Nejmenší z těchto
Nikdo nepodceňujme moc víry obyčejných Svatých posledních dnů.
Ve zjevení, které bylo dáno v roce 1838 proroku Josephu Smithovi a které je zřídka citováno, se nachází poselství pro Svaté posledních dnů. „Mám v patrnosti svého služebníka Olivera Grangera. Vězte, že mu v pravdě pravím, že jeho jméno bude drženo v paměti od pokolení k pokolení stále a vždycky v posvátné paměti, praví Pán.“ (NaS 117:12.)
Oliver Granger byl úplně obyčejný muž. Byl téměř slepý, protože „ztratil zrak v důsledku chladu a vystavení nepříznivým podmínkám“ (History of the Church, 4:408). První předsednictvo ho popsalo jako „muže nejpřísnější bezúhonnosti a mravní ctnosti; zkrátka, jako muže Božího“ (History of the Church, 3:350).
Když byli Svatí vyhnáni z Kirtlandu ve státě Ohio, což byla scéna, která se opakovala v Independence, Far West a v Nauvoo, Olivera ponechali na místě, aby prodal jejich majetek za jakoukoli cenu. Nebyla velká šance, že by uspěl. A skutečně, on neuspěl!
Ale Pán řekl: „Protož nechť se vážně zasadí o osvobození Prvního předsednictva mé Církve, praví Pán, a padne-li, hned jej pozdvihnu, neboť jeho oběť mi bude příjemnější a svatější nežli jeho vzrůst, praví Pán.“ (NaS 117:13.)
Co Oliver Granger udělal, že jeho jméno má být chováno v posvátné paměti? Ve skutečnosti nic velkého. Nezáleželo tolik na tom, co udělal, ale kým byl.
Když ctíme Olivera, mnoho či snad většina poct má patřit Lydii Dibble Grangerové, jeho manželce.
Oliver a Lydia nakonec opustili Kirtland, aby se připojili k Svatým ve Far West ve státě Missouri. Urazili z Kirtlandu pouhých několik mil, když je lůza zahnala zpět. Ke Svatým se připojili teprve později v Nauvoo.
Oliver zemřel ve věku čtyřiceti sedmi let a zanechal Lydii, aby se starala o jejich děti.
Pán od Olivera nečekal, že bude dokonalý, možná ani to, že uspěje. „Padne-li, hned jej pozdvihnu, neboť jeho oběť mi bude příjemnější a svatější nežli jeho vzrůst, praví Pán.“ (NaS 117:13.)
Nemůžeme vždy očekávat, že uspějeme, ale máme se snažit, jak nejlépe umíme.
„Neboť já, Pán, budu posuzovat lidi podle jejich skutků a podle přání jejich srdce.“ (NaS 137:9.)
Pán Církvi řekl:
„Jestliže bych kterémukoliv z lidských synů nebo dcer dal příkaz, aby pro mé jméno vykonal nějaké dílo, a oni by se přičinili, aby dílo vykonali a v píli neochabovali, a jejich nepřátelé je napadli a vykonávání díla zabraňovali, viz, pak bych netrval na provedení díla oněch lidských dítek, nýbrž uznal bych jejich oběť…
… toto vám dávám za příklad, pro vaši útěchu ohledně těch, kterým bylo přikázáno, aby nějaké dílo vykonali a kterým jejich nepřátelé útiskem v tom zabránili, praví Pán, váš Bůh.“ (NaS 124:49, 53; viz také Mosiáš 4:27.)
Z hrstky lidí v Kirtlandu jsou nyní miliony obyčejných Svatých posledních dnů po celém světě. Hovoří mnoha jazyky, ale sjednocují se ve víře a porozumění skrze řeč Ducha.
Tito věrní členové uzavírají a dodržují své smlouvy a usilují o to, aby byli způsobilí vstoupit do chrámu. Věří proroctvím a podporují vedoucí sborů a odboček.
Podobně jako Oliver podporují První předsednictvo a Kvorum dvanácti apoštolů a přijímají to, co Pán řekl: „Bude-li můj lid poslušen mého hlasu a hlasu mých služebníků, které jsem k vedení svého lidu ustanovil, v pravdě pravím vám, že je nikdo z jejich místa neodstraní.“ (NaS 124:45.)
