Ženy v našem životě
Jsem velmi vděčný, a jak velmi vděční musíme být všichni, za ženy ve svém životě.
Bratří a sestry, v úvodu si vás dovolím požádat o trpělivost, abych mohl poznamenat něco osobního. Před šesti měsíci, v závěru naší konference, jsem uvedl, že má milovaná společnice, která byla mou společnicí po 67 let, je vážně nemocná. Zemřela dva dny nato. Bylo to 6. dubna, v den významný pro nás všechny v této Církvi. Rád bych veřejně poděkoval oddaným lékařům a skvělým sestrám, kteří o ni pečovali v závěru její nemoci.
Když pokojně vklouzla do věčnosti, byli jsme s dětmi u jejího lůžka. Když jsem ji držel za ruku a sledoval, jak jí z prstů odtéká smrtelný život, přiznávám, že jsem byl přemožen. Než jsem se s ní oženil, byla dívkou mých snů, mám-li citovat slova tehdy oblíbené písně. Byla mi drahou společnicí po více než dvě třetiny století, před Pánem jsme si byli rovni, ve skutečnosti byla lepší. A nyní ve stáří se pro mne opět stala dívkou mých snů.
Ihned po jejím úmrtí se spustil obrovský příliv lásky z celého světa. Dostali jsme velké množství nádherných květinových darů. Jejím jménem byly zaslány velké příspěvky do Stálého vzdělávacího fondu a do její nadace na Univerzitě Brighama Younga. Obdrželi jsme doslova stovky dopisů. Máme jich plné krabice od mnohých, které známe, a od velmi mnohých, které neznáme. Všechny jsou výrazem obdivu k ní, a soucitu a lásky k nám, které zde zanechala.
Je nám líto, že nejsme s to odpovědět jednotlivě na tyto mnohé pozdravy. Využívám tedy této příležitosti a děkuji každému z vás za vaši velkou laskavost k nám. Děkuji vám opravdu mnohokrát a promiňte prosím, že jsme vám neodpověděli. Byl to úkol nad naše síly, ale vaše dopisy přinesly auru útěchy v době našeho smutku.
Jsem vděčen, že mohu říci, že si za náš dlouhý společný život nevzpomínám na žádnou vážnou hádku. Příležitostně malé neshody, to ano, ale nic vážného. Domnívám se, že naše manželství bylo tak idylické, jak jen mohlo být.
Vím, že mnozí z vás jsou podobně požehnáni, a já vám k tomu co nejsrdečněji blahopřeji, neboť koneckonců neexistuje bohatší vztah než společenství manžela a manželky, a nic neslibuje tolik možností pro dobro i zlo jako nekonečné důsledky manželství.
Tyto důsledky vídám neustále. Vidím jak krásu, tak tragédii. A tak jsem se rozhodl říci dnes několik slov o ženách v našem životě.
Začnu stvořením světa.
V knize Genesis a v knize Mojžíšově se dočítáme o tom velkém, výjimečném a pozoruhodném činu. Všemohoucí byl architektem onoho stvoření. Bylo vykonáno pod Jeho vedením Jeho Milovaným Synem, Velkým Jehovou, jemuž napomáhal archanděl Michael.
Nejprve bylo zformováno nebe a země a potom následovalo oddělení světla od tmy. Z pevné země byly odvedeny vody. Pak přišlo rostlinstvo následováno živočichy. Následovalo vrcholné stvoření člověka. Genesis zaznamenává, že „viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré” (Genesis 1:31).
Tento proces však ještě nebyl úplný.
„Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.
Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.
A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.
I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka.“ (Genesis 2:20–23.)
A tak se Eva stala Božím závěrečným stvořením, velkolepým souhrnem veškerého úžasného díla, které předcházelo.
Nehledě na tuto důležitost, jež byla ženě přisouzena při stvoření, byla žena tak často během historie odsuzována k druhořadému postavení. Byla utlačována. Byla ponižována. Byla zotročována. Byla zneužívána. A přesto několik největších postav z písem byly ženy bezúhonné, úspěšné a plné víry.
Ve Starém zákoně máme Ester, Naomi a Rut. V Knize Mormon máme Sariah. Máme Marii, samotnou matku Vykupitele světa. Vidíme ji jako vyvolenou Bohem a popsanou Nefim jako „pannu, která je krásnější a bělejší nežli všechny panny“ (1. Nefi 11:15).
