Lekce 150
Pionýři s ručními vozíky, 1856–1860
Úvod
Svatí, kteří přijeli do údolí Solného jezera v roce 1847, začali pracovat na tom, aby pro budoucí příchozí zajistili zemědělské a další zdroje. V září 1851 Brigham Young společně s rádci z Prvního předsednictva znovu opakoval výzvu pro všechny Svaté, kteří žili v Iowě a po celém světě, aby se shromáždili v údolí Solného jezera. Mnozí Svatí posledních dnů na tuto výzvu presidenta Younga zareagovali i za cenu velkých obětí. Členové Dvanácti byli vysláni, aby na stěhování dohlíželi, a v roce 1852 bylo na cestě do údolí Solného jezera více Svatých než v kterémkoli jiném roce. Kromě toho cestovalo mnoho Svatých ve výpravách s ručními vozíky do údolí Solného jezera i v letech 1856 až 1860.
Náměty pro výuku
Svatí jsou poslušni rady, aby se shromáždili v údolí Solného jezera
Vyzvěte studenty, aby si představili, že byli vyzváni, aby ušli přibližně 2 100 kilometrů a tlačili přitom vozík, a že si s sebou mohou vzít pouze 8 kilogramů osobních věcí. Zeptejte se, kdo z nich by se této cesty dobrovolně zúčastnil.
Ukažte studentům obrázek ručního vozíku nebo na tabuli překreslete zde uvedený obrázek. Vysvětlete, že v roce 1856 president Brigham Young navrhl, že by emigranti měli kvůli finančním těžkostem namísto vozy cestovat s ručními vozíky. Byly mnohem levnější, a díky tomu by mohlo emigrovat více Svatých. V letech 1856 až 1860 se téměř 3 000 Svatých rozhodlo cestovat na západ přes pláně Spojených států do Utahu s ručními vozíky naplněnými osobními věcmi, které museli tlačit. Většina výprav naložila do ručních vozíků zásoby, osobní věci a jídlo a vyšla z města Iowa City ve státě Iowa do Salt Lake City v Utahu. Poslední tři výpravy zahájily své putování ve Florence ve státě Nebraska.
Ukažte krabici nebo kbelík s předměty, které váží celkem zhruba 8 kilogramů. Požádejte několik studentů, aby krabici nebo kbelík zvedli. Vysvětlete, že dospělý člověk, který šel s výpravou ručních vozíků, s sebou mohl mít necelých 8 kg osobních věcí. Každé dítě si s sebou mohlo vzít zhruba 4,5 kg. Mezi osobní věci patřilo oblečení a další předměty. Náklad každého jednotlivce byl zvážen, a cokoli váhový limit převyšovalo, bylo zahozeno.
-
Pokud byste byli jedním z pionýrů s ručními vozíky, jaký hmotný majetek byste si s sebou vzali? Proč?
-
Proč byli podle vás Svatí ochotni tolik obětovat, aby se dostali do Utahu?
Přestože cesta byla těžká, osm z deseti výprav ručních vozíků ji v letech 1856 až 1860 úspěšně dokončilo. V roce 1856 však čtvrtá a pátá výprava vyšly až později na podzim a zažily cestou mnoho těžkostí. Jednalo se o Willieovu výpravu, kterou vedl James G. Willie, a o Martinovu výpravu, kterou vedl Edward Martin. Po překonání téměř 1 600 km směrem na západ od Iowy měly výpravy nebezpečně málo zásob a jídla. V říjnu zastihly obě výpravy na náhorních pláních Wyomingu silné sněhové bouře, které je na cestě zdržely. Tito Svatí nesmírně trpěli v extrémní zimě a sněhu. (Zvažte možnost ukázat obrázky pionýrů s ručními vozíky, jako například „Pionýři s ručními vozíky přicházejí do údolí Solného jezera“. [Kniha obrázků z evangelia (2009), č. 102; viz také LDS.org].)
Je-li to možné, dejte studentům kopii následujícího vyprávění Aarona a Elizabeth Jacksonových. Vysvětlete, že Jacksonovi cestovali v Martinově výpravě, která se po většinu času držela asi 160 kilometrů za Willieovou výpravou. Požádejte některého studenta, aby toto vyprávění přečetl. Vyzvěte členy třídy, aby text sledovali a soustředili se na to, jakou Aaron a Elizabeth projevili víru.