Ve zjevení daném jako předmluva ke Knize nauk a smluv Pán vysvětlil, kdo bude konat Jeho dílo. Pečlivě naslouchejte, až budu toto zjevení číst, a přemýšlejte o důvěře, kterou k nám Pán chová:
„Pročež já, Pán, kterýž znám těžkosti, které mají přijít na obyvatelstvo této země, jsem povolal svého služebníka Josefa Smith ml., a mluvil jsem k němu z nebes a dal jsem mu přikázání.
A dal jsem rovněž přikázání jiným, aby prohlašovali tyto věci světu, a to vše jsem učinil proto, aby se splnilo, co bylo napsáno proroky,
totiž: že slabé věci světa povstanou a porazí mocné a silné, aby se člověk neradil se svým spolubližním, ani se nespoléhal na rámě tělesné.“
Další verš zajišťuje, aby kněžství bylo udíleno obyčejným způsobilým mužům a chlapcům:
„Aby každý člověk mluvil ve jménu Boha, Pána, ano Spasitele světa,…
aby plnost mého evangelia byla hlásána slabými a prostými do všech konců země, i před králi a vladaři.
Vizte, já jsem Bůh a řekl jsem to. Tato přikázání jsou ode mne a byla dána mým služebníkům v jejich slabosti, po způsobu jejich jazyka, aby došla porozumění.
A pokud by byli na omylu, aby to bylo známo,
a pokud by hledali moudrost, aby mohli být poučeni,
a pokud by hřešili, aby byli pokáráni, aby činili pokání,
a pokud budou pokorní, aby mohli být posilněni a požehnáni shůry a aby čas od času obdrželi znalosti“ (NaS 1:17–20, 23–28; zvýraznění přidáno).
Nyní nastupuje další generace mladých. Vidíme v nich sílu větší, než jsme viděli kdy dříve. Do jejich života nepatří pití, drogy a nemorálnost. Sdružují se při studiu evangelia, při společenských akcích a při službě.
Nejsou dokonalí. Ještě ne. Dělají to nejlepší, co mohou, a jsou silnější než předchozí generace.
Jak Pán řekl Oliveru Grangerovi: „[Padnou-li], hned [je] pozdvihnu, neboť [jejich] oběť mi bude příjemnější a svatější nežli [jejich] vzrůst.“ (NaS 117:13.)
Někteří se nekonečně trápí tím, že nesloužili na misii, že se jejich manželství nepovedlo, že neměli děti, že děti měli, ale že sešly z cesty, že se jim nenaplnily sny nebo že jejich věk je omezuje v tom, co mohou dělat. Nemyslím si, že Pána těší, když si děláme starosti, protože si myslíme, že toho nikdy neděláme dost nebo že to, co děláme, nikdy není dost dobré.
Někteří s sebou zbytečně vlečou těžké břemeno viny, které by mohlo být sňato vyznáním a pokáním.
Pán se svými slovy Oliverovi „[a když padne]“ neptá, zda k tomu dojde, ale říká: „[až padne] hned jej pozdvihnu“ (viz NaS 117:13; zvýraznění přidáno).
Před několika lety jsme na Filipínách přijeli na konferenci brzy. Na obrubníku seděli otec s matkou a čtyři malé děti v nedělním oblečení. Museli jet několik hodin autobusem a právě snídali. Každý z nich jedl klas studené vařené kukuřice. Jízdenku do Manily pravděpodobně zaplatili z rozpočtu na jídlo.
Když jsem tuto rodinu sledoval, srdce mi přetékalo dojetím. Toto je Církev. Toto je moc. Toto je budoucnost. Stejně jako další rodiny v mnoha zemích i oni platí desátek, podporují své vedoucí a co nejlépe slouží.
Více než čtyřicet let cestujeme s manželkou po celé zemi. Známe členy Církve snad ve stovce zemí. V jejich prosté víře cítíme moc. Jejich jednotlivá svědectví a jejich oběť na nás měly hluboký vliv.
Nerad přijímám pocty. Poklony mě vždy zlobí, protože velké dílo šíření evangelia spočívalo, spočívá a vždy bude spočívat na bedrech obyčejných členů.
S manželkou neočekáváme větší odměnu, než jakou dostanou naše děti nebo naši rodiče. Nenutíme své děti k tomu, a ve skutečnosti to ani nechceme, aby si daly za životní cíl dosažení prominentního postavení a zviditelnění ve světě, nebo dokonce v Církvi. To má velmi málo společného s hodnotou duše. Naše sny splní, když budou žít podle evangelia a vychovají své děti ve víře.