Byla to ona, kdo odnesla dítě Ježíše do Egypta, aby zachránila jeho život před Herodovým hněvem. Byla to ona, kdo o Něj pečovala, když byl chlapcem a mladým mužem. Stála před Ním, když Jeho tělo ztrápené bolestí viselo na kříži na vrchu Kalvárie. Ve svém utrpení jí řekl: „Ženo, aj, syn tvůj.“ A svému učedníkovi s prosbou, aby o ni pečoval, řekl: „Aj, matka tvá.“ (Jan 19:26–27.)
Dále Jeho životem procházejí Maria a Marta a Maria Magdaléna. Byla to ona, kdo přišla k hrobce onoho prvního velikonočního rána. A jí, ženě, se zjevil první jako vzkříšený Pán. Ačkoli Ježíš přisoudil ženě přední místo, jak je možné, že tak mnoho mužů, kteří vyznávají Jeho jméno, to nečiní?
Když Bůh, ve svém velkolepém projektu, stvořil na počátku člověka, stvořil podvojnost pohlaví. Zušlechtěný výraz této podvojnosti se nachází v manželství. Jeden člověk doplňuje druhého. Jak prohlásil Pavel: „A však ani muž bez ženy, ani žena bez muže v Pánu.“ (1. Korintským 11:11.)
Neexistuje jiné uspořádání, které by splňovalo božské záměry Všemohoucího. Muž a žena jsou Jeho stvořeními. Jejich podvojnost je Jeho plánem. Jejich doplňující se vztahy a funkce jsou zásadní pro Jeho záměry. Jeden bez druhého je neúplný.
Uvědomuji si, že mezi námi je mnoho nádherných žen, které nemají příležitost uzavřít sňatek. Ale i ony jsou obrovským přínosem. Slouží Církvi věrně a dovedně. Vyučují v organizacích. Slouží jako úřednice.
Nedávno jsem byl svědkem velmi zajímavé věci. Probíhala schůze generálních autorit a bylo tam s námi i předsednictvo Pomocného sdružení. Tyto schopné ženy stály v naší zasedací místnosti a hovořily k nám o zásadách sociální péče a o pomoci lidem v nouzi. Naše postavení jako úředníků v této Církvi se nesnížilo tím, co dělaly. Byla posílena naše schopnost sloužit.
Existují muži, kteří si, v duchu arogance, myslí, že jsou ženám nadřazeni. Zdá se, že si neuvědomují, že by tady nebyli, kdyby nebylo matky, která je porodila. Ponižují ji, když prosazují svou nadřazenost. Bylo řečeno: „Muž nemůže snížit ženu, aniž by se tím nesnížil sám; nemůže ji povznést, aniž by tím zároveň nepovznesl sám sebe.“ (Alexander Walker, in Elbert Hubbard’s Scrap Book [1923], 204.)
Jak velmi pravdivé to je! Hořké plody tohoto ponižování vidíme všude kolem sebe. Rozvod je jedním z jeho důsledků. Toto zlo divoce bují v celé naší společnosti. Je to výsledek neúcty k manželskému partnerovi. Projevuje se zanedbáváním, kritikou, zneužíváním, opouštěním. My v Církvi proti tomu nejsme imunní.
Ježíš prohlásil: „A protož, což Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ (Matouš 19:6.)
Slovo člověk je zde užito v obecném smyslu, ale ve skutečnosti jsou to především muži, kteří vytvářejí podmínky vedoucí k rozvodu.
Poté, co jsem se léta zabýval stovkami rozvodových situací, jsem přesvědčen, že uplatňování jediné zásady by více než cokoli jiného pomohlo řešit tento bolestný problém.
Kdyby každý manžel a každá manželka neustále dělali vše, co je možné, pro to, aby zajistili uspokojení a štěstí svého společníka, bylo by rozvodů jen velmi málo, nebo žádné. Nikdy by nebylo slyšet hádku. Nebylo by obviňování. Nedocházelo by k výbuchům hněvu. Ale zneužívání a podlost by byly nahrazeny láskou a zájmem.
Před mnoha lety jsme zpívali jednu populární píseň, jejíž slova říkají toto:
Chci být šťastný,
ale nebudu šťastný,
dokud neučiním šťastným i tebe.
(Irving Caesar, „I Want to Be Happy“ [1924].)
Jak je to pravdivé!
Každá žena je dcera Boží. Nemůžete ji urazit, aniž byste urazili Jeho. Prosím muže této Církve, aby vyhledávali a živili božství, které spočívá v jejich společnici. Nakolik se toto uskuteční, natolik bude soulad, pokoj, obohacování rodinného života a pečující láska.
