Kráčejme ke světlu Jeho lásky
Pouta ukovaná mezi ženami smlouvy v Pomocném sdružení mohou… osvěcovat, oživovat a obohacovat životní pouť.
Jednou na jaře, brzy ráno, když se slunce právě vyhouplo nad hory, jsme s Jan začaly chodit na společné procházky. Jako nově pověřené společnice v navštěvujícím učení jsme byly obě mladými matkami s rostoucí rodinou a nabitým a náročným programem.
Jan a její rodina se do našeho sboru přistěhovaly nedávno a nebyla jsem si jista, o čem spolu budeme hovořit. Den co den jsme s námahou, sotva popadajíce dech, chodily nahoru a dolů po nedaleké horské cestě a povídaly jsme si.
Zpočátku byly naše rozhovory bezstarostným tlacháním o našich manželích a dětech, jejich zájmech a o školách v naší oblasti. Kousek po kousku jsme si navzájem pootevíraly srdce, mluvily jsme o duchovních myšlenkách a podrobně jsme si líčily své zkušenosti s hledáním zrníček pravdy. Zdálo se, že při společném získávání fyzické kondice jsme začaly získávat i kondici duchovní. Měla jsem toto úžasné cvičení ráda.
Ze svých procházek s Jan jsem se naučila dvěma nezapomenutelným lekcím, které stále osvěcují mou mysl a plní mou duši radostí. První je, že ať je vaše životní situace jakákoli, jste-li duchovně připraveny, není důvod k obavám (viz NaS 38:30).
Dlouho poté, co jsme začaly s našimi společnými procházkami, jsem zjistila, že Jan před lety učinila rozhodnutí, která ji krok za krokem odvedla od Církve na cestu, které nyní litovala. Přibližně v době, kdy se naše životy protnuly, se rozhodla, že dá svůj život do pořádku. V srdci toužila připravit se na to, aby mohla být zpečetěna se svým manželem a dětmi v chrámu. Toužila po jediném, jak to vyjádřil Nefi, „[obrátit se] ke Kristu a [projít] úzkou a těsnou branou, [kráčet] po přímé cestě, která vede k životu a [zůstat] na ní až do konce dní zkoušky svojí“ (2. Nefi 33:9).
Očekávaly byste, že když se Jan rozhodla stejně dychtivě jako Lamoniův otec v Knize Mormon „odložiti všechny hříchy svoje, [aby poznala Pána]“ (Alma 22:18), že její cesta bude hladká. Nebylo tomu tak. Čelila nejobtížnějším životním zkouškám. U Jan se objevil nádor na mozku, její manžel ztratil práci, rodina pak přišla o dům i o auto.
Přesto se Janina víra v Ježíše Krista i přes narůstající těžkosti utvrzovala. Jak jsme se společně namáhaly při svých ranních procházkách, hodně jsem se toho od ní naučila o tom, jak jí víra v Pána a každodenní duchovní příprava pomáhaly přemáhat strach. Zdálo se, že dokonale porozuměla tomu, čemu učí president Gordon B. Hinckley: „Měli bychom být moudří a pokleknout před svým Bohem s pokornou prosbou. On nám pomůže. Požehná nám. Bude nás utěšovat a podporovat.“ (Standing for Something [2000], 178.)
I když Jan zažívala hrozné zkoušky, bylo mi jasné, že ví, že slova našeho proroka jsou pravdivá. Ve své duchovní přípravě nikdy neustala a neohroženě, den po dni, postupovala vpřed a z jejího života vyzařoval pocit klidu. Během oněch společných ranních hodin jsem doslova pozorovala „paprsek jitřní nádherný… [jak] zahnal již šerý noční sen“ („Paprsek jitřní“, Zpěvník náboženských písní a písně pro děti 2, č. 53), zatímco jí pokání přinášelo úlevu od hříchů a potom hluboké osobní duchovní osvícení.