Stejně jako Jan „[nemáme] větší radosti, než [abychom slyšeli], že synové [naši] chodí v upřímnosti“ (3. Janova 1:4).
Před lety jsem jako president misie New England odlétal z Frederictonu v New Brunswicku. Bylo čtyřicet stupňů pod nulou. Když letadlo rolovalo od onoho malého terminálu, spatřil jsem dva mladé misionáře, jak stojí venku a mávají mi na rozloučenou. Pomyslel jsem si: „Nerozumní chlapci. Proč nejdou dovnitř, kde je teplo?“
Náhle mne zaplavilo mocné vnuknutí, zjevení: Tady v těchto dvou obyčejných mladých misionářích spočívá kněžství Všemohoucího Boha. Pohodlně jsem se usadil s dobrým pocitem, že jsem ponechal misionářskou práci v celé této kanadské provincii v jejich rukou. Bylo to ponaučení, na které jsem nikdy nezapomněl.
Před osmi týdny jsem se starším Williamem Walkerem ze Sedmdesáti pořádal v Naha zónovou konferenci pro čtyřiačtyřicet misionářů na ostrově Okinawa. President Mills z Japonské misie Fukuoka se nemohl konference zúčastnit kvůli blížícímu se silnému tajfunu. Mladí vedoucí zón vedli toto shromáždění se stejnou inspirací a důstojností, s jakou by to činil jejich misijní president. Druhý den ráno jsme odlétali za bouřlivého vichru s dobrým pocitem, že jsme ponechali misionáře v jejich péči.
Nedávno jsme se se staršími Rusellem Ballardem a Henrym Eyringem z Dvanácti a s presidentem Daviden Sorensenem a dalšími ze Sedmdesáti setkali s 21 misijními presidenty a 26 sedmdesátníky–územními autoritami. Mezi sedmdesátníky–územními autoritami byli starší Subandriyo z Jakarty v Indonésii, starší Chu-Jen Chia z Pekingu v Číně, starší Remus G. Villarete z Filipín, starší Won Yong Ko z Koreje a dvacet dva dalších – mezi nimi pouze dva Američané. Bylo to sjednocení národů, jazyků a lidí. Nikdo z nich není placen. Slouží zdarma a jsou vděčni za povolání k tomuto dílu.
Reorganizovali jsme kůly v Okazaki, Sapporu a Osace v Japonsku. Všichni tři noví presidenti kůlu a neuvěřitelný počet vedoucích vstoupili do Církve v letech dospívání. Většina z nich ztratila ve válce otce.
Jedním z této generace je starší Jošihiko Kikuči ze Sedmdesáti.
Pohromy, které Pán předvídal, nyní přicházejí na nekajícný svět. Okamžitě nastupuje jedna generace mladých za druhou. Žení se a vdávají. Dodržují smlouvy uzavřené v domě Páně. Mají děti a nedovolují, aby společnost omezovala rodinný život.
Dnes naplňujeme proroctví, „že… jméno [Olivera Grangera] bude drženo v paměti od pokolení k pokolení stále a vždycky v posvátné paměti“ (NaS 117:12). Nebyl velkým mužem podle měřítek světa. Nicméně Pán řekl: „Ať nikdo nepohrdá mým služebníkem Oliverem Grangerem, nýbrž nechť… požehnání… jsou mu údělem navěky.“ (NaS 117:15.)
Nikdo nepodceňujme moc víry obyčejných Svatých posledních dnů. Mějte na paměti, že Pán řekl: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ (Matouš 25:40.)
Slíbil, že „Duch Svatý… bude [jejich] ustavičným průvodcem a [jejich] žezlo bude nezměnitelné, plné počestnosti a pravdivosti a [jejich] vláda bude nepomíjející vládou a bude [jim] přiřknuta navěky bez vnucování“ (NaS 121:46).
Naprosto nic! Naprosto žádná moc nemůže zastavit pokrok Pánova díla.
„Jak dlouho může zůstati voda, která proudí, zkalena? Jaká moc by chtěla nebesům brániti? Jako by člověk chtěl svou slabou paži vztáhnouti, aby proud řeky Missouri v jeho předurčeném běhu zarazil, nebo chtěl jeho vodstvo proti proudu říditi, právě tak je mu nemožno Všemohoucímu zabraňovati, aby z nebe vylil znalost na hlavy Svatých posledních dnů.“ (NaS 121:33.)
O tom vydávám apoštolské svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.