President McKay nám správně připomněl, že „žádný úspěch [v životě] nemůže vynahradit selhání v domově“ (citováno z J. E. McCulloch, Home: The Savior of Civilization [1924], 42; in Conference Report, Apr. 1935, 116).
Stejně tak pravda, již nám připomněl president Lee: „To [největší] dílo, které kdy vykonáte, bude za zdmi vašeho vlastního domova.“ („Maintain Your Place as a Woman,“ Ensign, Feb. 1972, 51.)
Lék na většinu manželských potíží nespočívá v rozvodu. Spočívá v pokání a odpouštění, v projevech laskavosti a zájmu. Lze ho najít v uplatňování zlatého pravidla.
Je to velmi krásný výjev, když mladý muž a mladá žena u oltáře spojí ruce ve smlouvě před Bohem, že se budou vzájemně ctít a milovat. Jak chmurný je to pak pohled, když za několik měsíců, nebo za několik let, slyšíte urážlivé poznámky, podlá a kousavá slova, zvýšené hlasy a hořké obviňování!
Nemusí to tak být, milí bratři a milé sestry. V našem životě se nad tyto mdlé a bídné živly můžeme pozvednout (viz Galatským 4:9). Můžeme jeden v druhém vyhledávat a uznávat božskou přirozenost, kterou získáváme jako děti našeho Otce v nebi. Můžeme spolu žít v Bohem daném modelu manželství a dosáhnout toho, čeho jsme schopni, budeme-li ukázňovat sami sebe a zdržíme-li se snahy ukázňovat svého společníka.
Ženy v našem životě jsou stvoření obdařená zvláštními vlastnostmi, božskými vlastnostmi, jež je vedou k podávání pomocné ruky s laskavostí a láskou k lidem kolem nich. Toto dávání můžeme povzbudit, dáme-li jim příležitost projevit talenty a podněty, které jsou v nich. Jednou večer v našem stáří mi má milovaná společnice tiše řekla: „Ty jsi mi vždy dával křídla, abych mohla létat, a já tě za to miluji.“
Kdysi jsem znal muže, který již zemřel. Chtěl vždy za svou manželku a děti rozhodovat všechno sám. Nemohli si bez něj koupit ani boty. Nemohli se učit hrát na klavír. Nemohli bez jeho souhlasu sloužit v Církvi. Od té doby jsem viděl výsledky tohoto přístupu, a nejsou to dobré výsledky.
Můj otec nikdy neváhal pochválit mou matku. My děti jsme věděli, že ji má rád, podle toho, jak se k ní choval. Ustupoval jí. A já mu budu vždy hluboce vděčný za jeho příklad. Mnozí z vás byli požehnáni stejně.
Mohl bych takto pokračovat, ale to není třeba. Jen bych rád zdůraznil onu velkou a význačnou pravdu, že všichni jsme děti Boží, jak synové, tak dcery, bratři a sestry.
Mám jako otec rád své dcery méně, než mám rád své syny? Ne. Jsem-li vinen nějakou nerovnováhou, je to ve prospěch mých dcer. Již jsem řekl, že když muž zestárne, je mu lépe, má-li kolem sebe své dcery. Jsou tak laskavé a dobré a pozorné! Mohu, myslím, říci, že mí synové jsou schopní a moudří. Mé dcery jsou chytré a laskavé. A „kalich můj … oplývá“ (Žalmy 23:5) díky tomu.
Ženy jsou tak nezbytnou součástí plánu štěstí, který pro nás navrhl náš Nebeský Otec! Tento plán bez nich nemůže fungovat.
Bratří, ve světě je příliš mnoho neštěstí. Je příliš mnoho strádání a trápení a hoře. Je příliš mnoho slz vyplakaných zarmoucenými manželkami a dcerami. Je příliš mnoho nedbalosti a zneužívání a nevlídnosti.
Bůh nám dal kněžství, a toto kněžství nelze používat „jinak … než domlouváním, shovívavostí, něhou, pokorou a nelíčenou láskou; dobrotou a pravým poznáním, které velmi působí na vývoj duše bez pokrytectví a obmyslnosti“ (NaS 121:41–42).
Jsem velmi vděčný, a jak velmi vděční musíme být všichni, za ženy ve svém životě. Bůh jim žehnej! Kéž se na ně snáší Jeho velká láska a korunuje je leskem a krásou, milostí a vírou. A kéž se Jeho Duch snáší na nás muže a vede nás k tomu, abychom k nim vždy chovali úctu a vděčnost, povzbuzovali je, posilovali, pečovali o ně a milovali je, což je samou podstatou evangelia našeho Vykupitele a Pána. O to se pokorně modlím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.