Víc svatosti dej mi
Je důležité, aby rodiny i jednotlivci aktivně usilovali o více ctností, které přesahují tento smrtelný život.
Se sestrou Burtonovou jsme měli před sňatkem pohovor s otcem staršího Richardse. Víme, o čem starší Richards mluvil na tomto zasedání konference.
Nedávno, na konci konference kůlu, ke mně přišla jedna mladá dáma. Když jsme si podali ruce, řekla: „Bratře biskupe, mohl byste vylepšit své proslovy na generálních konferencích tím, že se budete usmívat.“ Chtěl jsem jí něco říci o strachu a usmívání, ale neměl jsem na to čas. Ale pokusím se, jak jen to půjde, a doufám, že to zvládnu.
V závěru každé generální konference pociťuji touhu mít něčeho více – více onoho poklidu doprovázejícího tuto událost, více společenství Ducha, více oné výživy, která rozjasňuje a žehná mou duši.
V současné době se lidé obecně domnívají, že více znamená lépe a že méně je obvykle nežádoucí. Pro některé se stala honba za získáním více světského zboží a služeb vášní. Pro jiné je více tohoto světského majetku nezbytné pro pouhé přežití či pro zvýšení životní úrovně na životní minimum. Nezkrocená touha mít více má často tragické následky. President Boyd K. Packer nám například připomínal: „Mohli [bychom] být jako otec, který je odhodlaný zajistit pro svou rodinu vše. Obětuje tomuto účelu veškerou energii a uspěje; a teprve potom objeví, že to, co potřebovali nejvíce, být pospolu jako rodina, bylo zanedbáno. A sklízí žal namísto radosti.“ („Rodiče v Sionu“, Liahona, leden 1999, 25.)
Rodiče, kteří byli úspěšní v získání něčeho více, mají často potíže říci ne požadavkům rozmazlených dětí. Jejich děti podstupují riziko, že se nenaučí důležitým hodnotám, jako je usilovná práce, odložené potěšení, poctivost a soucit. Bohatí rodiče mohou vychovat spořádané, milující děti s dobrými hodnotami a také tak činí, ale úsilí stanovit určité meze, vystačit s méně a vyvarovat se nebezpečí spojených s oním „více, více, více“, nebylo nikdy obtížnější. Je velmi těžké říci ne touze mít více, když máte na to, abyste řekli ano.
Rodiče mají oprávněné obavy o budoucnost. Je těžké říci ne většímu množství sportovního vybavení, elektroniky, zájmových kroužků, oblečení, členství ve sportovních družstvech, atd., když rodiče věří, že toto více pomůže dětem k úspěchu ve stále soutěživějším světě. Zdá se, že mladí lidé chtějí mít více částečně z toho důvodu, že existuje neskonale více toho, co může upoutat jejich pozornost. Americká akademie dětských lékařů odhadla, že americké děti zhlédnou v průměru více než 40 000 televizních reklam ročně.
Stále méně a méně rodičů požaduje po svých dětech, aby pomáhaly s domácími pracemi, protože si myslí, že jsou již příliš zahlceny požadavky společenského života a školy. Děti zbavené zodpovědnosti však riskují, že se nikdy nenaučí tomu, že každý člověk může být prospěšný a že život má větší smysl než jen úsilí o vlastní štěstí.
Dr. Rachel Remenová ve své knize My Grandfather’s Blessings [Dědečkova požehnání] vypráví o tom, jak se spřátelila s jedním manželským párem a jejich malým synkem Kennym. Vždy, když k nim přišla na návštěvu, sedla si s Kennym na podlahu a hráli si s jeho dvěma autíčky. Někdy měla autíčko bez nárazníku ona a on měl zase autíčko, u kterého chyběly dveře, a jindy si je vyměnili. Miloval ta autíčka!
Když čerpací stanice jisté značky nabízely zdarma autíčka po každém natankování, přesvědčila pracovníky své kliniky, aby jezdili k této čerpací stanici a autíčka sbírali. Jakmile měla pohromadě všechny modely, zabalila je do velké krabice a přinesla je Kennymu. Doufala, že se tím nedotkne jeho rodičů, kteří žili v docela skromných poměrech. Kenny nadšeně otevřel velkou krabici a vyndával z ní jedno autíčko po druhém. Autíčka zaplnila okenní parapety a dokonce musela stát i na podlaze. To byla tedy sbírka! Když později Rachel navštívila tuto rodinu, všimla si, že se Kenny dívá strnule z okna. Když se ho zeptala: „Co se děje, nelíbí se ti tvoje nová autíčka?“, Kenny ostýchavě sklopil zrak. „Promiň, Rachel, já jen asi nevím, jak mít rád tolik autíček.“ (Viz „Owning“ [2000], 60–61.)
