Víra a klíče
Musíme vědět skrze inspiraci, že klíče kněžství jsou v rukou těch, kteří nás vedou a slouží nám. Vyžaduje to svědectví Ducha.
V jedné kapli daleko od Salt Lake City, na místě, kam člen Kvora Dvanácti zavítá jen zřídka, ke mně přistoupil jeden otec. Vedl za ruku svého malého syna. Když ke mně došli, podíval se dolů na chlapce, oslovil ho jménem a řekl, ukazuje hlavou na mě: „Toto je apoštol.“ Podle tónu otcova hlasu jsem poznal, že doufá, že jeho syn pocítí něco více než jen to, že se setkává s váženým návštěvníkem. Doufal, že jeho syn pocítí ujištění, že klíče kněžství jsou na zemi v Pánově Církvi. Jeho syn bude toto ujištění potřebovat znovu a znovu. Bude ho potřebovat, až otevře dopis od nějakého budoucího proroka, jehož nikdy neviděl a který ho povolává na misii. Bude ho potřebovat, až bude pohřbívat dítě nebo manželku nebo rodiče. Bude ho potřebovat k odvaze řídit se pokynem k službě. Bude ho potřebovat pro útěchu, jež přichází z důvěry v pečeticí moc, která spojuje na věky.
Misionáři dnes s tímtéž záměrem vyzvou zájemce, aby se setkal s biskupem nebo presidentem odbočky. Doufají, že zájemci pocítí mnohem více než jen to, že se setkali s příjemným nebo dokonce významným mužem. Budou se modlit, aby zájemci pocítili ujištění, že tento zdánlivě obyčejný muž drží klíče kněžství v Pánově Církvi. Zájemci budou toto ujištění potřebovat, až budou vstupovat do vod křtu. Budou ho potřebovat při placení desátku. Budou toto ujištění potřebovat, až bude biskup inspirován dát jim povolání. Budou ho potřebovat, až ho uvidí předsedat na shromáždění svátosti a až je bude živit učením evangelia.
A tak misionáři a otcové a všichni, kteří slouží druhým v pravé Církvi, chtějí pomoci těm, které milují, získat trvalé svědectví, že Pánovi služebníci v Jeho Církvi drží klíče kněžství. Dnes chci svými slovy povzbudit všechny, již se usilovně snaží vštípit a posílit toto svědectví.
Bude užitečné, když si uvědomíme několik věcí. Zaprvé Bůh je vytrvalý a štědrý v tom, jak udílí požehnání kněžské moci svým dětem. Zadruhé Jeho děti se musejí samy rozhodnout, že se stanou hodnými těchto požehnání a že je přijmou. A zatřetí Satan, ten nepřítel spravedlivosti, se od začátku snaží podkopat víru, jež je nezbytná pro přijetí požehnání, která jsou mocí kněžství umožněna.
Těmto skutečnostem jsem se naučil od moudrého učitele téměř před 25 lety. Hovořil jsem v starověkém divadle v Efezu. Jasné sluneční světlo zaplavilo místo, kde kdysi stál apoštol Pavel a kázal. Mluvil jsem na téma Pavel, apoštol povolaný Bohem.
Publikum se skládalo ze stovek Svatých posledních dnů. Seděli v řadách na kamenných lavicích, na nichž sedávali Efezané před více než tisícem let. Mezi nimi byli dva žijící apoštolové, starší Mark E. Petersen a starší James E. Faust.
Jak si dokážete představit, pečlivě jsem se připravil. Přečetl jsem Skutky apoštolů i epištoly, jak Pavlovy, tak ostatních apoštolů. Přečetl jsem Pavlovu epištolu Efezským a přemítal jsem o ní.
Snažil jsem se ze všech sil vzdát čest Pavlovi a jeho úřadu. Po proslovu mě řada lidí pochválila. Oba žijící apoštolové byli šlechetní ve svém hodnocení. Později si mě však starší Faust vzal stranou a s úsměvem a mírností v hlase řekl: „Byl to dobrý proslov. Ale vynechal jste to nejdůležitější, co jste mohl říci.“
Zeptal jsem se, co to je. Až po týdnech se uvolil a pověděl mi to. Jeho odpověď je pro mě stále poučná.
Řekl, že jsem lidem mohl vysvětlit, že kdyby Svatí, kteří Pavlovi naslouchali, měli svědectví o významu a moci klíčů, jež držel, možná by apoštolové nemuseli být vzati ze země.
Pak mě odkázal zpět na Pavlův list Efezským. Nyní jsem viděl, že Pavel chtěl, aby lidé pocítili význam řetězu klíčů kněžství, sahajícího od Pána přes Jeho apoštoly až k nim, členům Pánovy Církve. Pavel se snažil vybudovat svědectví o těchto klíčích.