19. října 1856 museli členové Martinovy výpravy ručních vozíků překročit během sněhové bouře širokou řeku. Mnozí členové této výpravy, k nimž patřil i Aaron Jackson, byli slabí a nemocní a překročení řeky si na nich vybralo těžkou daň. Elizabeth Jacksonová popsala, co se o pár dnů později přihodilo jejímu manželovi:
„Asi v devět hodin jsem se uchýlila ke spánku. … Zdálo se mi, že jsem spala asi do půlnoci. Byla mi neuvěřitelná zima. Počasí bylo kruté. Chvíli jsem poslouchala, zda můj manžel dýchá – ležel tak klidně. Nic jsem neslyšela. To mě rozrušilo. Položila jsem ruku na jeho tělo, abych s hrůzou zjistila, že má největší obava se potvrdila. Manžel byl mrtvý. … Požádala jsem o pomoc další lidi ve stanu. Nemohli mi nijak pomoci. … Když se rozednilo, několik mužů ze skupiny připravilo tělo na pohřeb. … Zabalili ho do deky, položili do valu s dalšími třinácti mrtvými a zakryli ho sněhem. …
Nebudu se snažit popsat své pocity, když jsem se stala vdovou se třemi dětmi za tak trýznivých okolností. Nedokáži to. Ale věřím, že anděl zapisovatel to zapsal do nebeských archivů a že mé utrpení kvůli evangeliu bude posvěceno pro mé dobro.“ (Leaves from the Life of Elizabeth Horrocks Jackson Kingsford [1908], 6–7; viz také history.lds.org.)
-
Co podle Elizabethiných slov pro ni vyplyne z utrpení, které podstoupila kvůli evangeliu? Co podle vás znamenají slova „posvěceno pro mé dobro“? (Její utrpení bude učiněno posvátným a svatým k jejímu prospěchu.)
-
Co se může stát nám, budeme-li muset kvůli evangeliu snášet trpělivě utrpení? (Napište na tabuli tuto zásadu: Snášíme-li trpělivě utrpení kvůli evangeliu, může nás to posvětit k našemu prospěchu. [Viz NaS 122:7; 2. Nefi 2:2.])
-
Ačkoli možná nebudete muset trpět tak jako Elizabeth Jacksonová, jak například byste mohli kvůli evangeliu trpět? Jak byste mohli být skrze tyto zkušenosti požehnáni?
Vysvětlete, že během dalších několika dnů poté, co Aaron Jackson zemřel, postoupila Martinova výprava o 16 km kupředu. Mnoho lidí během této doby zemřelo. Jednou večer během této části cesty neměl nikdo dost sil na to, aby rozbil stany. Elizabeth Jacksonová seděla na kameni s jedním ze svých dětí na klíně a s dalšími dvěma po stranách. V této pozici zůstala až do rána. Začala ztrácet odvahu. Poté, v noci 27. října, zažila něco, co jí dodalo naději na záchranu. Požádejte některého studenta, aby přečetl následující vyprávění, a vyzvěte členy třídy, aby zjistili, čemu se Elizabeth naučila ve snu, který měla.
„Není těžké pochopit, že v takových nepříznivých podmínkách jsem byla skleslá a zoufalá. Byla jsem deset nebo jedenáct tisíc kilometrů od své rodné země v nehostinné, skalnaté a hornaté krajině, v nuzných podmínkách; země byla pokrytá sněhem a vody ledem a já jsem byla se třemi dětmi bez otce a skoro s ničím, co by je mohlo před nemilosrdnými bouřemi ochránit. Když jsem šla oné noci, tedy 27. října, spát, měla jsem nádherné zjevení. Ve snu u mě stál manžel a řekl mi: ‚Hlavu vzhůru, Elizabeth, vysvobození je na dosah.‘“ (Leaves from the Life of Elizabeth Horrocks Jackson Kingsford, 8; viz také history.lds.org.)
Řekněte studentům, že tento sen se naplnil druhý den, když k Martinově výpravě dorazili zachránci ze Salt Lake City.
Vysvětlete, že 4. října 1856, několik týdnů předtím, než výpravy ručních vozíků zasáhly zimní bouře, nahlásili členové jiné výpravy presidentu Brighamu Youngovi, že na pláních stovky kilometrů daleko jsou stále ještě výpravy pionýrů. Druhý den, během nedělní bohoslužby, mluvil Brigham Young o tom, že je potřeba tyto pionýry s ručními vozíky zachránit. Požádejte některého studenta, aby přečetl níže uvedenou část jeho proslovu. Vyzvěte členy třídy, aby se zaměřili na zásadu, které president Young učil Svaté. (Je-li to možné, dejte všem studentům kopii tohoto citátu, aby mohli text sledovat.)
