Budete-li připraveny, nemusíte se báti
Žijeme v bouřlivých časech. Budoucnost je často neznámá, a proto je nutné, abychom se připravovali na nejistotu.
Je to výsada stát před vámi při této generální konferenci Pomocného sdružení. Uvědomuji si, že kromě vás, které jste se shromáždily v tomto Konferenčním centru, sleduje a poslouchá tuto konferenci prostřednictvím satelitního přenosu mnoho tisíc dalších.
Když k vám dnes večer hovořím, uvědomuji si, že jako muž jsem v menšině a že musím svá slova volit opatrně. Cítím se téměř jako plachý bratranec z venkova, který přijel navštívit příbuzného do velkého kosmopolitního města. Nenavštívil ho již několik let a byl udiven, když mu na jeho zazvonění otevřel mladý chlapec. Pozval ho dál, a když se pohodlně posadili, zeptal se: „Kdo vůbec jste?“
Návštěvník odpověděl: „Jsem bratranec ze strany tvého otce.“ Načež chlapec odpověděl: „Pane, to vás v tomto domě staví na špatnou stranu!“
Doufám, že dnes večer, v tomto domě, se nacházím na správné straně, a to na straně Pánově.
Před léty jsem viděl fotografii třídy Nedělní školy Šestého sboru kůlu Pioneer v Salt Lake City. Byla pořízena v roce 1905. V první řadě je vidět krásné děvčátko s copánky. Jmenovala se Belle Smithová. Později jako Belle Smith Spaffordová, generální presidentka Pomocného sdružení, napsala: „Ženy neměly nikdy větší vliv než v dnešním světě. Nikdy se před nimi neotevíralo tolik příležitostí. Toto je pro ženy lákavé, vzrušující, podnětné a náročné období. Je to doba bohatá na odměny, udržíme-li si vyváženost, poznáváme-li pravé životní hodnoty a stanovíme-li si moudře priority.“1
Organizace Pomocného sdružení má za cíl pomáhat odstraňovat negramotnost. My, kteří umíme číst a psát, si neuvědomujeme ochuzení těch, kteří číst a psát neumějí. Jsou zahaleni temným mrakem, který dusí jejich pokrok, otupuje jejich intelekt a zatemňuje jejich naděje. Sestry Pomocného sdružení, vy můžete tento mrak zoufalství nadzvednout a vítat božské světlo z nebe zářící na vaše sestry.
Před několika lety jsem se v Monroe ve státě Louisiana zúčastnil oblastní konference. Byla to nádherná událost. Cestou domů ke mně na letišti přistoupila krásná Afroameričanka – členka Církve – která mi se širokým úsměvem řekla: „Presidente Monsone, než jsem vstoupila do Církve a stala se členkou Pomocného sdružení, neuměla jsem číst ani psát. Nikdo z mé rodiny to neuměl. Víte, všichni jsme byli chudí pachtýři. Bratře presidente, moje bílé sestry v Pomocném sdružení – ony mě naučily číst. Naučily mě psát. Nyní pomáhám já svým bílým sestrám, aby se naučily číst a psát.“ Přemýšlel jsem o vrcholné radosti, kterou musela pocítit, když otevřela Bibli a poprvé si přečetla slova Páně:
„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.
Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.
Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“2
Toho dne jsem v Monroe ve státě Louisiana obdržel skrze Ducha potvrzení o vznešeném cíli Pomocného sdružení pomáhat odstraňovat negramotnost.
Básník napsal:
Můžete mít bohatství nevýslovné;
truhlice klenotů a pokladnice zlata.
Bohatší než já ale nebudete nikdy –
měl jsem matku, která mi četla.3
Další básnířka dodala tento pronikavý verš:
Na osud dítěte jiného však pohleďte,
mírné je, jeho povaha je klidná,
a onu zvláštní potřebu má stejnou,
narodilo se však matce, která číst nezná.4
Rodiče všude na světě mají starost o své děti a o jejich věčné štěstí. To je znázorněno v muzikálu Šumař na střeše, v jednom z nejdéle běžících muzikálů v historii divadla.
Člověk se musí smát, když pozoruje staromódního otce židovské rodiny v Rusku, jak se pokouší vyrovnat se s měnícími se časy, které do jeho rodiny vtrhly prostřednictvím jeho krásných dospívajících dcer.
Veselý tanec, rytmus hudby, vynikající herecké výkony, to vše bledne před tím, když starý Tovje hovoří o tom, co se pro mne stalo poselstvím muzikálu. Shromáždí kolem sebe své krásné dcery a v prostém venkovském prostředí jim radí, když přemítají o své budoucnosti. „Pamatujte si,“ radí Tovje, „v Anatěvce… každý ví, kdo je a co od něho Bůh očekává.“5
Vy, milované sestry, víte, kdo jste a kým Bůh očekává, že se stanete. Vaším úkolem je přivést všechny, za něž nesete zodpovědnost, k poznání této pravdy. Pomocné sdružení této Pánovy Církve může být prostředkem k dosažení tohoto cíle.