Pavel svědčil Efezským, že Kristus je v čele své Církve. A učil je, že Spasitel vystavěl svou Církev na základě apoštolů a proroků, kteří drží všechny klíče kněžství.
Pavel věděl, navzdory jasnosti a síle svého učení a svého příkladu, že přijde odpadlictví. Věděl, že apoštolové a proroci budou vzati ze země. A věděl, že budou, jednou ve slavné budoucnosti, navráceni. O této době napsal Efezským a zmínil se o tom, co udělá Pán: „Aby v dokonání plnosti časů v jedno shromáždil všecko v Kristu, buď nebeské věci, buď zemské.“1
Pavel se těšil na službu proroka Josepha Smitha, až bude nebe opět otevřeno. Stalo se to. Přišel Jan Křtitel a předal smrtelníkům kněžství Aronovo a klíče služby andělů a křtu ponořením na odpuštění hříchů.
Dávní apoštolové a proroci se vrátili a předali Josephovi klíče, které drželi ve smrtelnosti. V únoru 1835 byli smrtelní lidé vysvěceni ke svatému apoštolství. Koncem března 1844 byly dvanácti apoštolům dány klíče kněžství.
Prorok Joseph Smith věděl, že jeho smrt se blíží. Věděl, že drahocenné klíče kněžství a apoštolství nesmějí být, a ani nebudou, znovu ztraceny.
Jeden z apoštolů, Wilford Woodruff, nám zanechal tento popis toho, co se v Nauvoo stalo, když Prorok hovořil k Dvanácti:
„Při této příležitosti se prorok Joseph postavil a řekl nám: ‚Bratří, přál bych si dožít se toho, abych viděl tento chrám postavený. Já se toho nedožiji, ale vy ano. Zpečetil jsem na vaše hlavy všechny klíče království Božího. Zpečetil jsem na vás každý klíč, moc, zásadu, kterou Bůh nebes zjevil mně. Nehledě na to, kam snad půjdu nebo co snad budu dělat, království nyní spočívá na vás.‘“2
Každý prorok, který následoval po Josephovi, od Brighama Younga po presidenta Hinckleyho, držel a používal tyto klíče a byl nositelem posvátného apoštolství.
Avšak stejně jako v Pavlově době i my musíme mít víru, má-li moc těchto klíčů kněžství mít na nás účinek. Musíme vědět skrze inspiraci, že klíče kněžství jsou v rukou těch, kteří nás vedou a slouží nám. Vyžaduje to svědectví Ducha.
A záleží to na našem svědectví, že Ježíš je Kristus a že žije a vede svou Církev. Musíme také sami vědět, že Pán znovuzřídil svou Církev a klíče kněžství skrze proroka Josepha Smitha. A musíme mít jistotu skrze Ducha Svatého, často obnovovanou, že tyto klíče byly bez přerušení předány žijícímu prorokovi a že Pán žehná a řídí svůj lid skrze linii klíčů kněžství, jež vede přes presidenty kůlů a okrsků a přes biskupy a presidenty odboček až k nám, ať jsme kdekoli a jakkoli daleko od proroka a apoštolů.
Není to dnes snadné. Nebylo to snadné ani v době Pavlově. Vždy bylo těžké rozpoznat v omylných lidských bytostech oprávněné služebníky Boží. Pavel musel mnohým připadat jako obyčejný muž. Některým se zdálo, že veselá povaha Josepha Smitha neodpovídá jejich představě, jak má vypadat prorok Boží.
Satan bude vždy působit na Svaté Boží, aby podkopal jejich víru v klíče kněžství. Dělá to například tak, že poukazuje na lidskou povahu těch, kteří je drží. Tím může oslabit naše svědectví a tak nás odseknout od linie klíčů, jimiž nás Pán připojuje k sobě a jimiž může nás a naši rodinu přivést domů k sobě a k našemu Nebeskému Otci.
Satanovi se podařilo podkopat svědectví mužů, kteří s Josephem Smithem viděli nebe otevřené a slyšeli hlasy andělů. Svědectví jejich fyzických očí a uší nebylo dostatečné, když už nedokázali pociťovat svědectví, že klíče kněžství jsou stále na místě u Josepha.
Varování pro nás je prosté. Hledáme-li v lidech lidské slabosti, vždy je najdeme. Zaměříme-li se na vyhledávání slabostí těch, již drží klíče kněžství, ohrožujeme sami sebe. Když o těchto slabostech říkáme nebo píšeme druhým, ohrožujeme je.
Žijeme ve světě, kde se zdá, že hledání chyb v druhých je oblíbeným sportem. Už dlouho je to základní strategie politických kampaní. Je to téma mnoha televizních programů po celém světě. Zvyšuje to oblíbenost novin. Kdykoli se s někým setkáme, naší první, téměř nevědomou, reakcí bývá hledání jeho nedostatků.