„Mnoho našich bratří a sester s ručními vozíky je na pláních, a mnozí jsou pravděpodobně odsud vzdáleni přes tisíc kilometrů a musejí být přivedeni sem, musíme jim poslat pomoc. …
Toto je moje náboženství; toto mi diktuje Duch Svatý, kterého vlastním – zachránit tyto lidi. … To, o co teď usiluji, je záchrana – zachránit naše bratří, kteří jinak nejspíš zahynou nebo budou nesmírně trpět, pokud jim nepošleme pomoc.
Požádám dnes biskupy, nebudu čekat na zítřek ani na další den, o 60 dobrých mulských spřežení a o 12 nebo 15 krytých vozů … [a také o] 12 tun mouky a 40 dobrých kočí vedle těch, kteří spřežení povedou. …
Říkám vám všem, že vaše víra, náboženství a náboženské vyznání nikdy nespasí duši nikoho z vás v celestiálním království našeho Boha, pokud neuskutečníte právě ty zásady, kterým vás nyní učím. Jděte a přiveďte ty lidi, kteří jsou nyní na pláních!“ („Remarks“, Deseret News, Oct. 15, 1856, 252.)
-
Čemu učil president Brigham Young Svaté? (Studenti mohou uvést několik zásad, ale ujistěte se, že rozumějí tomu, že jako učedníci Ježíše Krista máme pomáhat těm, kteří to potřebují.)
Vysvětlete, že na tuto výzvu zareagovalo mnoho mužů a žen a do dvou dnů od kázání presidenta Younga odjeli muži s vozy plnými zásob na pláně, aby imigranty našli.
-
Jak mohlo být toto záchranné úsilí pro Svaté v údolí Solného jezera obětí?
-
Jaké oběti můžeme přinášet my, abychom pomohli těm, kteří mají nějaké fyzické potřeby?
-
Jaké oběti můžeme přinášet, abychom pomohli těm, kteří mají nějaké duchovní potřeby?
Požádejte některého studenta, aby přečetl následující slova presidenta Gordona B. Hinckleyho. Vyzvěte členy třídy, aby vyhledali další způsoby, jak můžeme pomáhat potřebným.
„Jsem vděčný, že dnes není v horách Wyomingu uvázlý ani jeden náš člen. Vím ale, že všude kolem nás jsou lidé, kteří potřebují pomoc a kteří si zasluhují záchranu. Naším životním posláním, jako následovníků Pána Ježíše Krista, musí být poslání spasit neboli zachránit druhé. Jsou mezi námi lidé bez domova a lidé hladovějící a strádající. Jejich podmínky jsou zřejmé. Děláme toho hodně. A můžeme toho dělat ještě více, abychom pomohli těm, kteří se ocitají na pokraji přežití.
Můžeme podat pomocnou ruku a posilnit ty, kteří tonou v bahně pornografie, odporných nemorálností či drog. Mnozí se stali tak závislými, že již ztratili kontrolu nad svým vlastním osudem. Jsou nešťastní a zničení. Mohou být zachráněni a spaseni. …
Dnes si nemusíme dělat starosti o ty, kteří jsou na pláních Wyomingu. Musíme si dělat starosti o ty, kteří jsou v našem bezprostředním okolí – v naší rodině, v našem sboru a kůlu, v našem sousedství nebo v našem městě.“ („Our Mission of Saving“, Ensign, Nov. 1991, 59.)
-
Kdy jste byli svědky toho, jak někdo pomohl někomu, kdo měl fyzické nebo duchovní potřeby? Jak pomohl?
Vyzvěte studenty, aby s modlitbou přemítali o tom, jak by mohli pomoci někomu jinému. Mohli byste jim dát chvilku na to, aby si své myšlenky zapsali do studijního deníku nebo zápisníku.
Abyste studentům pomohli porozumět tomu, že když s vírou překonáváme zkoušky, jsme požehnáni, požádejte některého z nich, aby přečetl tento příběh:
V roce 1856 měli Francis a Betsy Websterovi dostatek peněz na to, aby do Utahu cestovali na voze, ale své peníze darovali do fondu, který byl vytvořen na pomoc Svatým, kteří do Utahu emigrovali (Stálý vystěhovalecký fond). Jejich dar umožnil dalším devíti lidem, aby cestovali s ručním vozíkem. Francis a Betsy, kteří čekali dítě, šli do Salt Lake City s Martinovou výpravou ručních vozíků a trpěli společně se zbytkem výpravy.
