Základní nauky

Základní nauky mají být zdůrazňovány ve třídách semináře i institutu. Učitelé mají studentům pomoci v tom, aby tyto nauky evangelia dokázali rozpoznat, porozumět jim, věřit v ně, vysvětlovat je a uplatňovat je. To studentům pomůže posílit jejich svědectví a prohloubit jejich vděčnost za znovuzřízené evangelium Ježíše Krista. Studium těchto nauk jim také pomůže lépe se připravit na to, aby učili těmto důležitým pravdám druhé.

Většina ze 100 veršů a pasáží z mistrovství v písmu, které vybraly Semináře a instituty náboženství, byla vybrána tak, aby studentům pomohla porozumět Základním naukám. Většina odkazů na písma, které jsou uvedeny v tomto dokumentu, odpovídá veršům a pasážím z mistrovství v písmu. Jsou zde uvedeny proto, aby bylo zřejmé, jak souvisejí se Základními naukami.

1. Božstvo

Božstvo tvoří tři samostatné bytosti: Bůh, Věčný Otec; Jeho Syn, Ježíš Kristus; a Duch Svatý. (Viz Joseph Smith–Životopis 1:15–20.) Otec a Syn mají hmatatelné tělo z masa a kostí, a Duch Svatý je bytostí duchovní. (Viz NaS 130:22–23.) Jsou sjednoceni v účelu a v nauce. Jsou dokonale sjednoceni v uskutečňování plánu spasení, který připravil Nebeský Otec.

Bůh Otec

Bůh Otec je nejvyšším vládcem vesmíru. Je Otcem našeho ducha. (Viz Židům 12:9.) Je dokonalý, má veškerou moc a zná všechny věci. Je také Bohem dokonalého milosrdenství, laskavosti a pravé lásky.

Ježíš Kristus

Ježíš Kristus je Prvorozený Otcův v duchu a Jednorozený Otcův v těle. Je Jehovou Starého zákona a Mesiášem zákona Nového.

Ježíš Kristus vedl život bez hříchu a uskutečnil dokonalé Usmíření za hříchy veškerého lidstva. (Viz Alma 7:11–13.) Jeho život je dokonalým příkladem toho, jak mají žít všichni lidé. (Viz Jan 14:6; 3. Nefi 12:48.) Byl prvním člověkem na této zemi, který byl vzkříšen. (Viz 1. Korintským 15:20–22.) Přijde znovu v moci a slávě a bude vládnout na zemi během milénia.

Veškeré modlitby, požehnání a kněžské obřady mají být prováděny ve jménu Ježíše Krista. (Viz 3. Nefi 18:15, 20–21.)

Související verše z písem: Helaman 5:12; NaS 19:23; NaS 76:22–24

Duch Svatý

Duch Svatý je třetí člen Božstva. Je bytostí duchovní, bez těla z masa a kostí. Často se o Něm mluví jako o Duchu, Svatém Duchu, Duchu Božím, Duchu Páně nebo Utěšiteli.

Duch Svatý vydává svědectví o Otci a Synu, zjevuje pravdu všech věcí a posvěcuje ty, kteří činí pokání a jsou pokřtěni. (Viz Moroni 10:4–5.)

Související verše z písem: Galatským 5:22–23; NaS 8:2–3

2. Plán spasení

Nebeský Otec připravil v předsmrtelné existenci plán, aby nám umožnil stát se takovými, jako je On, a dosáhnout nesmrtelnosti a věčného života. (Viz Mojžíš 1:39.) V písmech se tento plán nazývá plánem spasení, velikým plánem štěstí, plánem vykoupení a plánem milosrdenství.

Plán spasení zahrnuje Stvoření, Pád, Usmíření Ježíše Krista a všechny zákony, obřady a nauky evangelia. Morální svoboda jednání – schopnost člověka rozhodovat se a jednat sám za sebe – je rovněž nezbytným prvkem v plánu Nebeského Otce. (Viz 2. Nefi 2:27.) Díky tomuto plánu můžeme být prostřednictvím Usmíření zdokonaleni, můžeme obdržet plnost radosti a žít na věky v přítomnosti Boží. (Viz 3. Nefi 12:48.) Naše rodinné vztahy mohou trvat po celé věčnosti.

