomínku Jeho lásky – svátost.
Poznal jsem, že když upřímně zpíváme písně ke svátosti, výrazy jako „Jak velká moudrost a láska!“ nebo „Draze, draze nás miloval! A my Ho musíme rovněž milovat“ naplní naše srdce radostí a vděčností (viz „How Great the Wisdom and the Love“, Hymns, no. 195; „There Is a Green Hill Far Away“, Hymns, no. 194). Když upřímně nasloucháme modlitbám svátosti, výrazy jako „vždy Ho mít na paměti“, „dodržovat Jeho přikázání“, „aby Jeho duch byl s nimi“ naplní naše srdce přemáhající touhou být lepšími (viz NaS 20:77, 79). Když potom přijímáme chléb a vodu se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem, můžeme pocítit, a dokonce i zaslechnout, tato nejpodivuhodnější slova: „Mám tě rád. Mám tě rád.“
Myslel jsem si, že na tyto pocity nikdy nezapomenu, ale přitažlivost světa je silná a my máme sklon sklouzávat zpět. Bůh nás ale stále miluje.
Několik měsíců poté, co jsem opět nabyl sílu, nás zastihla další prudká bouře, tentokrát však na moři. Vlny byly tak veliké, že převrhly naši loďku a my tři jsme se ocitli v rozběsněném oceánu, který s námi zmítal sem a tam. Když jsem se ocitl uprostřed rozbouřeného moře, překvapilo mě to, vylekalo a trochu i rozzlobilo. „Proč se to stalo?“ říkal jsem si. „Jsem misionář. Kde je má ochrana? Misionářům se přece plavání nedoporučuje.“
Plavat jsem ale musel, pokud jsem chtěl zůstat naživu. Pokaždé, když jsem reptal, jsem se ocitl pod vodou, a tak jsem reptání rychle zanechal. Je to tak, jak to je, a reptání nepomůže. Potřeboval jsem veškerou energii na to, abych si udržel hlavu nad vodou a dostal se na břeh. Získal jsem vyznamenání Orlí skaut, a tak jsem byl výborným plavcem, ale odpor větru a vln mi začal po nějaké době vysávat sílu. Nikdy jsem se nepřestal snažit, ale přišel okamžik, kdy jsem již prostě nedokázal pohnout svaly.
V srdci jsem měl modlitbu, ale přesto jsem se začal topit. Když jsem šel opět pod vodu, což už mohlo být naposledy, Pán mi vlil do mysli i srdce pocit hluboké lásky k jedné velmi zvláštní osobě. Zdálo se mi, že ji vidím a slyším. I když byla osm tisíc mil daleko, moc oné lásky rychle překonala tuto vzdálenost, pronikla časem i prostorem, dosáhla dolů a vytáhla mě vzhůru – pozvedla mě z hlubin temnoty, zoufalství a smrti a pozvedla mě ke světlu, životu a naději. V náhlém přívalu energie jsem doplaval na břeh, kde jsem nalezl své spolucestující. Nikdy nepodceňujte moc opravdové lásky, neboť ta nezná žádných hranic.
Když jsme naplněni Boží láskou, můžeme dělat, vidět a chápat věci, které bychom jinak dělat, vidět nebo chápat nemohli. Naplněni Jeho láskou můžeme snášet bolest, potlačovat strach, štědře odpouštět, varovat se sváru, obnovovat sílu a žehnat druhým a pomáhat jim v takové míře, že to bude překvapovat i nás samotné.
Ježíš Kristus byl naplněn nezměrnou láskou, když pro nás trpěl nepředstavitelnou bolestí, krutostí a nespravedlností. Skrze svou lásku k nám se nad jinak nepřekonatelné překážky povznesl. Jeho láska nezná hranic. Vyzývá nás, abychom Ho následovali a podíleli se na Jeho neomezené lásce, abychom se i my mohli povznést nad bolest, krutost a nespravedlnost tohoto světa a abychom mohli pomáhat a odpouštět a žehnat.
Vím, že žije. Vím, že nás miluje. Vím, že můžeme pocítit Jeho lásku tady a teď. Vím, že Jeho hlas je hlasem dokonalé mírnosti, který proniká až do samého našeho nitra. Vím, že se usmívá a že je plný soucitu a lásky. Vím, že je plný jemnosti, laskavosti, milosrdenství a touhy pomáhat. Miluji Ho z celého svého srdce. Vydávám svědectví, že když budeme připraveni, Jeho čistá láska v mžiku překoná čas i prostor, dosáhne dolů a vytáhne nás z hlubin každého rozbouřeného moře temnoty, hříchu, zármutku, smrti nebo zoufalství, v němž se můžeme nacházet, a přivede nás ke světlu, životu a věčné lásce. Ve jménu Ježíše Krista, amen.