Abychom se udrželi zakotveni v Pánově Církvi, můžeme a musíme si cvičit oči, abychom rozpoznávali Pánovu moc v službě těch, jež povolal. Musíme být hodni společenství Ducha Svatého. A potřebujeme se modlit, aby nám Duch Svatý pomáhal vědět, že muži, kteří nás vedou, mají tuto moc. V mém případě jsou tyto modlitby nejčastěji zodpovězeny, když se sám plně zapojím do Pánovy služby.
Stalo se to v době po jedné katastrofě. Jednoho červnového dne se v Idahu protrhla přehrada. Obrovská vlna zasáhla městečka pod ní. Tisíce lidí, převážně Svatých posledních dnů, uprchlo z domovů do bezpečí.
Byl jsem tam, když se lidé vypořádávali s hrozivým úkolem obnovy. Viděl jsem presidenta kůlu, jak svolává své biskupy, aby vedli lidi. Během prvních dnů jsme byli odříznuti od jakéhokoli vedení zvenčí. Byl jsem na schůzce místních vedoucích, když dorazil ředitel z federálního úřadu pro katastrofy.
Snažil se převzít vedení schůze. S naléhavostí začal vyjmenovávat věci, které bylo podle něj třeba udělat. Po přečtení každého bodu president kůlu, sedící v jeho blízkosti, polohlasem řekl: „To jsme už udělali.“ Takto pokračoval ještě pět nebo deset minut a pak zmlkl a posadil se. Tiše poslouchal, když president kůlu přijímal zprávy od biskupů a vydával příkazy.
Druhý den přišel pracovník z federálního úřadu na schůzi včas. Sedl si poněkud více dozadu. Schůzi zahájil president kůlu. Přijal ještě více zpráv a vydal příkazy. Po několika minutách federální pracovník, který přišel se vší pravomocí a možnostmi svého mocného úřadu, řekl: „Presidente Ricksi, co byste chtěl, abychom udělali?“
Uznal jeho moc. Já jsem viděl něco více. Rozpoznal jsem důkaz klíčů a víry, která zpřístupňuje jejich moc.
Stalo se to opět, když se nedlouho poté, co přehrada praskla, vrátil do města muž s manželkou. Nešli domů. Nejdříve zamířili ke svému biskupovi. Byl celý od bahna, jak vedl členy svého sboru při uklízení domovů. Zeptali se ho, co by chtěl, aby dělali.
A dali se do práce. Mnohem později se šli na pár minut podívat na svůj dům. Byl pryč. A tak se znovu pustili do práce tam, kde je biskup požádal o pomoc. Věděli, kam mají jít, aby obdrželi Pánovy pokyny k službě v Jeho Církvi.
Tehdy, a od té doby znovu, jsem poznával, jak se kůly Sionu stávají místy bezpečí. Stávají se jakoby velkou rodinou, sjednocenou a vzájemně o sebe pečující. Dochází k tomu prostou vírou.
Vírou se nechávají pokřtít a přijímají Ducha Svatého. Tím, že pokračují v dodržování přikázání, se tento dar stává trvalým. Mohou rozpoznat duchovní věci. Začíná být snadnější vidět, jak Boží moc působí skrze obyčejné lidi, jež Bůh povolává, aby jim sloužili a vedli je. Srdce se obměkčují. Cizinci se stávají spoluměšťany v Pánově království, sjednoceni svazky lásky.
Tento radostný stav nevydrží bez neustálého obnovování víry. Biskup, jehož máme rádi, bude uvolněn, a stejně tak president kůlu. Apoštolové, jež jsme s vírou následovali, budou vzati domů k Bohu, který je povolal.
V těchto neustálých změnách spočívá velká příležitost. Můžeme se snažit být způsobilými pro zjevení, jež nám dovolí poznat, že Bůh předává klíče z jedné osoby na druhou. Můžeme opětovně usilovat o získání této zkušenosti. A musíme to udělat pro získání požehnání, která pro nás Bůh má a která chce, abychom nabídli ostatním.
Odpověď na vaši modlitbu nebude asi tak dramatická, jako když někteří lidé viděli, jak se Brigham Young při proslovu začal podobat umučenému proroku Josephovi. Ale může být stejně spolehlivá. A s tímto duchovním ujištěním přijde pokoj a síla. Opět poznáte, že toto je Pánova pravá a žijící Církev, že On ji vede skrze své vysvěcené služebníky a že o nás dbá.
Jestliže dostatečné množství z nás projeví tuto víru a získá tato ujištění, Bůh pozvedne ty, již nás vedou, a tak požehná nám i našim rodinám. Stane se s námi to, co si Pavel tolik přál pro ty, jimž sloužil: „vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdež jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus“.3
Svědčím, vím, že Ježíš Kristus je náš Spasitel a že žije. Vím, že je skálou, na níž stojí tato Jeho pravá Církev. Ve jménu Ježíše Krista, amen.