Související verše z písem: Jan 17:3; NaS 58:27

Předsmrtelný život

Než jsme se narodili na zemi, žili jsme v přítomnosti našeho Nebeského Otce jako Jeho duchovní děti. (Viz Abraham 3:22–23.) V této předsmrtelné existenci jsme se s ostatními duchovními dětmi Nebeského Otce zúčastnili určité rady. Na oné radě Nebeský Otec předložil svůj plán a předsmrtelný Ježíš Kristus učinil smlouvu, že bude Spasitelem.

Se svou svobodou jednání jsme se rozhodli plán Nebeského Otce přijmout. Připravovali jsme se na příchod na zemi, kde bychom mohli dále růst a rozvíjet se.

Těm, kteří následovali Nebeského Otce a Ježíše Krista, bylo umožněno přijít na zemi, žít ve smrtelnosti a rozvíjet se směrem k věčnému životu. Lucifer, další duchovní syn Boží, se proti plánu vzbouřil. Stal se Satanem, a on a jeho následovníci byli vyvrženi z nebe a byla jim odepřena výsada obdržet fyzické tělo a žít ve smrtelnosti.

Související verše z písem: Jeremiáš 1:4–5

Stvoření

Ježíš Kristus pod vedením Otce stvořil nebesa a zemi. Země nebyla stvořena z ničeho; byla zorganizována z existující hmoty. Ježíš Kristus stvořil bezpočet světů. (Viz NaS 76:22–24.)

Stvoření země bylo důležitou součástí Božího plánu. Bylo tak připraveno místo, kde můžeme získat fyzické tělo, kde můžeme být zkoušeni a kde můžeme rozvíjet božské vlastnosti.

To, co nám země nabízí, máme používat s moudrostí, rozvahou a díkůvzdáním. (Viz NaS 78:19.)

Adam byl prvním člověkem, který byl stvořen na zemi. Bůh stvořil Adama a Evu ke svému vlastnímu obrazu. Všechny lidské bytosti – muži a ženy – jsou stvořeny podle obrazu Božího. (Viz Genesis 1:26–27.)

Pád

V zahradě Eden přikázal Bůh Adamovi a Evě, aby nejedli ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého; pokud by tak učinili, důsledkem by byla duchovní a fyzická smrt. Duchovní smrt je odloučení od Boha. Fyzická smrt je oddělením ducha od smrtelného těla. Protože Adam a Eva porušili Boží příkaz, byli vyvrženi z přítomnosti Boha a stali se smrtelnými. Přestupek Adama a Evy a změny, které z toho vyplynuly a které Adam a Eva zakusili, včetně duchovní a fyzické smrti, se nazývají Pád.

V důsledku Pádu mohli Adam a Eva a jejich potomstvo zažívat radost a trápení, poznávat dobro a zlo a mít děti. (Viz 2. Nefi 2:25.) Protože jsme potomci Adama a Evy, ocitáme se ve smrtelnosti v tomto padlém stavu, který jsme zdědili. Jsme odděleni z přítomnosti Páně a podrobeni fyzické smrti. Také jsme zkoušeni a prověřováni skrze životní těžkosti a pokušení protivníka. (Viz Mosiáš 3:19.)

Pád je nedílnou částí plánu spasení, který připravil Nebeský Otec. Má dvojí směr – dolů, a přesto vpřed. Kromě toho, že uvedl tělesnou a duchovní smrt, dal nám příležitost narodit se na zemi, učit se a dělat pokroky.

Smrtelný život

Smrtelný život je dobou, kdy se učíme a kdy se můžeme připravovat na věčný život a kdy můžeme prokázat, zda budeme používat svobodu jednání k tomu, abychom dělali vše, co nám Pán přikáže. Během tohoto smrtelného života máme milovat druhé a sloužit jim. (Viz Mosiáš 2:17; Moroni 7:45, 47–48.)

Ve smrtelnosti je náš duch spojen s naším fyzickým tělem, a to nám dává příležitosti růst a rozvíjet se způsobem, který v předsmrtelném životě nebyl možný. Naše tělo je důležitou součástí plánu spasení a máme k němu přistupovat s úctou, jako k daru od Nebeského Otce. (Viz 1. Korintským 6:19–20.)

