Z malých věcí
Nesmíme být znaveni konáním dobra a nesmíme být netrpělivé; změny, o něž se snažíme, nastanou „ve své době“.
Slova působivé písně znovuzřízení, kterou jsme zpívali na začátku našeho shromáždění, jsem měla na mysli i v srdci od první chvíle, kdy jsme vybrali téma. „Nechť Sion v kráse své povstane; nechť světlo jeho začne zářit… Aby se lid připravil na setkání s Pánem.“ („Let Zion in Her Beauty Rise“, Hymns, no. 41.) Je to úchvatné přemýšlet o oné zaslíbené době, kdy se Pán vrátí, ale zároveň je důležité zamyslet se nad změnami, které možná musí každá z nás učinit, abychom byly připraveny. Přesto, drahé sestry, věřím, protože při setkání s vámi vidím vaši oddanost, že nejsme tak nepřipraveny, jak si často myslíme. Máme důvod mít sebedůvěru a naději.
Září 1832 bylo pro první Svaté náročným obdobím plným příprav. Prorok se chystal odstěhovat se k Johnu Johnsonovi na jihovýchod od Kirtlandu v Ohiu; další bratří se připravovali na odchod do Missouri. Joseph Smith uprostřed těchto příprav obdržel zjevení, které je nyní 64. oddílem Knihy nauk a smluv. Pán dal lidem odcházejícím do Missouri určité pokyny a pak jim připomněl: „Ale všechny věci se musí uskutečnit v pravý čas. Proto nebuďte unaveni konáním dobra, neboť kladete základ velikému dílu. A z malých věcí vzniká to, co je velké.“ (NaS 64:32–33; zvýraznění přidáno.)
Tyto verše jsou pro nás vodítkem při přípravě sebe a své rodiny na život v „časech nebezpečných“ (viz 2. Timoteovi 3:1). Nesmíme být znaveni konáním dobra a nesmíme být netrpělivé; změny, o něž se snažíme, nastanou „ve své době“. To nejdůležitější je, že velké dílo, jež si přejeme uskutečnit, bude pocházet z „malých věcí“.
Poznala jsem, že jednou z těch malých věcí je to, že si musím najít čas, abych každý den doplňovala svůj duchovní rezervoár. Je lákavé udělat si dlouhý seznam slabostí a pak se je snažit odstraňovat, jako bychom „hubili hady“, jak říká jedna moje přítelkyně. Sebezdokonalování nám může připadat jako pracovní projekt, jedná se ale – ve své podstatě – o změnu srdce. Zatímco my ženy zápolíme s tím, co přináší život – vychováváme děti, zajišťujeme nezbytné věci, chodíme do školy, čelíme stáří nebo nemocem – naše vlastní duchovnost se často ocitá až na konci dlouhého seznamu povinností.
Studium písma a modlitba přinese změnu – ale ne automaticky. Čteme-li jen jedním okem a modlíme-li se jen z půli srdce, dopouštíme se rituálu, a i když ten čas není zcela promarněný, není ani využitý tím nejlepším způsobem. S pomocí rodiny si musíme vyhradit dostatek času na studium – ne na čtení – na rozjímání, na vnímání pocitů a na čekání na odpovědi. Pán nám slibuje, že nás bude posilovat, podpírat a osvěžovat, uděláme-li si na Něj čas každý den (viz NaS 88:63).
Sestry, musíme se připravit, chceme-li sloužit, a musíme sloužit, chceme-li se připravit. Když mi bylo 16 let, byla jsem povolána učit v tak zvané Dětské nedělní škole tříleté děti. (Nevěřily byste, že takové věci tehdy existovaly.) Učila jsem několik čilých dětí. Hned byly na stole a hned zase pod stolem, a připadalo mi, že se nikdy nezastavily. Byla jsem naprosto nezkušená a během prvních týdnů jsem si říkala, zda jsem udělala dobře, když jsem toto povolání přijala.
Ale vytrvala jsem a rychle jsem se naučila jednu věc – nestačí jen modlit se o pomoc. Musela jsem se připravovat. To znamenalo plánovat činnosti, příběhy a lekce a znamenalo to mít náhradní plán B, ale i C až Z. O mnoho let později, když jsem byla povolána vést Dětskou nedělní školu, věděla jsem, jak novým učitelům pomáhat. Věděla jsem, jak mít z dětí radost, a věděla jsem, jak je důležité být v povolání věrnou.