„První a nejpřednější příležitost pro výuku v Církvi spočívá v domově,“ poznamenal president David O. McKay.6 „Opravdový mormonský domov je takový, kam by mohl vstoupit Kristus, kdyby se chtěl zdržet a odpočinout si.“7
Co děláme pro to, aby náš domov odpovídal tomuto popisu? Nestačí pouze, aby rodiče měli silné svědectví. Děti se mohou držet přesvědčení rodičů pouze po omezenou dobu.
President Heber J. Grant prohlásil: „Je naší povinností učit své děti od mládí… Já mohu vědět, že evangelium je pravdivé, a rovněž moje manželka, ale chci vám říci, že naše děti nebudou vědět, že evangelium je pravdivé, pokud ho nebudou samy studovat a samy nezískají svědectví.“8
Láska ke Spasiteli, úcta k Jeho jménu a opravdová vzájemná úcta poskytnou úrodnou půdu pro růst svědectví.
Učit se evangeliu, vydávat svědectví, vést rodinu, to je jen zřídkakdy, pokud vůbec někdy, jednoduchý proces. Životní pouť charakterizují hrboly na cestě, vlnobití na moři – dokonce turbulence naší doby.
Před několika lety, když jsem navštívil členy a misionáře v Austrálii, jsem byl svědkem úžasného příkladu zobrazujícího to, jak může poklad svědectví požehnat a posvětit domov. S misijním presidentem Horacem D. Ensignem jsme překonávali letadlem ohromnou vzdálenost ze Sydney do Darwinu, kde jsem měl provést slavnostní první výkop pro první kapli v onom městě. Na trase byla naplánována zastávka k doplnění paliva v odlehlé hornické komunitě jménem Mt. Isa. Když jsme vystoupili na malém letišti, přistoupila k nám žena se dvěma malými dětmi. Řekla: „Jsem Judith Loudenová, jsem členkou Církve, a toto jsou mé děti. Myslely jsme si, že použijete tento let, a tak jsme přišly, abychom se s vámi během vaší krátké zastávky setkaly.“ Vysvětlovala, že její manžel není členem Církve a že se svými dětmi jsou jedinými členy v celé oblasti. Podělili jsme se o své zkušenosti a vydali si svědectví.
Čas rychle utekl. Když jsme se připravovali k nástupu na palubu, sestra Loudenová vypadala tak ztracená, tak osamělá. Prosila: „Ještě chvíli zůstaňte, Církev mi tolik chybí!“ Náhle se z reproduktoru nad našimi hlavami ozvalo hlášení, že náš odlet je z technických důvodů o třicet minut odložen. Sestra Loudenová zašeptala: „Moje modlitba byla vyslyšena.“ Potom se mě zeptala, jak by mohla zapůsobit na svého manžela, aby projevil zájem o evangelium. Poradili jsme jí, aby ho každý týden pozvala na jejich domácí lekci Primárek a byla mu živoucím svědectvím o evangeliu. Řekl jsem, že jí předplatíme církevní časopis Children’s Friend pro děti a pošleme další pomůcky pro výuku její rodiny. Naléhali jsme na ni, aby to s manželem nikdy nevzdala.
Odletěli jsme z Mt. Isa, města, kam jsem se již nikdy nevrátil. Vždy však budu opatrovat vzpomínku na tuto milou matku a její vzácné děti, jak nám se slzami v očích vděčně a s láskou mávají na rozloučenou.
O několik let později, když jsem hovořil na shromáždění vedoucích kněžství v Brisbane v Austrálii, jsem zdůraznil, jak je důležité v rodině studovat evangelium a žít podle něj a být příkladem pravdy. Se shromážděnými muži jsem se podělil o zážitek se sestrou Loudenovou a o to, jak na mě zapůsobila její víra a odhodlání. Na závěr jsem řekl: „Myslím, že se nikdy nedozvím, zda manžel sestry Loudenové někdy vstoupil do Církve, ale nemohl mít lepší vzor k následování než svou manželku.“
Jeden z vedoucích zvedl ruku, potom se postavil a prohlásil: „Bratře Monsone, já jsem Richard Louden. Žena, o které jste mluvil, je moje manželka. Ty děti [hlas se mu chvěl], jsou naše děti. Nyní jsme věčná rodina, částečně díky vytrvalosti a trpělivosti mé drahé manželky. Ona to vše dokázala.“ Nepadlo ani slovo. Ticho přerušovaly pouze vzlyky a v očích se objevily slzy.