Související verše z písem: Jozue 24:15; Matouš 22:36–39; 2. Nefi 28:7–9; Alma 41:10; NaS 58:27

Život po smrti

Až zemřeme, náš duch vstoupí do duchovního světa a bude očekávat vzkříšení. Duchové spravedlivých jsou přijímáni do stavu štěstí, který se nazývá ráj. Mnozí věrní budou kázat evangelium těm, kteří jsou ve vězení duchů.

Vězení duchů je dočasné místo v posmrtném světě určené pro ty, kteří zemřeli bez znalosti pravdy, a pro ty, kteří byli během smrtelnosti neposlušní. Zde jsou duchové vyučováni evangeliu a mají příležitost činit pokání a přijmout obřady spasení, které jsou za ně vykonávány v chrámech. (Viz 1. Petrova 4:6.) Ti, kteří přijmou evangelium, mohou přebývat až do vzkříšení v ráji.

Vzkříšení je opětovné spojení našeho duchovního těla s naším zdokonaleným fyzickým tělem z masa a kostí. (Viz Lukáš 24:36–39.) Po vzkříšení nebude naše tělo od ducha již nikdy odděleno, a my se staneme nesmrtelnými. Každý člověk zrozený na zemi bude vzkříšen díky tomu, že Ježíš Kristus překonal smrt. (Viz 1. Korintským 15:20–22.) Spravedliví budou vzkříšeni před zlovolnými a vyjdou v Prvním vzkříšení.

Po vzkříšení nastane Poslední soud. Ježíš Kristus bude soudit každého člověka, aby určil, jakou věčnou slávu obdrží. Tento soud bude založen na tom, jak byl daný člověk poslušen Božích přikázání. (Viz Zjevení 20:12; Mosiáš 4:30.)

Existují tři království slávy. (Viz 1. Korintským 15:40–42.) Nejvyšším z nich je království celestiální. Ti, kteří budou udatní ve svědectví o Ježíšovi a budou poslušni zásad evangelia, budou přebývat v celestiálním království v přítomnosti Boha Otce a Jeho Syna, Ježíše Krista. (Viz NaS 131:1–4.)

Druhým ze tří království slávy je království terestriální. Ti, kteří budou přebývat v tomto království, jsou úctyhodnými muži a ženami země, kteří nebyli udatní ve svědectví o Ježíšovi.

Telestiální království je nejnižší ze tří království slávy. Ti, kteří zdědí toto království, si během smrtelného života volili raději zlovolnost než spravedlivost. Tito jedinci obdrží svou slávu až poté, co budou vykoupeni z vězení duchů.

Související verš z písem: Jan 17:3

3. Usmíření Ježíše Krista

Usmířit znamená podstoupit trest za hřích a sejmout tak účinky hříchu z hříšníka, který činí pokání, a umožnit mu smíření s Bohem. Ježíš Kristus byl jediným, kdo byl schopen uskutečnit dokonalé Usmíření za celé lidstvo. Jeho Usmíření zahrnovalo Jeho utrpení za hříchy lidstva v zahradě getsemanské, prolití krve, utrpení a smrt na kříži a Jeho Vzkříšení z hrobu. (Viz Lukáš 24:36–39; NaS 19:16–19.) Spasitel byl schopen vykonat Usmíření díky tomu, že dokázal být bez hříchu a měl moc nad smrtí. Po své smrtelné matce zdědil schopnost zemřít. Po svém nesmrtelném Otci zdědil moc znovu ožít.

Milostí, kterou umožnila Spasitelova usmiřující oběť, budou všichni lidé vzkříšeni a obdrží nesmrtelnost. Díky Usmíření Ježíše Krista můžeme také obdržet věčný život. (Viz Moroni 7:41.) Abychom mohli tento dar obdržet, musíme žít podle evangelia Ježíše Krista, což zahrnuje mít v Něho víru, činit pokání z hříchů, dát se pokřtít, přijmout dar Ducha Svatého a vytrvat věrně do konce. (Viz Jan 3:5.)

Ježíš nejenže v rámci svého Usmíření trpěl za naše hříchy, ale také vzal na sebe bolesti, nemoci a slabosti všech lidí. (Viz Alma 7:11–13.) Rozumí našemu utrpení, protože jím prošel. Jeho milost neboli uschopňující moc nás posiluje, abychom dokázali nést svá břemena a dělat i to, co bychom vlastními silami dělat nedokázali. (Viz Matouš 11:28–30; Filipenským 4:13; Eter 12:27.)