Měla jsem v Církvi, tak jako mnohé z vás, četná povolání. Některá byla snadnější, jiná naopak těžší, ale každé jsem se snažila zvelebovat. Znervózňuje vás věta „Zvelebujte své povolání“? Mě znepokojovala! Nedávno jsem četla proslov, ve kterém o tom president Thomas S. Monson řekl: „A jak člověk zvelebuje své povolání? Zkrátka tak, že vykonává službu, která tomu přináleží“ („Priesthood Power“, Liahona, Jan. 2000, 60). Sestry, to dokážeme! Slýchávám, jak ženy říkají, že je jejich povolání vyčerpává nebo že nemají čas sloužit. Ale zvelebovat povolání neznamená, že celou noc připravujeme letáky a pečlivě chystáme dekorace na stůl. To neznamená, že pokaždé, když jdeme na navštěvující učení, musíme sestrám něco přinést. Někdy jsme samy sobě tím nejhorším nepřítelem. Dělejme věci jednodušeji. Poselství dobré lekce přichází skrze duchovní přípravu. Zaměřme se na zásady evangelia a na materiál v našem studijním průvodci. Připravme se vyvolat zajímavou výměnu názorů pomocí diskuse, ne skrze pracné vymýšlení něčeho dalšího, což nás unavuje tak, že začínáme nést nelibě čas, který trávíme ve svém povolání.
Když jsme povolány sloužit, není nám dáno datum uvolnění. Náš život je naší službou. Lois Bonner, žena z našeho kůlu, které je 92 let, začala sloužit jako navštěvující učitelka, když se před 65 lety vdala. Dosud věrně slouží. Nelsonovi z Kanady a Ellsworthovi z Utahu jako misionáři učili, školili a měli rádi nás, kteří jsme žili v malém rostoucím sboru v Missouri. My jsme se díky nim učili radosti ze služby a těžili jsme z moudrosti jejich zkušeností. Neznám lepší způsob, jak děkovat našemu Otci za vše, co nám dává, než tím, že v jakémkoli věku sloužíme jeho dětem.
Konečně začínám rozumět významu a důležitosti našich obětí – konkrétně našich desátků a postních obětí. V celé Knize nauk a smluv nás Pán nabádá, abychom se navzájem o sebe starali a dávali si ze svých časných prostředků, abychom tak budovali království Boží. Naše ochota toto činit je vlastně jednou z podmínek Pánova návratu na zem (viz Daniel H. Ludlow, A Companion to Your Study of the Doctrine and Covenants, 2 vols. [1978], 2:46). I když okolnosti každého z nás se mohou lišit, je důležité, abychom dávali vše, co můžeme. Pán zřídkakdy na člověku požaduje, aby dal vše, co má, ale je důležité, aby věděl, že bychom to učinili a dokázali to, kdybychom o to byli požádáni (viz Bruce R. McConkie, „Obedience, Consecration, and Sacrifice“, Ensign, May 1975, 50). V jednom kůlu, do něhož jsme s manželem patřili, vyzval president kůlu členy, aby zdvojnásobili postní oběti a připravili se na požehnání, která budou přicházet. Nyní mohu vydat osobní svědectví, že Pán nám bude nepředstavitelnými způsoby žehnat, budeme-li věrně dávat štědře.
Duchovnost skrze modlitbu a studium. Služba druhým. Štědré desátky a oběti. To nejsou nové zásady. To je několik těch „malých věcí“, které jsou nezbytnou podmínkou pro to, co je velké. Ve verších, jež následují, se dovídáme, co Pán od nás vyžaduje. On požaduje „srdce a ochotnou mysl“ (NaS 64:34; zvýraznění přidáno). Musíme získat nové srdce a novou mysl. Každý z nás má chyby, slabosti, postoje, jež nejsou dokonalé. Pán nás žádá, abychom se Mu otevřeli – abychom nic neskrývali. Říká nám – nehledejte „vlastní život svůj“; hledejte „vůli moji“ a snažte se „dodržovati přikázání moje“ (Helaman 10:4). Novost srdce přichází, když uděláme vše a dáme vše, co můžeme, a pak odevzdáme své srdce a svou vůli Otci. Pokud tak budeme činit, náš Otec nám slibuje, že náš život nyní i ve věčnosti bude bohatý. Nemusíme se bát.
Sestry, nebuďte unaveny konáním dobra. Budeme-li trpělivé, můžeme zažít změnu srdce, o niž usilujeme. Pro většinu z nás to bude vyžadovat jen malou změnu kursu, která nás navede přímo na sever. Úpravy, které musíme učinit, jsou v oněch „malých věcech“, ale to neznamená, že jsou jednoduché. Příliš mnoho sil se snaží vychýlit naši střelku. Ale přitažlivost Polárky rozpoznáme. To je směr k domovu.
Dávám vám svědectví, že sliby, které dává Otec nám, svým milovaným dcerám, jsou skutečné. Svědčím vám o tom, že když budeme uvádět svůj život do souladu se životem, jejž nám ukázal Spasitel, budeme vědět, že světlo Sionu vychází, že se stáváme lidem připraveným na Jeho návrat. Ve jménu Ježíše Krista, amen.