Žijeme v bouřlivých časech. Budoucnost je často neznámá, a proto je nutné, abychom se připravovali na nejistotu. Statistiky ukazují, že v určité době, z mnoha důvodů, se můžete ocitnout v roli té, která finančně zajišťuje rodinu. Naléhám na vás, abyste se vzdělávaly a učily se užitečným dovednostem, abyste byly, když k takovéto situaci dojde, připraveny být živitelkou.
Ženy mají jedinečnou úlohu. Proslulý americký esejista, romanopisec a historik Washington Irving prohlásil: „Na světě existuje někdo, kdo se rmoutí pro někoho, kdo je smutný, více než pro sebe; existuje někdo, pro nějž je odražená radost lepší než ta, která přichází přímo; existuje někdo, kdo se raduje z pocty druhého více než z čehokoli vlastního; existuje někdo, komu znamenitost nějaké osoby nepřináší osobní poctu, pouze potěšení; někdo, kdo skrývá slabosti druhých věrněji než své vlastní; existuje někdo, kdo postrádá všechny sobecké pocity a cítí k druhému laskavost, něžnost a oddanost. Ten někdo je žena.“
Slovy presidenta Gordona B. Hinckleyho: „Bůh do žen vložil něco božského, co se projevuje klidnou silou, jemností, pokojem, dobrotou, ctností, pravdou, láskou. A všechny tyto pozoruhodné vlastnosti nacházejí své nejvěrnější a nejvíce uspokojující vyjádření v mateřství.“9
Být matkou nebyla nikdy snadná úloha. Některé z nejstarších spisů na světě nás nabádají, abychom nezapomínali na učení své matky, poučují nás, že pošetilý syn je zármutkem své matky, a varují nás, abychom nezanedbávali svou matku, když zestárne.10
Písma nám také připomínají, že to, čemu se učíme od svých matek, tvoří samotné jádro našich ctností, jak tomu bylo s dvěma tisíci Helamanových mladistvých válečníků, jejichž „matky je byly učily“, že když nebudou pochybovat, „Bůh je zachrání“.11 A vskutku zachránil!
Mnohé členky Pomocného sdružení nemají manžela. Úmrtí, rozvod nebo nedostatek příležitosti ke sňatku v mnoha případech způsobuje, že žena musí zůstat sama. Kromě toho existují ty, které právě přišly z programu Mladých žen. Ve skutečnosti žádná sestra nemusí stát sama, neboť Nebeský Otec bude po jejím boku, aby udával směr jejímu životu a poskytoval jí pokoj a ujištění v oněch tichých okamžicích, kdy je sama a potřebuje soucit. Důležitá je také ona skutečnost, že ženy Pomocného sdružení si stojí bok po boku jako sestry. Buďte vždy připraveny o sebe vzájemně pečovat a poznávejte navzájem své potřeby. Buďte citlivé k situaci každé ženy a uvědomujte si, že některé čelí zvláštním problémům, ale že každá z nich je vzácnou dcerou našeho Nebeského Otce.
Na závěr svého proslovu bych se s vámi rád podělil o jeden zážitek, který se mi přihodil před několika lety a který znázorňuje sílu vás, sester Pomocného sdružení.
V roce 1980, kdy jsme slavili stopadesáté výročí zorganizování Církve, byly všechny členky generální komise Pomocného sdružení požádány, aby napsaly osobní dopis sestrám, které budou v Církvi v roce 2030 – za padesát let. Toto je výňatek z dopisu, který napsala sestra Helen Lee Goatesová:
„Náš svět v roce 1980 je plný nejistoty, ale já jsem rozhodnuta žít každý den s vírou a ne se strachem, důvěřovat Pánu a následovat rady našeho současného proroka. Vím, že Bůh žije, a z celé duše Ho miluji. Jsem tak vděčná za to, že evangelium bylo na světě před sto padesáti lety znovuzřízeno a že se mohu těšit požehnáním členství v této velké Církvi! Jsem vděčná za kněžství Boží, a po celý život jsem cítila jeho moc.
Ve svém světě jsem došla pokoje a modlím se, abyste i Vy v tom svém byly podporovány pevným svědectvím a neochvějným přesvědčením o evangeliu Ježíše Krista.“12
Helen Lee Goatesová zemřela v dubnu roku 2000. Krátce předtím, než zemřela na rakovinu, jsme ji se sestrou Monsonovou navštívili, i jejího manžela a rodinu. Vypadala klidně a pokojně. Řekla nám, že je připravena odejít, a těšila se, že opět spatří rodiče a další drahé, kteří ji předešli. Sestra Goatesová ve svém životě ztělesňovala ušlechtilost žen Svatých posledních dnů. Při svém odchodu zosobňovala vaše téma: „Budete-li připraveny, nemusíte se báti.“13
Milované sestry, vydávám vám svědectví, že Nebeský Otec žije, že Ježíš je Kristus a že dnes nás vede prorok pro naši dobu – a to president Gordon B. Hinckley. Šťastnou cestu na vaší pouti stezkou života, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.