Související verše z písem: Jan 3:5; Skutkové 3:19–21

Víra v Ježíše Krista

Víra je naděje „ve věci, které nejsou viděti, které jsou však pravdivé“ (Alma 32:21; viz také Eter 12:6). Je to dar od Boha.

Má-li víra vést člověka ke spasení, musí se zaměřovat na Ježíše Krista. Mít víru v Ježíše Krista znamená zcela se na Něj spoléhat a důvěřovat Jeho nekonečnému Usmíření, moci a lásce. Také to znamená věřit Jeho učení a tomu, že i když my všemu nerozumíme, On tomu rozumí. (Viz Přísloví 3:5–6; NaS 6:36.)

Víra je více než jen pasivní přesvědčení, vyjadřujeme ji tím, jak žijeme. (Viz Jakub 2:17–18.) Víru lze prohlubovat tím, že se modlíme, studujeme písma a dodržujeme Boží přikázání.

Svatí posledních dnů mají víru také v Boha Otce, v Ducha Svatého, v moc kněžství a v další důležité oblasti znovuzřízeného evangelia. Víra nám pomáhá obdržet duchovní i fyzické uzdravení a sílu pokračovat kupředu, vyrovnávat se s těžkostmi a překonávat pokušení. (Viz 2. Nefi 31:19–20.) V závislosti na naší víře bude Pán v našem životě vykonávat mocné zázraky.

Vírou v Ježíše Krista může člověk získat odpuštění hříchů a nakonec být schopen přebývat v Boží přítomnosti.

Související verše z písem: Matouš 11:28–30

Pokání

Pokání je změna mysli a srdce, která nám dává nový pohled na Boha, na sebe i na svět. Zahrnuje odvrácení se od hříchu a obrácení se k Bohu s prosbou o odpuštění. Je motivováno láskou k Bohu a upřímnou touhou dodržovat Jeho přikázání.

Naše hříchy nás znečišťují – způsobují, že nejsme hodni vrátit se do přítomnosti našeho Nebeského Otce a v Jeho přítomnosti přebývat. Skrze Usmíření Ježíše Krista opatřil náš Otec v nebi jediný možný způsob, jak nám mohou být naše hříchy odpuštěny. (Viz Izaiáš 1:18.)

Pokání také zahrnuje pocit lítosti kvůli spáchání hříchu; vyznání Nebeskému Otci i druhým, je-li to nutné; zanechání hříchu; snahu napravit, do té míry, jak je to možné, vše, co člověk svými hříchy způsobil; a snahu žít v poslušnosti Božích přikázání. (Viz NaS 58:42–43.)

Související verše z písem: Izaiáš 53:3–5; Jan 14:6; 2. Nefi 25:23, 26; NaS 18:10–11; NaS 19:23; NaS 76:40–41

4. Dispensace, odpadlictví a Znovuzřízení

Dispensace

Dispensace je období, kdy Pán zjevuje nauky svého evangelia, obřady a kněžství. Je to období, během něhož má Pán na zemi alespoň jednoho zplnomocněného služebníka, který je nositelem svatého kněžství a který má božské pověření hlásat evangelium a vykonávat jeho obřady. Dnes žijeme v poslední dispensaci – dispensaci plnosti časů, která začala zjevením evangelia Josephu Smithovi.

Předchozí dispensace jsou spojeny se jménem Adama, Enocha, Noéma, Abrahama, Mojžíše a Ježíše Krista. Kromě toho existovaly i další dispensace, včetně dispensací mezi Nefity a Jaredity. Plán spasení a evangelium Ježíše Krista byly zjeveny a učeny v každé dispensaci.

Odpadlictví

Když se lidé odvrátí od zásad evangelia a nemají klíče kněžství, nacházejí se ve stavu odpadlictví.

Během historie světa nastávala období všeobecného odpadlictví. Jedním příkladem je Velké odpadlictví, k němuž došlo poté, co Spasitel založil svou Církev. (Viz 2. Tessalonicenským 2:1–3.) Po smrti Spasitelových apoštolů lidé překroutili zásady evangelia a provedli neoprávněné změny v církevní organizaci a v obřadech kněžství. Pán kvůli všeobecně rozšířené zlovolnosti odňal ze země pravomoc a klíče kněžství.