Všichni jsme slyšeli, jak děti poté, co otevřely své četné dárky k Vánocům či k narozeninám, pronesly: „Nejsou někde ještě další?“ Přese všechny problémy vyskytující se v této generaci toužící po něčem více, i nadále platí božská rada učit své děti „rozumět nauce o pokání, víře v Krista, Syna živého Boha, a křtu a daru Ducha Svatého… [Učit je], aby se modlily a kráčely spravedlivě před Pánem… [a aby zachovávaly] den Sabatu a [světily] jej“. (NaS 68:25, 28–29.)
Význam slov více a méně není vždy naprosto zřejmý. Jsou totiž situace, kdy méně je ve skutečnosti více, a situace, kdy více může být méně. Například méně honby za materialismem může umožnit rodině, aby pocítila více pospolitosti. Více požitků, které si děti dopřávají, může mít za následek, že méně porozumějí důležitým životním hodnotám.
Některé aspekty života lze významně obohatit díky názoru, že více znamená lépe. Posvátná náboženská píseň „Víc svatosti dej mi“ (Zpěvník náboženských písní a písně pro děti 2, č. 19) nám připomíná ctnosti, které si zaslouží více naší pozornosti. Sám Ježíš popsal, co je zapotřebí pro to, abychom byli „víc, Spasiteli, jako Ty“. Řekl: „Přeji [si], abyste byli dokonalí, jako já, nebo jako Otec váš v nebesích dokonalý jest.“ (3. Nefi 12:48.)
Poddajnost je naprosto nezbytná k tomu, abychom se stali podobnějšími Kristu. Bez ní si člověk nemůže osvojit další důležité ctnosti. Mormon uvedl, že „před Bohem budou přijati jenom ti, již jsou mysli pokojné a srdce pokorného“. (Moroni 7:44.) Osvojení si poddajnosti je proces. Je po nás požadováno, abychom „[brali] svůj kříž… každý den“. (Lukáš 9:23.) Naše zvedání kříže nemá být nějakým příležitostným cvičením. Větší poddajnost neznamená slabost, ale je „vyjádřením sebe sama v postoji charakterizovaném laskavostí a jemností. Vyzařuje jistotu, sílu, vyrovnanost; vyzařuje zdravé sebevědomí a pravé sebeovládání“. (Neal A. Maxwell, „Meekly Drenched in Destiny“, v Brigham Young University 1982–1983 Fireside and Devotional Speeches [1983], 2.) Větší poddajnost nám dovolí, abychom mohli být vyučováni Duchem.
Ctnosti vyjádřené v písni „Víc svatosti dej mi“ lze rozdělit do několika skupin. Některé představují osobní cíle, jako víc svatosti dej mi; více vnitřního úsilí; více víry, vděčnosti a čistoty; více způsobilosti pro království; více smysluplnosti v modlitbě a více důvěry v Pána. Další se zaměřují na protivenství. Patří k nim trpělivost v utrpení, poddajnost ve zkouškách, chvála za úlevu, síla vše překonat, osvobození od světské špíny a touha po domově. Ty zbývající nás pevně poutají k našemu Spasiteli: více pochopení Jeho péče; více hrdosti na Jeho slávu; více naděje v Jeho slovo; více radosti v Jeho službě; více slz pro Jeho trápení; více bolesti pro Jeho žal; více požehnaným a svatým a víc, Spasiteli, jako Ty být. Je lepší mít více těchto ctností. Mít jich méně není žádoucí.
Mnozí pociťují radost v Jeho službě, když učí evangeliu Ježíše Krista a jeho znovuzřízení a svědčí o Spasiteli a o Jeho životě, službě a usmíření.
Jeden misionář – vedoucí okrsku – se podivoval nad tím, jak to, že byl starší Parker, který měl zanedlouho skončit svou misii, tak úspěšný, i když nebyl schopen naučit se diskuse nazpaměť. Aby to zjistil, šel jako společník staršího Parkera učit diskusi. Výuka staršího Parkera byla tak neuspořádaná, že na konci oficiální lekce byl vedoucí okrsku zmatený a měl dojem, že rodina, kterou učili, má tentýž pocit.
A právě v té chvíli se „starší Parker naklonil k otci rodiny a položil mu ruku na rameno. Pak se mu podíval přímo do očí a řekl mu, jak moc ho má rád, i jeho rodinu, a vydal mu jedno z nejpokornějších a nejmocnějších svědectví, které kdy onen vedoucí okrsku slyšel. Když dokončil své svědectví, každému členovi rodiny, včetně otce, i oběma starším tekly po tváři slzy. Poté starší Parker učil otce, jak se má modlit, a všichni poklekli, zatímco se otec modlil o to, aby mohli získat vlastní svědectví, a děkoval Nebeskému Otci za velikou lásku, kterou pociťoval. O dva týdny později byla celá rodina pokřtěna“.