O několik let později, když bratr Webster seděl na hodině Nedělní školy, poslouchal, jak někteří členové Církve kritizovali církevní vedoucí za tragédie spojené s ručními vozíky. Nedokázal zůstat zticha, vstal a svědčil o požehnáních, která obdržel díky tomu, že byl v Martinově výpravě ručních vozíků. Požádejte některého studenta, aby svědectví Francise Webstera přečetl, a vyzvěte členy třídy, aby vyhledali jedno konkrétní požehnání, jež obdrželi ti, kteří trpěli ve výpravách s ručními vozíky.
„Žádám vás, abyste s touto kritikou přestali, neboť mluvíte o něčem, o čem nic nevíte. Holá historická fakta zde nic neznamenají, neboť vůbec nepodávají správný výklad otázek, které zde vyvstávají. Byla to chyba vyslat výpravu s ručními vozíky v tak pozdním období? Ano. Ale já jsem v té výpravě byl a byla v ní i moje manželka. … Trpěli jsme víc, než si vůbec dovedete představit, a mnozí zemřeli následkem špatného počasí a vyčerpání. Slyšeli jste ale někdy některého člena té výpravy, který to přežil, aby jedinkrát někoho kritizoval? …
Mnohokrát jsem se ohlížel, abych zjistil, kdo to tlačí můj vozík, ale nikoho jsem nespatřil. Tehdy jsem pochopil, že tam byli andělé Boží.
Litoval jsem toho, že jsem se rozhodl cestovat s ručním vozíkem? Ne. Ani tehdy, ani nikdy později v životě. Bylo pro nás výsadou zaplatit takovou cenu za to, že jsme se setkali s Bohem, a já jsem vděčný, že jsem měl výsadu přijít do Sionu v Martinově výpravě ručních vozíků.“ (William R. Palmer, „Pioneers of Southern Utah“, The Instructor, vol. 79, no. 5 [May 1944], 217–218.)
-
Jaké zásadě se můžeme naučit ze svědectví Francise Webstera? (Studenti by měli rozpoznat tuto zásadu: Přečkáme-li věrně utrpení či těžkosti, můžeme poznat Boha.)
-
Jaké postoje nebo chování vídáte u lidí, kteří věrně překonávají utrpení nebo těžkosti? Jak jste díky zkouškám, kterým jste čelili nebo čelíte, poznali Boha?
Požádejte několik studentů, aby se podělili o své svědectví o jedné ze zásad, kterým se v této lekci naučili. Mohli byste přidat i své vlastní svědectví.
Komentář a historické souvislosti
Kam mohou vést zkoušky a strasti?
Když president James E. Faust z Prvního předsednictva hovořil o oběti prvních pionýrů Svatých posledních dnů, řekl:
„Zdá se, že v agoniích života nasloucháme lépe slabému zbožnému našeptávání Božského Pastýře.
Do každého života přicházejí bolestivé a zoufalé dny protivenství a bičování. Zdá se, že plná míra úzkosti, bolesti a často hlubokého žalu existuje pro každého, včetně těch, kteří se upřímně snaží činit to, co je správné, a snaží se být věrnými. Apoštol Pavel se zmiňuje o své vlastní těžkosti: ‚A abych se nad míru nepozdvihl, … dán mi jest osten do těla, anděl satan, aby mne [srážel].‘ [2. Korintským 12:7.]
Ostny, které píchají, které bodají do těla, které zraňují, často mění život, který se zdá být oloupený o smysl a naději. Tyto změny přicházejí skrze tříbicí proces, který se často jeví jako krutý a svízelný. Tímto způsobem se může duše stát poddajnou jako hlína v rukách Mistra, který vytváří život víry, užitečnosti, krásy a síly. Pro některé je oheň tavičův důvodem pro ztrátu víry v Boha, ale ti, kteří dokáží hledět na život z věčné perspektivy, chápou, že takové očišťování je součástí procesu zdokonalování. …
Zkoušky a protivenství mohou být přípravou pro znovuzrození.“ („Refined in Our Trials“, Ensign, Feb. 2006, 4.)
Věrnost v kulturní pustině
Starší Neal A. Maxwell hovořil o protivenství, jež je součástí naší osobní cesty v dnešním světě:
„Budeme-li věrní, přijde den, kdy oni zasloužilí pionýři a předci, které po právu chválíme za překonání protivenství během jejich cesty pustinou, budou chválit dnešní věrné za jejich úspěšnou cestu přes poušť beznaděje a za to, že prošli kulturní pustinou a uchovali si při tom víru.“ (If Thou Endure It Well [1996], 28.)