Během Velkého odpadlictví se lidé ocitli bez božského vedení poskytovaného žijícími proroky. Bylo založeno mnoho církví, ale tyto církve neměly pravomoc udělovat dar Ducha Svatého ani vykonávat další obřady kněžství. Části svatých písem byly změněny nebo ztraceny a lidem chybělo správné pochopení Boha.

Toto odpadlictví trvalo až do doby, kdy se Josephu Smithovi ukázali Nebeský Otec a Jeho Milovaný Syn a kdy zahájili Znovuzřízení plnosti evangelia.

Znovuzřízení

Znovuzřízení znamená Boží obnovení pravd a obřadů Jeho evangelia mezi Jeho dětmi na zemi. (Viz Skutkové 3:19–21.)

V rámci přípravy na Znovuzřízení Pán vzbudil ušlechtilé muže během období, kterému se říká reformace. Tito muži se snažili navrátit náboženské nauky, praktiky a organizaci k tomu, jak je zavedl Spasitel. Neměli však kněžství ani plnost evangelia.

Znovuzřízení započalo v roce 1820, kdy se Josephu Smithovi v odpověď na jeho modlitbu ukázali Bůh Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus. (Viz Joseph Smith–Životopis 1:15–20.) Mezi hlavní události Znovuzřízení patří přeložení Knihy Mormonovy, znovuzřízení Aronova a Melchisedechova kněžství a zorganizování Církve 6. dubna 1830.

Aronovo kněžství bylo znovuzřízeno Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu skrze Jana Křtitele 15. května 1829. V roce 1829 bylo znovuzřízeno také Melchisedechovo kněžství a klíče království, když je apoštolové Petr, Jakub a Jan předali Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu.

Plnost evangelia byla znovuzřízena a Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je „jedinou pravou a živou [církví] na tváři celé země“ (NaS 1:30). Církev nakonec naplní celou zemi a bude existovat na věky.

Související verše z písem: Izaiáš 29:13–14; Ezechiel 37:15–17; Efezským 4:11–14; Jakub 1:5–6

5. Proroci a zjevení

Prorok je člověk, který byl povolán Bohem, aby mluvil v Jeho zastoupení. (Viz Amos 3:7.) Proroci svědčí o Ježíši Kristu a učí Jeho evangeliu. Oznamují Boží vůli a Jeho pravou povahu. Odsuzují hřích a varují před jeho následky. Čas od času prorokují o budoucích událostech. (Viz NaS 1:37–38.) Mnohé z toho, čemu učí proroci, se nachází v písmech. Když studujeme slova proroků, můžeme poznat pravdu a obdržet vedení. (Viz 2. Nefi 32:3.)

Presidentovi Církve vyjadřujeme podporu jako prorokovi, vidoucímu a zjevovateli a jako jedinému člověku na zemi, který přijímá zjevení pro vedení celé Církve. Rádcům v Prvním předsednictvu a členům Kvora Dvanácti apoštolů také vyjadřujeme podporu jako prorokům, vidoucím a zjevovatelům.

Zjevení je sdělení od Boha přicházející k Jeho dětem. Když Pán zjevuje svou vůli Církvi, promlouvá prostřednictvím svého proroka. Písma – Bible, Kniha Mormonova, Nauka a smlouvy a Drahocenná perla – obsahují zjevení daná skrze dávné proroky i proroky posledních dnů. Dnešním Božím prorokem na zemi je president Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

Jednotlivci mohou přijímat zjevení, aby jim pomáhalo s jejich konkrétními potřebami, zodpovědnostmi a otázkami a aby jim pomáhalo posilovat svědectví. Většina zjevení přichází k vedoucím a členům Církve skrze vnuknutí a myšlenky od Ducha Svatého. Duch Svatý promlouvá k mysli a srdci tichým, jemným hlasem. (Viz NaS 8:2–3.) Zjevení může přijít také skrze vidění, sny a návštěvy andělů.

Související verše z písem: Žalm 119:105; Efezským 4:11–14; 2. Timoteovi 3:15–17; Jakub 1:5–6; Moroni 10:4–5

6. Kněžství a klíče kněžství

Kněžství je věčná moc a pravomoc Boha. Prostřednictvím kněžství Bůh stvořil nebesa a zemi a tímto kněžstvím je ovládá. Skrze tuto moc vykupuje a oslavuje své děti a uskutečňuje „nesmrtelnost a věčný život člověka“. (Mojžíš 1:39.)