Později se starší Parker vedoucímu okrsku omlouval, že diskuse neovládá. Řekl, že měl problémy s učením se nazpaměť, i když na tom každý den pracoval několik hodin. Řekl, že před učením každé rodiny poklekl v modlitbě a prosil Nebeského Otce, aby mu požehnal, když bude vydávat svědectví, aby lidé pociťovali jeho lásku a Ducha a aby věděli, že se učí pravdě. (Viz Allan K. Burgess a Max H. Molgard, „That Is the Worst Lesson I’ve Ever Heard!“ v Sunshine for the Latter-day Saint Soul [1998], 181–183.)
Co si můžeme vzít z tohoto jednoduchého příběhu? Myslíte, že starší Parker pociťoval potřebu více usilovat o to, aby se naučil diskuse? Je možné, že starší Parker pochopil, že je třeba pronášet smysluplné modlitby? Myslíte si, že v jeho modlitbách zaznívaly prosby o více síly, aby vše překonal? Je možné, že jeho neschopnost naučit se něčemu nazpaměť, mu přinesla trpělivost v utrpení a poddajnost ve zkouškách? Projevil velikou víru ve Spasitele a důvěru v Pána? Zcela jistě ano!
V průběhu posledních sedmi týdnů se přehnaly přes pobřeží Floridy a podél Mexického zálivu čtyři velké hurikány. Většina států v Karibiku zakusila rozsáhlé zpustošení. Nedostává se potravin, oblečení ani přístřeší. Velké množství trosek zaplňuje silnice a zahrady. Místní infrastruktura je zničena nebo potřebuje rozsáhlé opravy.
Minulý týden jsem byl v Tallahassee na Floridě a mnoho lidí mi děkovalo za pomoc, kterou Církev poskytla během těchto mimořádných událostí. Floridský guvernér Bush, zástupkyně guvernéra Toni Jenningsová, partnerské organizace, jako je Červený kříž a Armáda spásy, společně s federálními a státními pracovníky pro mimořádné situace vyjadřovali vděčnost, kterou předávám vám, kteří jste pracovali, abyste ulehčili břímě ostatních při úklidu, a těm, kteří přispěli do humanitárního fondu Církve. Děkuji vám. Věřím, že jste pocítili více radosti a že jste se cítili užitečnějšími v Jeho službě.
Podobně, jako tomu bylo na různých místech během předchozích víkendů, se minulý víkend v Pensacole na Floridě shromáždilo 2000 dobrovolníků z celé jihovýchodní oblasti Spojených států, aby pomáhalo likvidovat následky hurikánu Ivan. Rozložili si spací pytle na podlahu ve sborových domech, v kaplích jiných církví a v domovech členů. Zareagovali kladně na tisíce žádostí, aby poskytli pomoc, kdekoli jich bylo zapotřebí. Misionáři se zapojili tím, že zakryli střechu místního metodistického kostela všudypřítomnými modrými plachtami. Lidé určení pro práci v mimořádných situacích, hasiči i policisté vyjadřovali vděčnost za to, že Svatí posledních dnů byli pověřeni, aby pomáhali jejich rodinám v době jejich nepřítomnosti.
Toto všechno probíhalo v době, kdy se k pobřeží blížil hurikán Jeanne, který předtím způsobil mnoho neštěstí na Haiti a na jiných místech v Karibiku. Poděkování opět patří těm z vás, kteří přispíváte svými prostředky, a těm, kteří pomáháte ulehčit břímě tolika lidem. Vzdávám vám poctu za vaši touhu být více požehnanými a svatými a více podobnými Spasiteli. Tento víkend bude 2500 dobrovolníků pomáhat likvidovat následky hurikánu Jeanne.
Zatímco k vám hovořím o našich různých touhách mít něčeho více, nenaznačuji tím, že si za vzor dobrého rodičovství máme brát strýčka Skrblíka. Snažím se říci, že je důležité, aby rodiny i jednotlivci aktivně usilovali o více ctností, které přesahují tento smrtelný život. Konzervativní přístup naplněný modlitbou je klíčem k úspěšnému životu v blahobytné společnosti a k osvojení si vlastností, které přicházejí díky čekání, sdílení, šetření, usilovné práci a schopnosti vystačit si s tím, co máme. Kéž jsme požehnáni touhou a schopností rozumět tomu, kdy více je ve skutečnosti méně a kdy více znamená lépe. Ve svatém jménu Ježíše Krista, amen.