Zeptala jsem se Jan, jak dosáhla pocitu pokoje, když její život je v takovém zmatku a vše kolem ní se hroutí. Věřím, že její pocity ohledně moci usmíření v jejím životě, o něž se se mnou následně podělila, lze nejlépe vyjádřit slovy náboženské písně:
Pán je mé světlo, Pán je moje síla.
Vím, že s jeho mocí nakonec zvítězím.
Mou slabost milosrdně zakrývá mocí,
a když kráčím s vírou, jsem požehnaný v každé hodině.
(„The Lord Is My Light“, Hymns, no. 89.)
Díky tomu, že Jan měla trvalou víru, Pánovo usmíření jí přinášelo každodenní obnovu. Podrobovala svou vůli Pánu každou modlitbou, každým veršem a každým skutkem služby.
Krátce předtím, než zemřela, to jí bylo téměř čtyřicet let, jsem byla mezi těmi, již se shromáždili v chrámu a tiše se radovali, zatímco ona s manželem a s dětmi poklekla u oltáře, aby byli zpečetěni na věčnost.
Druhou nezapomenutelnou lekcí, které jsem se od Jan naučila, je to, že když sestry Pomocného sdružení hledí „[s okem upřeným] na slávu Boží“ (NaS 4:5), mohou společně chápat duchovní věci a sdílet hlubokou duchovní sílu.
Na začátku našich procházek jsme Jan a já nešly stejným tempem. Jak se naše srdce stále více spojovala „v lásce a jednotnosti“ (Mosiáš 18:21), držely jsme spolu stále více krok i ve fyzickém a duchovním smyslu. Vzájemně jsme se pozvedaly svým svědectvím, navzájem jsme nesly svá břemena, vzájemně jsme se posilovaly a utěšovaly, jak to vždy sestry Pomocného sdružení činí.
Prostřednictvím svého přátelství s Jan jsem poznala, jak posvátné pouto nás, sestry Pomocného sdružení, spojuje. Díky tomu, že jsme byly společnicemi při navštěvujícím učení, se z Jan a ze mě, podobně jako z mnoha z vás, staly sestry a blízké přítelkyně. Vydávám svědectví, že pouta ukovaná mezi ženami smlouvy v Pomocném sdružení mohou vskutku osvěcovat, oživovat a obohacovat životní pouť, protože se můžeme vzájemně učit tomu, jak dát Pána na první místo v srdci i v životě. Vím to, protože Jan mi před více než dvaceti lety způsobem svého života pomohla přiblížit se Spasiteli. Povzbudila mě, abych pracovala bez ohledu na své vlastní problémy, abych se vděčně radovala z majestátnosti Spasitelova usmíření mých hříchů, abych se s vírou těšila na to, co přináší každý nový den, a abych si vychutnávala hluboké duchovní vztahy, které jsou možné pouze skrze Pomocné sdružení.
Stále se ještě ráno procházím, kdykoli mám příležitost. Stále si dělám přestávku, abych si prohlédla krásy této země a poděkovala Nebeskému Otci za to, že nám poslal našeho Spasitele, Ježíše Krista. Často s hlubokou vděčností vzpomínám na ducha, kterého Jan přinášela na naše procházky díky své velké touze vnímat Spasitelovu vykupující lásku. Její láska k Pánu tehdy zaplavovala mé srdce stejně plně, jako paprsky vycházejícího slunce zaplavují neustále, každé ráno, zemi světlem.
Vydávám svědectví o našem Spasiteli, který o sobě řekl: „Viz, já jsem Ježíš Kristus, Syn Boží. Já jsem život a světlo světa.“ (NaS 11:28.) Sestry, vím, že každodenní přípravou, krok za krokem, může každá z nás, jako Jan, spět kupředu beze strachu, najít svou cestu k Němu, když osobně pociťujeme požehnání Jeho nekonečného usmíření. Vím, že jedním z nejvyšších požehnání Pomocného sdružení je naše spojení se ženami, které také vydávají svědectví o Pánu. Modlím se o to, abychom vždy kráčely bok po boku ke světlu Jeho vykupující lásky. Ve jménu Ježíše Krista, amen.