Bůh dává kněžskou pravomoc způsobilým mužským členům Církve, aby mohli jednat v Jeho jménu pro spasení Jeho dětí. Klíče kněžství jsou právem předsednictví neboli mocí, kterou Bůh uděluje člověku, aby vedl a řídil království Boží na zemi. (Viz Matouš 16:15–19.) Prostřednictvím těchto klíčů mohou být nositelé kněžství oprávněni kázat evangelium a vykonávat obřady spasení. Všichni lidé, kteří slouží v Církvi, jsou povoláni pod vedením toho, kdo drží příslušné klíče kněžství. Díky tomu jsou oprávněni mít moc, kterou potřebují k tomu, aby mohli sloužit a naplňovat zodpovědnosti vyplývající z jejich povolání.

Související verše z písem: NaS 121:36, 41–42

Aronovo kněžství

Aronovu kněžství se často říká přípravné kněžství. Úřady Aronova kněžství jsou jáhen, učitel, kněz a biskup. V dnešní Církvi mohou způsobilí členové mužského pohlaví obdržet Aronovo kněžství, jakmile dosáhnou věku 12 let.

Aronovo kněžství „drží klíče služby andělů a evangelia pokání a křtu“. (NaS 13:1.)

Melchisedechovo kněžství

Melchisedechovo kněžství je vyšší neboli větší kněžství a spravuje duchovní záležitosti. (Viz NaS 107:8.) Toto větší kněžství bylo dáno Adamovi a je na zemi pokaždé, když Pán zjevuje své evangelium.

Nejprve se nazývalo „Svatým kněžstvím podle řádu Syna Božího“. (NaS 107:3.) Později bylo známo jako Melchisedechovo kněžství, protože bylo pojmenováno po velkém vysokém knězi, který žil v době proroka Abrahama.

V Melchisedechově kněžství jsou tyto úřady: starší, vysoký kněz, patriarcha, sedmdesátník a apoštol. Presidentem Melchisedechova kněžství je president Církve.

Související verše z písem: Efezským 4:11–14

7. Obřady a smlouvy

Obřady

V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů je obřad posvátným oficiálním úkonem, který má duchovní význam. Každý obřad byl ustanoven Bohem, aby nás učil duchovním pravdám. Obřady spasení jsou vykonávány pravomocí kněžství a pod vedením těch, kteří drží klíče kněžství. Některé obřady jsou nezbytné pro oslavení a nazývají se spásné obřady.

Prvním spásným obřadem evangelia je křest ponořením do vody provedený někým, kdo má patřičnou pravomoc. Křest je nutným předpokladem pro to, aby se člověk mohl stát členem Církve a jednou mohl vstoupit do celestiálního království. (Viz Jan 3:5.)

V řečtině je slovo křest odvozeno od slova potopit nebo ponořit. Ponoření je symbolem smrti hříšného života daného člověka a znovuzrození do duchovního života zasvěceného službě Bohu a Jeho dětem. Je také symbolem smrti a vzkříšení.

Poté, co je člověk pokřtěn, jeden nebo více nositelů Melchisedechova kněžství vloží ruce na jeho hlavu a konfirmují ho za člena Církve. V rámci tohoto obřadu, který se nazývá konfirmace, je člověku předán dar Ducha Svatého.

Dar Ducha Svatého se liší od vlivu Ducha Svatého. Před křtem může člověk čas od času pociťovat vliv Ducha Svatého a skrze tento vliv může získat svědectví o pravdě. (Viz Moroni 10:4–5.) Po přijetí daru Ducha Svatého má člověk, dodržuje-li přikázání, právo na Jeho stálé společenství.

K dalším spásným obřadům patří vysvěcení k Melchisedechovu kněžství (pro muže), chrámové obdarování a zpečetění manželství. (Viz NaS 131:1–4.) Součástí všech spásných obřadů kněžství jsou smlouvy. V chrámu je možné tyto spásné obřady vykonávat i zástupně za mrtvé. Zástupné obřady plní svůj účel pouze tehdy, když je zesnulá osoba přijme v duchovním světě a bude dodržovat smlouvy, které s těmito obřady souvisejí.

Další obřady, jako jsou přisluhování nemocným nebo žehnání a pojmenování dítěte, jsou také důležité pro náš duchovní rozvoj.

Související verše z písem: Skutkové 2:36–38

Smlouvy

Smlouva je posvátná úmluva mezi Bohem a člověkem. Podmínky smlouvy stanovuje Bůh, a my souhlasíme s tím, že budeme dělat to, co po nás žádá; Bůh nám pak za naši poslušnost slibuje určitá požehnání. (Viz NaS 82:10.)

Smlouvy jsou součástí všech spásných obřadů kněžství. Smlouvu s Pánem uzavíráme při křtu a tuto smlouvu obnovujeme přijímáním svátosti. Bratří, kteří přijímají Melchisedechovo kněžství, na sebe berou přísahu a smlouvu kněžství. Další smlouvy uzavíráme v chrámu.

Související verše z písem: Exodus 19:5–6; Žalm 24:3–4; 2. Nefi 31:19–20; NaS 25:13

8. Manželství a rodina

Manželství mezi mužem a ženou je ustanoveno Bohem a rodina je ústředním bodem Jeho plánu spasení a našeho štěstí. Štěstí v rodinném životě dosáhneme s největší pravděpodobností tehdy, když je založeno na učení Pána Ježíše Krista.

Posvátné síly tvoření má být používáno pouze mezi mužem a ženou, kteří jsou zákonně oddáni jako manžel a manželka. Rodiče se mají množit a zaplnit zemi, mají vychovávat své děti v lásce a spravedlivosti a mají se starat o jejich tělesné a duchovní potřeby.

Manžel s manželkou mají posvátnou zodpovědnost vzájemně se milovat a vzájemně o sebe pečovat. Otcové mají v lásce a spravedlivosti předsedat své rodině a mají se starat o její životní potřeby. Matky jsou zodpovědny především za výchovu svých dětí. V těchto posvátných zodpovědnostech jsou otcové a matky povinni pomáhat jeden druhému jako rovnocenní partneři.

Božský plán štěstí umožňuje, aby rodinné vztahy pokračovaly i po smrti. Země byla stvořena a evangelium bylo zjeveno proto, aby mohly vznikat rodiny a aby mohly být zpečetěny a oslaveny na věčnosti. (Upraveno z „Rodina – prohlášení světu“, Liahona, listopad 2010, 129; viz také LDS.org/topics/family-proclamation.)

Související verše z písem: Genesis 2:24; Žalm 127:3; Malachiáš 4:5–6; NaS 131:1–4

9. Přikázání

Přikázání jsou zákony a požadavky, které Bůh dává lidem. Lásku k Bohu projevujeme tím, že dodržujeme Jeho přikázání. (Viz Jan 14:15.) Dodržování přikázání přináší požehnání od Pána. (Viz NaS 82:10.)

Dvě základní přikázání jsou tato: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své. … [A] milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (Matouš 22:36–39.)

Desatero přikázání je důležitou součástí evangelia a představuje věčné zásady, které jsou nezbytné pro naše oslavení. (Viz Exodus 20:3–17.) Pán je zjevil v dávných dobách Mojžíšovi a znovu je zopakoval ve zjeveních posledních dnů.

Dále nám je přikázáno, abychom se každý den modlili (viz 2. Nefi 32:8–9), učili evangeliu druhé (viz Matouš 28:19–20), dodržovali zákon cudnosti (viz NaS 46:33), platili plný desátek (viz Malachiáš 3:8–10), postili se (viz Izaiáš 58:6–7), odpouštěli druhým (viz NaS 64:9–11), měli ducha vděčnosti (viz NaS 78:19) a dodržovali Slovo moudrosti (viz NaS 89:18–21).

Související verše z písem: Genesis 39:9; Izaiáš 58:13–14; 1. Nefi 3:7; Mosiáš 4:30; Alma 37:35; Alma 39:9; NaS 18:15–16; NaS 88:124

Chcete-li získat další informace o těchto tématech, podívejte se na stránky LDS.org, Teachings [Nauky], Gospel Topics [Témata z evangelia]; nebo se podívejte do brožurky Věrni víře – slovník evangelia (2004).